VZPOMÍNKA: Ještě jednou na tenký led
Asi před týdnem jsem se na tento tenký led pustil poprvé a děkuji všem diskutujícím za většinou věcné připomínky, i těm, kteří oprávněně kritizovali některé nepřesnosti, které vznikly mým přílišným zjednodušením fyzikálních pochodů v naší atmosféře a vlastně i v celé naší sluneční soustavě.
Za poslední týden se vyrojilo tolik nových příspěvků na toto téma, že snad nejdou všechny ani přečíst. Mne ovšem nejvíce zaujal fakt, že v kterémkoliv příspěvku stačí přečíst pár řádků a jen trochu poučený člověk brzo zjistí, na které straně problému dotyčný autor stojí. Nezáleží na tom, zda je to ekolog, klimatolog, komentátor, politik tuzemský či evropský, prozradí se ihned! S poměrně velkým zděšením jsem si přitom uvědomil, že je to naprosto stejné, jako když čteme komentáře týkající se evropské ústavy, protiraketové radarové stanice či naštěstí už minulých problémů se sestavováním naší vlády. V některých případech je i velmi legrační, kdo všechno a z jakých důvodů se do této debaty zapojuje!
Dnes bych se ale chtěl zaměřit na další, dle mého názoru velmi důležitý aspekt. Ve většině příspěvků na téma globálního oteplovaní, nebo „lépěji“- globálních klimatických změn, se totiž zcela opomíjí psychologická stránka problému! Je pozoruhodné, jak ve většině příspěvků převládají pesimistické až katastrofické vize a vůbec se nehledají eventuelní klady! Je to asi typický problém mediální presentace téměř všeho. Zřejmě jsou pro lidi zajímavější všechny možné i nemožné katastrofy a příběhy vrahů a zlodějů, než události pozitivní a altruistické pokusy lidí jako byla Matka Tereza. Dovolte mi tedy, abych tuto velikou nerovnováhu trochu narovnal několika osobními vzpomínkami, i když vím, že vzpomínky pamětníků nejsou nyní příliš v módě, vždyť kdekdo by sám rád leccos z minulosti zapomněl.
Klasická klimatologie původně pouze sbírala, třídila a statisticky zpracovávala data o počasí a vůbec nic nepředpovídala. A tak možná současní klimatologové nejsou zcela připraveni na ohromné lobbistické tlaky doslova ze všech stran. Meteorologové – prognostici byli v této situaci už v padesátých letech minulého století a zde přináším pár svých krátkých, doufám že zajímavých a - módně řečeno - úsměvných příběhů z oněch let.
Na přelomu padesátých a šedesátých nebylo nejošidnější předpovídat na apríla, jak by se někdo mohl domnívat, ale na významný den o měsíc později. Předpověď počasí na 1. máje totiž musela být pokud možno optimistická, a tak termín zataženo se musel někdy měnit alespoň na oblačno a déšť bylo radno nahrazovat přeháňkami! Pamětníci si pak možná vzpomenou na 1. máj 1970, kdy ráno bylo kolem nuly a dopoledne se vyskytovaly černé sněhové přeháňky a soudruh Husák na tribuně nazval toto počasí meteorologickou kontrarevolucí!
No – přežili jsme to! Další má vzpomínka se týká situací, kdy se na meteorolozích chtělo něco, co nebylo v jejich silách. Jednou v létě, kdy za ministrování soudruha Hruzíka (to byl ten, který zakázal na našich přehradách užívání motorových člunů) bylo velké sucho, hrozila neúroda a ministerstvo mělo rozhodnout, zda bude nutné nakoupit pšenici za valuty v Kanadě, neboť náš velký východní „spojenec“, jako tehdy už často, nebyl po této stránce ve formě. (Opět ohlédnutí do katastroficky suchého roku 1947, kdy jsme pomoc západu ve formě Mashallova plánu odmítli a jak to za půl roku dopadlo, to všichni víme – vlastně jsme se z toho nevzpamatovali dodnes!) Ale zpět k Hruzíkovi. Představte si, že nikdo z vedení ústavu nechtěl jít na ministerstvo referovat o vývoji počasí! Nevím proč, ale odnesl jsem to já a jako dnes vidím a slyším, jak mně náměstek nařizuje, abych se oholil a odjel „předpovídat“ ministrovi. Samozřejmě mělo jít o dlouhodobou předpověď, na kterou tehdejší metody nebyly. Nerad se chlubím, ale docela jsem to zvládl, Sibyla by ze mne měla radost a ani ministr ani z ústavu mne nevyhodili. (Pro šťouraly – nikdy jsem nebyl v žádné partaji a mám dokonce lustrační osvědčení.) Jak to dopadlo s nákupem pšenice, už nevím.
A nakonec, když už jsme narazili na ministry, přeskočme do devadesátých let minulého století. V té době bylo zase docela zábavné, jak se měnil postoj k jaderné energetice podle toho, jaký ministr byl v čele resortu životního prostředí! (Samozřejmě nechci navozovat srovnání se soudruhem Hruzíkem!)
Doufám, že jsem vyhrocenou debatu o globálních klimatických změnách trochu odlehčil, a to prosím bez oxidu uhličitého, metanu, oxidů dusíku, těžkých kovů, snad už zapomenutých freonů a jiných známých či neznámých škodlivin.
meteorolog v.v.
