Vím, že si ji pamatují jen dnešní senioři, ale i pro ostatní tu chci zavzpomínat, jak už to dědkové dělají. Nevzpomínám na poradnu každý den, ale nedávno jsem měl to štěstí, že jsem se setkal s bývalými přeloučskými Tesláky.

A bylo o čem povídat. Ani jsem netušil, co se z jednoho setkání ve Vinařickém soukromém muzeu u Týnce nad Labem, které vlastní pan Antonín Fuksa, vyklube. Slovo dalo slovo a já se dozvěděl, že pan Fuksa je bývalý zaměstnanec Tesly Přelouč, on zase, že já jsem autor Technické poradny Týdeníku Rozhlas, kde se objevovala kritika magnetofonů, které Tesla vyráběla.

Oba jsme vzpomínali na tehdejší hon za kvalitou. Co vše se dalo vylepšit a co bylo „sporné“. Naštěstí má pan Fuksa přítele, také z Tesly, Ing. Dimitrije Tjunikova, s nímž jsem o té kvalitě v poradně a na setkáních se čtenáři polemizoval. Pamatoval jsem si inženýra Tjunikova jako nekompromisního zastánce přeloučských výrobků. A dnes? Oba jsme zestárli a dnes to vidíme jinak. Museli jsme se smát našim snahám kultivovat „spotřebitele“. Nešlo jen o samotný magnetofon, ale jaký použít magnetický pásek, jaký zdroj zvuku a koncový zesilovač s kvalitními reproduktory a vytvoření poslechových podmínek s důrazem na stereo. Onen známý trojúhelník tvořený dvěma reproduktory na bázi a na vrcholu (seděl) posluchač.

A to nebylo vše, pan Fuksa nám vyjednal extra návštěvu Elektrotechnického muzea Tesly Přelouč, kterým nás provedl pan Petr Schejbal. S Ing. Tjunikovem jsme tam byli jako v Jiříkově vidění. Odborníci se sešli a povídali. Já jen poslouchal o magnetofonech, přijímačích i měřicí technice, která se za léta trvání podniku vyráběla. Nepamatuji si vše, ale jedno vím jistě. Kdybych znal historii vývoje a výroby magnetofonů, rozhodně bych se na problémy kolem jejich kvality díval jinak. Ryba smrděla od hlavy a ti vývojáři a technologové byli vlastně kouzelníci, kteří z toho, co měli k dispozici, vykutali přístroje, které si koupili obyčejní lidé a jak byli spokojeni, to psali mně a já si to nenechal pro sebe. Zde jsem na vlastní oči viděl magnetofony, o nichž jsem měl „zprávy“ jen od čtenářů. Takový magnetofon B 7 Student dokonce uměl ve spojení s diaprojektorem při reprodukci textu posouvat diapozitivy. Byl tam i nezmar B 4, od něhož se odvíjely ne vždy úspěšné „mutace“, což byl onen důvod kritiky. Viděl jsem i první a také poslední kvadrofonní magnetofon B 83, ale i krystalku z roku 1920. Ten kvadrofonní vypadal moc hezky. Krásné měřáky, tahové potenciometry a jako celek úplná nádhera. Pochopil jsem z toho, co se dělo, že vše nebylo tak špatné, protože i ti drobní dělali, co se dalo. Je to minulost a my se bavili o tom, že dnes je všechno jinak.

Náš zákazník, náš pán stále funguje, ale…

Co vlastně dnešní spotřebitel chce. Se změnou režimu se změnil i zákazník. Dříve podceňoval tuzemské výrobky a hleděl na lesklé, honosně vypadající zahraniční značky. V zahraničí již věděli, že zákazník chce lesklý a levný přístroj. Stačí mu, když se o něm (přístroji) píše v reklamě v superlativech, a je spokojen. To mnozí pochopili až nyní. Dnes nikdo magnetofon pro vlastní záznam ani nepotřebuje. Stačí si vše i s obrazem, tedy jako video, natočit mobilem. A kvalita poslechu? Podívejte se kolem sebe. Většinou se hledí do mobilu, kde si s obrázky poslechnou i zvukový doprovod. A kvalitní poslechové podmínky? Vysmějou se mi. Jim to stačí, takže zákazník jako pán? Již má jiné priority. Snad se najdou ještě „jemní šmekři“, jak by řekl Svíťa (režisér Svitáček), kteří se dokonce vrací k vinylovým deskám a řemínkovým gramofonům. Dá se zaregistrovat domácí muzicírování. Ale většinové společnosti stačí jen nový mobil, tablet a neomezená data a jedinec je IN. Že to je úrodná půda pro dezinformátory? To však k dnešnímu tématu nepatří. Doba je jiná, vše je rychlejší, někdy trpí kvalita, ale je to věc volby. My tehdy měli tu volbu jednodušší. Jako digitál ANO/NE - buď to měli, nebo ne. Když neměli, hledali jsme cestu, jak to získat. Zrodily se podpultovky, ale i to je již jiné téma.

Dnes chci téma Technické poradny uzavřít tím, že poslední Technická poradna vyšla v TR (Týdeník Rozhlas) č. 37/1996, časopis vyšel 2. září 1996. Bylo to v době, kdy jsem by referentem licenčního odboru Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Tehdy byl generálním ředitelem Českého rozhlasu Vlastimil Ježek a do vedení redakce TR dosadil Agátu Pilátovou. A jednou si ve vysílání postěžoval pan ředitel, že rozhlas nedostal další kmitočty pro zlepšení pokrytí signálem. Já však v zjistil, že on o ty kmitočty ani nepožádal. On totiž každý vysílač stojí peníze, což se nikde nezmiňovalo. Já lhaní neměl nikdy rád, a tak jsem si to nenechal pro sebe. Řediteli Ježkovi se to samozřejmě nelíbilo, tak oslovil Agátu, která se rozhodla, že jde o konflikt zájmů, a já musel s poradnou náhle skončit. Ani jsem se nestihl rozloučit se čtenáři. Povedlo se jim to, co nesvedli komunisti, i když kdysi na mně vedení všech Tesel i samotného rozhlasu útočilo. Ale protože šéfredaktorkou byla soudružka Karbanová, které šlo především o pravdu a o čtenáře, procházelo mi to.

Za čas se stal šéfredaktorem Jiří Vejvoda, který mě vzal na chvíli zpět, ale to už nepočítám, nebylo to důstojné pokračování.

Toť zhruba vše.