21.10.2019 | Svátek má Brigita


VZPOMÍNKA: Jan Palach (2)

15.1.2009

Nejprve se mi mozek zasekl po šoku ze jména toho studenta. Chvíli trvalo, než jsem tu prvotní informaci vstřebal. Pak následoval vztek, zloba na známé kolaboranty. Chvíle chladných kalkulací. A pak začal mozek pracovat a rychle za sebou se vybavovala jedna asociace za druhou - včerejší rozruch u muzea, všechny informace o Honzovi od posledního setkání zpátky do chvíle, kdy se mi představil při přijímacích zkouškách na VŠE. Hlava se mi rozehřívala horečným přemýšlením a silným rozrušením.

Starší i čerstvé informace se mi v hlavě rojily, myslel jsem najednou na mnoho věcí a jednou z nich byla potřeba nějak Honzovi pomoci. Rozhodl jsem se, že mu půjdu do nemocnice dát svoji kůži. Hned jsem vyrazil za strýcem a tetou Hokovými do Moravské ulice, abych se zeptal, kde je klinika v Legerově ulici. Byli první, kteří mi řekli, že tělo je rozsáhle zasaženo a přežití vyloučené. Sestra tety byla doktorka, měla přesné informace, telefonovaly si. Nenechal jsem se odradit, přes jejich námitky hned šel do Legerovy s vírou, že možná pomůžu.

Po cestě mi došla ta zdrcující informace a vzápětí jsem měl oči plné slz a třásla se mi brada. U pošty dole v Moravské ulici jsem přešel doleva na druhou stranu, abych skryl obličej před lidmi, kterých tam byl shluk. (Podobně jsem se zlomil po deseti letech, když měl bratr stejnou perspektivu po totálním selhání ledvin.) Šel jsem rychle dolů k náměstí Míru, snažil se emoce potlačit. Pak mě přepadly pochyby, jestli v dané situaci nebude moje nabídka považována za plané gesto, za jakousi snahu po zviditelnění. Začal jsem se toho vyznění bát.

V tomhle rozpoložení jsem dorazil do Legerovy. Zastavil jsem naproti klinice. Uviděl jsem napravo herce Milana Macha, který vzápětí odcházel směrem od kliniky ulicí zády ke mně. Prý tam někde bylo nějaké studio a on šel asi na zkoušku. Nalevo bylo nákladní auto s otevřenými zadními dvoukřídlými dveřmi. Nejspíš Robur, nákladní Avie ještě neexistovaly. Byli u něj dva muži snad kolem pětatřiceti let, něco vykládali, kulisy nebo nějaké desky. Chlapů jsem se zeptal, jestli naproti je klinika, co je Jan Palach. Šel jsem ulicí ke vchodu do kliniky. Chlapi mě pozorovali. Zapamatoval jsem si, že okna i tyto vchodové dveře nebyly odsazeny dovnitř objektu na šířku parapetu, jak je to běžné, ale byly navrch stěny a tvořily se stěnou domu jednu rovinu.

Když jsem se zastavil u dveří, pánové se ozvali směrem ke mně: „Ty dveře sou zamčený, tam se nedostanete. Oni neotvíraj.“ Zaváhal jsem, pak jsem vzal za kliku, bylo zamčeno. Váhal jsem u zvonku. Pocit nezvaného hosta převažoval. Otočil jsem se pak na ty chlapy a šel směrem k nim. Moje vojenská uniforma a moje směšné vzezření v ní je asi mátlo. Teď teprve jsem jim řekl, že jsem Honzův kamarád a že mu chci dát kůži. Na to řekli zcela rozhodně, že vědí o informaci nemocnice, že podobná pomoc je zcela vyloučená. Potom jsem odešel.

Soustředil jsem se na vnější okolnosti a zabýval se natolik intenzivně sám sebou, že mi vůbec nedošlo, jak strašně důležitá by pro Honzíka byla moje návštěva. Patřil k nám, kruhu z VŠE, rozloučil bych se s ním za všechny. Z věcí, které jsem v životě z nerozhodnosti nedotáhl, mě tahle mrzí nejvíc. Pocit studu z nepatřičného vnucování nebyl ničím ve srovnání s potřebou vyjádřit účast a podporu smrtelně zraněnému, který přinesl oběť nejvyšší. Trochu mě omlouvá, že jsem o smrtelném zranění v tu dobu nemohl mít jistotu. Tu měli jen lékaři, kteří na klinice o Jana pečovali.

Pana Milana Macha jsem viděl podruhé osobně snad na vánoce 1988, když dostával zboží v cukrárně Bílý Beránek (později Alfredo, dnes snad pizzerie bez názvu) na dnešním náměstí Franze Kafky kousek od kostela Svatého Mikuláše na vedlejším Staroměstském náměstí. Byl vzadu v kuchyni jako štamgast s dvěma taškami předvánočního nákupu.

O těch dvou pánech u auta pochopitelně nic nevím. Až po mnoha letech jsem si uvědomil, že to mohli být příslušníci StB, kteří měli vchod do kliniky sledovat.

