13.8.2022 | Svátek má Alena


VZPOMÍNKA: Jirka Dienstbier

17.1.2011

Když ve Víkendu MfD připravovali rozsáhlé vyprávění o zesnulém Jiřím Dienstbierovi, byl jsem požádán, abych do něj také přispěl. Napsal jsem obsáhlou vzpomínku, z níž v sobotní MfD citovali. Tady je celá. Jiřího Dienstbiera jsem poznal v roce 1964 v Karlových Varech na Pugwashské konferenci vědců. Pugwash – to bylo mírové hnutí vědců, které vzniklo v USA a nepodléhalo sovětskému vlivu, jako třeba Světová rada míru.

Jirka tam byl velmi aktivní. Podařilo se mu získat rozhovor s profesorem politologie Henrym Kissingerem, mám dojem, že v té době ještě málo známým člověkem. A protože Kissinger měl jako vždy neortodoxní názory a na taková setkání potřeboval novinář požehnání od svých šéfů a možná i od někoho výš, měl Jirka potíže s jeho odvysíláním. Podrobnosti jsou v jeho memoárech.

Já jsem se s ním a s dalšími rozhlasáky, kteří se zabývali zahraniční politikou, občas stýkal, nikoli pracovně, spíš soukromě.

Velmi dobře si vzpomínám na večer úterý 20. srpna 1968. Tehdy měl pražský rozhlas okolo 22.00 hodiny komentované zpravodajství. Jirka měl zrovna službu a mimo jiné říkal, že v Moskvě se zřejmě koná mimořádné zasedání ÚV komunistické strany, ale není jasný důvod. Teprve později nám došlo, že se tam potvrzoval vojenský vpád do Československa. Jirka, stejně jako další známí – Honza Petránek, Karel Kyncl a jiní – potom vysílali z různých studií o situaci u nás a ve světě. Nezapomenu na to, jak Honza referoval o příjezdu sovětského vlaku s rušičkami, které měly rušit vysílání svobodného čs. rozhlasu. Honza tehdy apeloval na železničáře, aby ho stavili: "Vždyť víte, jak. To vám nemusím radit."

Na podzim 1968 odletěl Jirka do Washingtonu jako stálý zpravodaj rozhlasu. Když jsem se na jaře 1969 chystal do USA na start Apolla, říkali kolegové z rozhlasu, že Jirka tam určitě pojede taky, ať mu zavolám. Zavolal jsem ho, domluvili jsme se. Čekal na mne na letišti ve Washingtonu. Ubytoval mě v prázdném bytě nějakého čs. diplomata, který byl na dovolené. A pak mě v sobotu vozil po Washingtonu, ukazoval různé památky, setkali jsme se s několika lidmi, Čechy a Američany.

Dal mně několik doporučení pro byt. To hlavní znělo: "Měj u sebe vždycky pět dolarů. Když na tebe někdo vytáhne pistoli, tak mu je dej, a jemu to bude stačit." A potom mi předal navštívenku vedoucího tiskového oddělení státního departmentu: "Ten pán tě pozdravuje. Má pro nás Čechy slabost. Před válkou pracoval ve Vídni. A vzkazuje ti, že kdybys měl nějaké potíže se státními úřady, aby ses s nikým nebavil, a chtěl, aby ho zavolali do úřadu nebo do rezidence."

V neděli ráno jsme vyrazili Jirkovým autem na Floridu. Jeho paní nás vybavila spoustou řízků, abychom nemuseli utrácet dolary v jídelnách, a tmavým „židovským“ chlebem, který se trochu podobal našemu.

Bylo horké léto, Jirka neměl v autě klimatizaci, takový luxus si rozhlas nemohl dovolit. I když jsme jeli s otevřenými okny, bylo to k zalknutí. Jirka chtěl, abych ho občas vystřídal, ale já se bránil – měl jsem modrý řidičák, který platil pouze v Československu. Nakonec tu dvoudenní cestu odřídil celou on. Přitom jsme si vzájemně předávali zkušenosti – já mluvil o kosmonautice, on mě zasvěcoval do amerických reálií.

V městečku Melbourne na Floridě jsme byli ubytováni ve studentské koleji, oba v jednom pokoji. Dohromady nás dal státní department, který zařizoval ubytování pro zahraniční novináře.

V úterý jsme se akreditovali u NASA, prohlédli kosmodrom a využili služeb tiskového střediska.

