Život nehledí na kalendář. Jeden den stačil na to, aby uzavřel belle époque konce devatenáctého a začátku dvacátého století. 28. června 1914 byl v Sarajevu spáchán atentát na následníka rakousko-uherského trůnu a postupně se rozpoutala Velká válka. A teprve tím začalo ve skutečnosti dvacáté století.

Válka skončila v listopadu 1918, ale před tím, 28. října, vznikla naše republika a letos slavíme její století.

Naše rodinné století nastalo ale až o dva roky později, teprve když se v roce 1920 podařilo mému dědovi přes půlku světa přicestovat z Ruska do Prahy. Manželku a dceru Lídu měl ve Vídni, za války byl ovšem jako zběhlý rakouský důstojník prohlášen za válečného zločince a byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Není proto divu, že se Vídni raději v počátku vyhnul a rodina se přistěhovala za ním do Prahy.

Nebyl to v podstatě žádný zvláštní problém, děda pocházel ze Strakonic, babička byla vídeňská Češka a česky mluvila obstojně. Narodil se jim syn Mirek a dalo by se říct, že život v Praze za první republiky byl pro jejich rodinu jakousi obměnou belle époque.

***

Náš táta se od první třídy obecné kamarádil s židovským klukem Honzou. Oba bydleli na Smíchově ve stejném činžáku. Jejich otcové pracovali v Poštovní spořitelně na Václavském náměstí, dobře se znali. Obě maminky byly v domácnosti. Tátova maminka byla vídeňská Češka, Honzova maminka byla maďarská Židovka, která se do Prahy přistěhovala za svým manželem.

Praha v době první republiky byla skvělé místo k životu v duchu židovsko-křesťanských tradic. Ale určitá animozita mezi křesťany a židy tady přece jenom byla.

Moje babička vyprávěla o Honzově mamince s určitou dávkou nesouhlasu: „Jó, Frau Pick, ta byla samá kavárna a k večeři měli často jen Butterbrot, protože nestačila uvařit!“

Na svou vídeňskou židovskou švagrovou zase vzpomínala: „Můj bratr Vinci se seznámil se Sárou při bruslení na zimním stadiónu. Byla krásná, hned se do ní zamiloval. Svatba byla zanedlouho, nastěhovali se k rodičům do jejich vily ve vídeňské čtvrti Maueru. No a co myslíte, Sára jen ležela na sofa a nechala se obsluhovat služebnou, tak to dlouho nevydrželo. Rozvedli se a Sára se i s jejich dvojčaty, Peterem a Hansem, odstěhovala zpět ke svým rodičům.“

Můj otec Mirek trávil ve Vídni všechny prázdniny. Jejich strýček Vinci si své dva syny bral často k sobě. Mirek a jeho bratranci Peter a Hans spolu řádili na zahradě, soutěžili v porážení kuželek, dalo by se říct, že byli kamarádi.

Mnohem později mi Hans a Peter vyprávěli: „Na Mirka jsme žárlili, babička s dědou ho rozmazlovali, jeho příjezd z Prahy byl vždycky očekávaný s velkým nadšením a přípravami, těšil se na něj dokonce i náš otec. Tak nějak jsme cítili, že smýšlení o naší mamince nebylo v Maueru příznivé. Téměř se tam o ní a o její rodině nemluvilo, jako by to bylo nepatřičné téma. Taky se nikdo nezeptal, jak se má, jak se jí daří. To nás mrzelo, my jsme maminku i druhou babičku a dědu milovali.“

Těsně před 2. světovou válkou Honza i s rodiči emigroval do Turecka, Frau Pick byla zase samá kavárna, ovšem nepopíjela tam kafíčko se svými přítelkyněmi, nýbrž myla černé nádobí. Butterbrot k večeři zůstal, na tom se nic nezměnilo, na víc nebyly peníze. Po přesídlení rodiny do Palestiny vstoupil Honza do anglické armády a bojoval proti Němcům.

Strýc Vinci zachránil své syny tím, že je včas umístil v Londýně u svých obchodních přátel. Jeho bývalá manželka Sára a celá její rodina zahynuli v koncentračním táboře.

S Honzou se můj otec sešel hned po válce, naše rodiny se často stýkaly. Pamatuji se i na Frau Pick, poznala jsem ji v Praze už jako starou, velice krásnou dámu. S mojí babičkou často vzpomínaly na krásné časy za první republiky, kavárny a Butterbrot nepřišly na přetřes, naopak, babička obdivovala, jak se paní Picková vyrovnala s těžkým životem za války.

Peter a Hans se do Vídně nevrátili, v Londýně vystudovali a oženili se s Angličankami. Se svým bratrancem z Prahy se nikdy nesnažili navázat styk. V roce 1968 chtěla moje sestra navštívit Anglii a přemluvila tátu, aby bratrancům napsal. Vyhověli mu a u každého z nich pobyla má sestra měsíc.

Následně přijely obě anglické rodiny k nám do Československa, poněkud pošramocené kamarádství z dětství s mým otcem bylo obnoveno, ale tentokrát se vytvořilo skutečně pevné přátelství. Babička oba své židovské synovce přivítala s otevřenou náručí a nad osudem Sáry si poplakala.

***

Uplynulo sto let od vzniku naší republiky. V mnohém se vracíme k ideálům, na kterých byla první republika založena, některé však jako by přestaly platit. Úsměvnou nevraživost babičky vůči švagrové vystřídala skutečná nevole mnohých. V Evropě vzrůstají opět protižidovské nálady. Dostává se Evropa na scestí? To snad ne. Věřím, že v následujícím století nebude zapomenuto na křesťansko-židovské hodnoty nejen u nás, ale ani v Bruselu.

www.marcela-matejkova-story.estranky.cz