Byl jsem tehdy kluk a radoval jsem se, že se u nás něco změní. Mohli jsme hrát angloamerickou muziku a cestovat třeba do Anglie na „pozvání“. Stačil dopis s britskou známkou. Byl jsem nadšen z Dubčeka, Smrkovského a Císaře. 21. srpen mě zastihl mezi přáteli v Londýně. Dva měsíce jsem váhal, jestli se mám vůbec do Prahy vrátit. Nakonec zvítězila víra, že to nemůže dlouho trvat a „Rusáci“ odtáhnou.
A pak přišlo rozčarování. Nadšení ze „socialismu s lidskou tváří“ začalo rychle opadat. Komunista prostě komunistou vždy zůstane. Dubček se projevil jako zbabělec. Svoboda jako tupý,„zelený mozek“ . Husák jako bezohledný kariérista. Císař se plazil ke křížku (tedy k Husákovi) a pak jsem zjistil, že to byl právě Smrkovský, kdo zakázal Pattonovi přijet ve čtyřicátém pátém na pomoc Praze. Jedno zklamání za druhým. A tak se ze mě stal „zarytý antikomunista“ a jsem jím dodnes. Sledoval jsem naše média, ale poslouchal Hlas Ameriky a o víkendu v jižních Čechách Svobodnou Evropu. (Tam rušení moc nefungovalo.) Svými názory jsem se netajil a „pouštěl jsem si pusu na špacír“. Dlouhé hodiny jsem trávil v diskusích a hádkách s tátou, reformně orientovaným komunistou.
Naději a nadšení ve mně vzbudila Charta 77. Jenom mi jaksi unikalo složení chartistů. Tedy ta divoká směsice slušných lidí typu Standy Devátého s trockisty, zavrženými, zakomplexovanými komunisty a podobnými týpky. V roce 1990 jsem se nestačil divit, kdo se dostává do vedení státu. Původně nadšení, pak reformní a nakonec zklamaní komunisté. Dienstbier, Dobrovský, Uhl, Pithart a pod.
A jak tehdy a jak dnes?
Tehdy mládežníci nadšeně horovali pro internacionalismus. Jejich dnešní vrstevníci horují pro multikulturalismus. Tehdy nás noviny masírovaly nenávistí k USA a láskou k SSSR. Dnes nás masírují nenávistí k americkému i ruskému presidentovi. Tehdy jsme se báli projevit své názory na veřejnosti, aby nás nezavřeli. Dneska můžeme – ale nikoho u moci nezajímají. Prostě nás ignorují, případně „banují“ na facebooku. Za socialismu se dařilo médiím manipulovat většinu národa tak, aby volili Národní frontu. Dnes „veřejnoprávní“ média národu jenom vytrvale vysvětlují, kdo je hodný a koho má volit, a kdo je extrémistický, populistický politik, kterého v žádném případě volit nelze. A docela se jim to daří – i když jenom tak napůl. Hlavním nástrojem manipulace národa byla tehdy Československá televize. To se zásadně změnilo, dnes nás manipuluje televize česká… Po srpnu 1968 televize vždy zneužívala výročí ke vzbuzení strachu z Američanů, dnes je využívá ke vzbuzení strachu z Ruska.
Historie se nikdy přesně neopakuje, jenom se vyvíjí ve spirále a mírně mění. Jen lidská hloupost a nepřemýšlení jsou stále stejné.