Ve středu 16. července 1969, kdy byl start, jsme museli být u tiskového střediska časně ráno. Odtamtud odváželi novináře autobusy. Asi okolo sedmé jsme byli na pláži vzdálené pět a půl kilometru od rampy.

Když se blížil okamžik startu Apolla 11 s prvními lidmi, kteří měli vystoupit na povrch Měsíce. Napětí stoupalo, nebylo o čem mluvit, jenom jsme sledovali televizní přenos. Start byl i pro Jirku, zkušeného zahraničáře, novým zážitkem – lehké zemětřesení, ohlušující hluk raketových motorů, raketa zahalená do oblaku dýmu a plamenů, potom pomalu z něho vystupující k nebi… Nezapomenutelný zážitek pro nás oba!

Jirka s sebou vzal prozíravě příruční psací stroj, který mě půjčil, abych napsal zprávu pro pražskou redakci. Potom jsem zamával na poslíčka telegrafní firmy, aby ho odnesl k dálnopisu.

Jirka mezitím někam odběhl. Tvrdil, že šel odvysílat svou zprávu pro pražský rozhlas. Ovšem všiml jsem se, že během vypuštění neměl před sebou mikrofon, nic nereportoval. Teprve když se vrátil do Prahy, tak mně na uvítacím mejdanu prozradil, že těsně před mým příletem dostal rozkaz z Prahy, že nesmí svým hlasem už žádné reportáže předávat. Patřil mezi „reakcionáře“, kteří na počátku sovětské okupace „zneužili rozhlas“, a normalizační ředitel rozhlasu Bohuslav Chňoupek všem těmto lidem zakázal přístup k mikrofonu. I když o startu Apolla 11 nesměl referovat, se souhlasem kamarádů z redakce na Floridu se mnou vyrazil.

Druhý den vyrážel Jirka do Georgie, kdežto já mířil do řídicího střediska v texaském Houstonu. Na další části cesty jsem měl letenky. Ale od Mr. Johnsona z tiskového střediska jsem se ráno dověděl, že tam neexistuje žádná veřejná doprava – buď si mám vzít taxík, nebo najmout auto, případně použít helikoptéru.

Jirka mi řekl, že si musím najmout auto, i když mám jenom československý řidičák. A ty dva tři kilometry od koleje na letiště jsem si musel sednout do jeho vozu a vyzkoušet si, jak se jezdí v amerických bourácích. V roce 1996 do předmluvy mé knihy Tajný závod o Měsíc napsal: „Se smrtí v očích mého Ramblera trochu trénoval. Měl jsem hrůzu, jak to dopadne. Přežil.“

Když jsem psal knihu …a velký skok pro lidstvo, reportáž o startu Apolla 11, zmiňoval jsem se tam i o Jirkovi Dientsbierovi. V té době už byl – stejně jako další moji kamarádi – vyhozený z rozhlasu. V nakladatelství Albatros mi řekli: „Dientsbiera musíme z rukopisu vyškrtat, jinak by kniha nemohla vyjít.“

S velkou lítostí jsme mu to řekl, mávl nad tím rukou – byl na takové věci povznesený. Samozřejmě jsem mu tuhle knihu po vyjití, stejně jako dalším, věnoval. Když bylo po Chartě 77, kterou Jirka, Honza a další podepsali, potkal jsem jednou dalšího vyhozeného rozhlasáka Jardu Jírů v automatu Koruna. Přišel ke mně s talířem jídla: „Nemluv na mně, nic neříkej. Neznáme se. Kluci ti vzkazujou, abys je nevolal, estebáci je hlídají. Při domovních prohlídkách našli tvé knihy s věnováním a moc se tomu divili.“

Až v roce 1996 jsem se v knize Tajný závod o Měsíc o Jirkovi naplno rozepsal. A on k ní napsal úvod.

Když se stal koncem roku 1989 ministrem zahraničí, volal jsem mu, abych se ho zeptal, kdy mě může dát nějaký interview k zahraniční politice. Odpověděl, že někdy na jaře, až si trochu zkoncipuje program. Takže pak jsem s ním pořídil velký rozhovor o směřování Československa k Západu.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz



Úřad průmyslového vlastnictví
Správce ICT

Úřad průmyslového vlastnictví
Praha
nabízený plat: 19 730 - 28 920 Kč