Pak v neděli 19.1.1969 Jan zemřel. Za několik dní to bude čtyřicet let.

Zúčastnil jsem se demonstrace studentů na podporu Janových požadavků a na jeho počest. Bylo nás plné Václavské náměstí a pochodovali jsme na dnešní Palachovo náměstí před jeho filosofickou fakultu. Zůstal jsem v davu, byla už tma, na Josefově vedle Pinkasovy synagogy, díval jsem se na Rudolfinum a neviděl na ty, kteří přednášeli provolání. Vzpomínám na profesora Charváta, který hovořil o třech Janech z Univerzity Karlovy - Husovi, Opletalovi a Palachovi, kteří položili životy za pravdu.

Pak se připravoval pohřeb. My jsme stáli čestnou stráž u rakve v Karolinu, bylo to den před pohřbem, 24. ledna 1969, kdy měl národ možnost se s Janem rozloučit.

Stál jsem tam v tento pátek dopoledne s kamarády a univerzitními hodnostáři na určenou dobu u rakve. Někteří jsme u rakve stáli i vícekrát. Viděl jsem nekonečné množství věnců, bzučely (opravdu tehdy bzučely) kamery, mnohé z nich patřily Státní bezpečnosti. Poznal jsem ten zvuk na hřbitově v Lánech 7. března 1968 v den narození Prezidenta Osvoboditele. Prozradil jsem tehdy sousedovi svůj údiv nad množstvím cizích zpravodajů, protože jsem nikdy takové kamery (a magnetofony, měli je ležet na zemi, byly ještě v dřevěných bedýnkách) neviděl. Poučil mě, že cizí jsou pouze kamery a magnetofony, zpravodajové většinou domácí a ke všemu se speciálním posláním. Pochopil jsem, že myslí Státní bezpečnost.

V Karolinu kolem rakve pomalu procházel průvod těch, kteří chtěli vzdát Janu Palachovi hold a předtím museli stát čtyři až pět hodin v mrazu ve frontě. Díval jsem se jim do tváří. Někteří v nich měli zlost na ty, kteří Jana podle nich měli na svědomí, jiní se tiše poklonili, mnozí - i muži - plakali. Byl jsem napjat, plný emocí, hluboce dojat, uvědomoval jsem si tu majestátní velikost chvíle.

Zaujali mě dva staří lidé. Pomalu přicházel vysoký muž, bělovlasý s plnovousem, s ostrými rysy jako starý mohutný dub a za ním žena, v šátku, s brýlemi, drželi se za ruce. V lednu byli pochopitelně v kabátech.

Řekl bych, že přijeli z daleké moravské vesnice. Dle vzezření prostí lidé, rovní postavou a bezpochyby i svým charakterem. Žili už čtyřikrát déle než Jan. Muž se před rakví zastavil, pomalu poklekal. Sledoval jsem ho fascinovaně, jak si pomalu klekl až na zem a nakonec vyjádřil úctu mrtvému skloněním hlavy a dotkl se čelem země. Žena se pokusila pokleknout, ale byl to opravdu jen pokus, jen jednu nohu ohnula v koleni, klouby jí víc nedovolily. Měla je ztuhlé stářím a z toho mnohahodinového čekání. Muž pak vstal, žena se narovnala a pomalu odcházeli. Nezapomenutelný zážitek, i teď při vzpomínce mi běhá mráz po zádech.

V roce 2003 ukazovala televize v premiéře páně Milotův několikaminutový film z Palachova pohřbu. Milota ty dva lidi filmoval, musel stát kousek ode mne. První záběr je z jejich příchodu do pokleku muže, pak myslím prostřih na rakev a na dalším záběru již odcházejí. Chybí několik chvil, ve kterých muž položil čelo na zem. Pro mně nejvypjatější okamžik života. Přitom ten prostřední záběr musí svitek obsahovat a síla je v zobrazení celé scény, její roztržení a vynechání ústřední sekvence všechno rozmazává. Pánové v televizi by měli nechat sekvenci vcelku, ponechat tam chybějící část. Musí ji mít, vždyť tvrdili, že se nic nevynechalo. Mělo by se to doplnit přesto, že emocionální prožitek dnešního nezúčastněného diváka z těch dvou staříků nemůže být ani zlomkem toho, jak tehdy působili na mně.

Je dnes naprosto zbytečné zabývat se úvahami o tom, zda Jan měl raději bojovat živý, či snižovat jeho čin zdůrazněním toho, že měl levicové názory. Jistěže je měl. Takových včetně ohromného množství intelektuálů v minulém století bylo plno a ještě hodně bude. Nebudu ani spekulovat o detailech jeho poselství, které zanechal na místě činu, když nebylo zrovna precizně formulované.

Za zcela zásadní považuji, že před svým činem už dávno nebyl zasažen morem komunistického bludu. Dokázal z něj prozřít, rok 1968 měl ohromnou očišťující sílu a ta působila na všechny kromě ignorantů, kterým Honza určitě nebyl.

