Při průzkumu staré kredence jsem našla nejen hrnečky, zapomenuté klíče a svaté obrázky, ale i sešit, kam si moje babička Marie Česáková zapsala „kroniku“. Je tam zpráva o každé z padesáti chalup naší vesnice Puchlovice u Hradce Králové. Kolik měli kde dětí, kdo pil a podobné události, a tomu předchází všeobecný úvod o dřívějším životě na vesnici.

Předkládám zde tyto vzpomínky tak, jak je babička zapsala.

„Dříve za roboty museli lidé chodit na robotu ke dvoru (statku to hraběcí rodiny Harrachů), ti měli na statcích správce - poklasného - šafáře a nějakého úředníčka. Všechna práce se vesměs dělala ručně. Po celý rok chodili lidé robotovat a na svém kousku jen večer a nebo v neděli. Dříve robota byla hrozná, můj pradědeček jezdil s potahy - jednou musel dát naostřit nože od ruchadla - bylo tam moc lidí - kovář nestačil to vše najednou - a tak přišel do práce asi o půl hodiny déle a od drába dostal dvacet pět ran (ale jakých) v sedmdesáti letech - začal marodit a tak musel syn přidat.

Po světové válce v letech 1922-26 byla parcelace. Každý mohl si koupit kousek pole, ale jen okrajový, celé lány zůstaly u statků. Koupili si lidé trakaře a jezdili na pole - dali si zorat pole a ostatní si dělali sami - brambory sázeli pod motyku - a když vyrostly a dozrály, tak je motykami kopali a v pytlích vozili domů (dědeček až od Trnav). Obilí seli ručně, zahrábli hráběmi a pak zase kosou pokosili, na trakaři přivezli domů a cepy vymlátili.

Později už se trochu zmohli - ledaskdo si koupil kravičku - nebo aspoň telátko - kravičku naučili tahat a malý vozík (terezinu) a už to bylo veselejší - už měli pomocníka při nejtěžších pracích. Kravička orala - vozila náklady, a už i unavený a udřený hospodář se mohl i občas svézt. Pak si vypěstovali z telátek druhou kravičku a už bylo hej.

Ke dvoru chodili dál, ale už to nebylo tak přísné. Už jim i platili za celý den práce 1 Kčs, ano jednu korunu. Moje babička mlátila u sedláků celý den cepem - dostal každý malý krajíček suchého chleba a pár bramborových (tenkých) placek - pečených na plátech na plotně. Také mlátily cepy celý den ve mlýně v Roudnici a dostaly hrnek (byly asi tři) vejražky (černější hrubší mouky - něco jako otruby). Dříve přes řeku Bystřici byla za vesnicí lávka - šlo se k Roudnici, dole jak byl první barák - uprostřed cesty byla ještě struha a přes tu byl jen brodek. A tak u lávky (už u Puchlovic) se o tu mouku chtěly dělit a jak dětem doma upečou podplamenice - fouknul vítr a neměly nic, všechnu mouku jim rozházel - za celý den dřiny neměly nic. Za košíček brambor - celý den vybírali brambory. Pro trochu krmení pro dobytek vyorávali se svými kravičkami a nebo tahali ručně u statku řepu za křástí. Řepa byla sedlákova (statku) a křástí si mohli odvézt. Od nás chodili až k Dobřenicím - pod Michnovku, k Boharyni, ba až ke Kunčicím, kde se dalo - lidi se předbíhali - aby měli krmení na zimu, neboť ten kousek těch políček jim nestačil.

Od kraviček měli mléko - tvarohu - másla - živobytí doma, ještě se mohlo prodat, od nás chodili tři hodiny pěšky do Hradce (ke konci týdne) do trhu a jak byli šťastni, když nějakou tu korunu utržili, aby měli na daně, na dluhy - každý si chtěl přikoupit ledacos pole - luka - opravit baráček - nářadí apod. Ledaskdo už i to prasátko vykrmil, ale to se prodalo, protože byly potřeba peníze. A tak jen dřina - - -

Při tom všem se měli rádi - jeden druhému vypomohl i pomohl, nikdo nečekal na velkou odměnu. Peníze si půjčovali mezi sebou bez úvěrů i směnek a byli šťastni, když mohl jeden druhému pomoci. Chodili hodně do kostela, každou neděli a svátky. Nesměl nikdo žádnou práci dělat – říkávali: šest dní pracuj a sedmý odpočívej - neděle jest den Páně. Celé procesí chodívalo do kostela, ať to bylo v létě - nebo v zimě, ať pršelo - chumelilo - svítilo sluníčko, a nebo bylo bláto - bylo ho dost, cesty jako dnes nebyly. Pohovořili - zkrátka měli k sobě blíž, dnes jest velká mechanizace, ano máme všechny vymoženosti, ale k sobě máme příliš daleko. Co jest dětí opuštěných, co starých rodičů v domovech, o které děti málo dbají, co jest mezi lidmi dnes závisti - nenávisti - sobeckosti, a jak se ty všechny nectnosti jmenují, ano co jest slzí - bolesti a zbytečně zmařených životů. Však ale co platno člověku, kdyby celý svět získal - - - - a bez Božího požehnání - marné vše naše namáhání - říkali naši předkové.“

Babička ve své „kronice“ píše také o různých typech automatických mlátiček, které kupovala obec v posledních letech soukromého hospodaření 1946-47. Chválí, jak usnadnily a zrychlily práci. Obilí se svezlo před hospodu, u mlátičky stačili jen tři lidé a jedna fůra obilí byla vymlácena za půl hodiny až za hodinu.

A nyní si představme, jak těžce tito lidé snášeli, když měli svá pole a krávy odevzdat do zemědělských družstev. Zpívala se tehdy písnička: „Krávu dáme do kolchozu, necháme si jenom kozu. Koza mečí mé, mé, mé, mé, já chci taky do Jé Zet Dé.“

Tak jednoduché to ve skutečnosti nebylo. Kravičky byly součástí rodiny, měly i svá jména. Jak jsem slyšela vyprávět, nikdo krávu jen tak do JZD nedal. Představitelé družstva se vždycky k někomu vypravili, obyvatelé se strachem vyhlíželi z oken a hádali, ke komu asi jdou. Ve vybrané domácnosti pak dlouze přesvědčovali a přemlouvali. Členové JZD si museli krávy sami odvázat a když je odváděli, ženy plakaly.

Babička ani neměla odvahu to zapsat do své „kroniky“.