Sebeobětující se Jan Palach nebyl tím Janem Palachem, který přišel uprostřed roku 1966 na Vysokou školu ekonomickou z mělnického gymnázia obluzený levicovou ideologií jako víceméně naivní snílek puzený svou hyperempatií a přehnaným smyslem pro spravedlnost. Byl to úplně jiný Jan Palach, kterému daly fascinující události následujících let možnost korigovat představy o světě, dovědět se o strašlivých zločinech, gulazích a genocidě v sovětském Rusku, teroru padesátých let u nás a oprostit se od nekonečných komunistických lží.

Ty čtyři měsíce po našem rozloučení byly pro něho nesmírně trýznivé. Znásilnili pravdu, celý národ a on se s tím nemohl smířit. Doufal, že jako on všichni lidé nebudou nové moci podléhat a nebudou s ní spolupracovat. Každá podlá a lživá akce okupantů ho rozjitřovala, každý kolaborantský krok ho umenšoval a on proti jejich erozivním účinkům na pevnost pasivního odporu nemohl nijak bojovat. Nesnesl křivdu, ponížení druhých, všemožné nespravedlnosti. Jako nikdo jiný se uměl hluboce vcítit do duše druhých a sám byl emocionální, i když své city ovládal, uměl se za práva druhých rozhodně postavit. Nemohl s těmito vlastnostmi, které zaslouží úctu a pro jejich ojedinělou vyhraněnost u jeho osoby i obdiv, zůstat nečinný. Jeho čin byl proto hrdinným, protože byl zcela uvědomělým sebeobětováním za veskrze ušlechtilé cíle. Věřil, že svým činem vyburcuje ostatní k boji proti okupaci a porobě.

V roce 1968, po letech temna, se uvolnilo v národě mnoho potlačovaných emocí a převažovaly veskrze ty pozitivní. Po dlouhé zimě propuklo jaro plné svěžesti a lidé nad jeho příchodem jásali. Bezprostředně po šoku ze sovětské okupace pak společný nepřítel upevnil vztahy mezi lidmi, podpořil pocit sounáležitosti, potřebu si pomáhat.

V době Janova sebeobětování v počínající normalizaci jsem s opovržením přihlížel tomu, jak řada vrstevníků, některé z nich jsem znal, začala kolaborovat se zrádcovským režimem. Byl mi cizí vnitřní svět a motivace těchto zbabělců, kteří se snažili nedostatky sebevědomí kompenzovat posilováním formálních pozic, evidentním kariérismem. Projevy bezohledné mocichtivosti jako výsledek jejich sociálně patologických dispozic. Situace typická pro nemocnou společnost.

A naopak - existence těchto atributů je důkazem nemocné společnosti. Řadu let pozorujeme mnoho projevů bezohledného jednání sobeckých antihrdinů omámených mocí a nic netušících o svém skutečném poslání statečně, čestně a skromně sloužit. Jsme svědky všeprostupující korupce, lidských nul vyžívajících se z vyvyšování nad těmi, kteří neměli tu drzost jako ony nuly krást, podvádět obchodní partnery nebo je fyzicky likvidovat či lhát a podbízet se voličům. Sjednotitel takových, nemocný touhou po osobní moci, král destrukce a poškozování zájmů země, dotáhl svůj normalizační rozlet až k současnému triumfu.

Jeho slouhové před vánoci 2008 v jediný den odsouhlasili zrušení poplatků ve zdravotnictví a odmítli prodloužit působení vojenského kontingentu v Afghánistánu. Pro osobní mocenské cíle byli ochotni zavrhnout to, co tvoří jádro jejich programu – solidaritu. Úspory z mimořádně úspěšných dopadů drobných poplatků na pokles neúčelných návštěv u lékaře spolu s poplatky samotnými vytvořilo mnohamiliardové zdroje umožňující výrazně rozšířit nákladnou léčbu například těžkých onkologických pacientů. Ubožáci to chtějí zmařit. Hlasování o vojenském kontingentu nás dostalo – pokolikáté už - do pozice zbabělého národa a ohrožovatelů životů svých vojáků. Hlasování zákonodárného výkvětu společnosti.

Ostuda, ponížení země, větší než obě okupace z minulého století. Opět jsem sedl do auta a jel se Janovi na Olšany omluvit. Položil jsem gerbery mezi květníky vřesu. Zašel jsem také na vedlejší Nový židovský hřbitov k hrobu Franze Kafky. Vedle radia spojeného s pojmem svobody, které přestalo česky vysílat o deset let dříve, než bylo potřebné. Procházel jsem pomalu po hřbitově a s úctou patřil na náhrobky a myslel na osudy jednotlivých rodin.

U auta, když jsem měl sáhnout pro klíče, jsem si uvědomil, že celou hodinu chodím v pozoru. Kromě několika přidržení před větrem půjčené jarmulky jsem měl ruce napjaté podél vzpřímeného těla. I bez vojenské přípravy jsem zaujal vážný slavnostní postoj. Bezděčně, v úctě před oběma jmenovanými, které bude znát svět ještě za tisíc let. Jména těch z předchozí stránky nezaregistruje nikdy, pouze ostudu z jejich skutků.

K O N E C


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.