VZPOMÍNKA: Jak to taky bylo (6)

Malé příčiny - velké následky

V létech „zlatých šedesátých“, kdy ta nová kultura kolem nás vesele bujela, jsme se snažili také něco vymyslet i zrealizovat. Měli jsme na to elán i věk tak akorát. Co dříve bylo nemyslitelné, najednou bylo možné.

S bývalým spolužákem a grafikem Jirkou, který se chystal být i mým švagrem, jsme se připletli do přípravy nového experimentálního scénického projektu, kde by začínající autoři četli své texty, mezi tím hrála živá hudba, na konci překvapivě i k tanci. My grafici jsme k tomu měli promítat na stěny i strop sálu své výtvory. Něco dost jiného než jinde.

Pod hlavičkou ZK ROH jistého pražského velkomyslného velkopodniku, který akci tzv. zastřešil, jsme si dokonce my dva sehnali pracovnu, ale namyšleně jsme tomu říkali ateliér. Byl to zrušený domovnický byt (2+0) v přízemí dvorku v Karlově ulici, nedaleko Karlova mostu. Dům U zlatého hada byl a stále je na rohu Karlovky a ulice Liliové. Na domě sice bylo velké a krásné barokní znamení, ale barevně zcela zašlé, šedivé, jako ostatně celý dům, jako i celá ulice.

My dva v prázdné Karlově ulici. Vedle Zlatý had, Vlašská kaple a kostel sv. Salvátora.

- Hele, nepudem už konečně na tu polívku? Mám docela hlad.

- Tak jdeme ale hned, je dobrý bejt tam před dvanáctou, než se nahrnou tůristi.

Do hospody k Malvazovi to máme z aťasu pár kroků. Asi tak v polovině mezi naším Zlatým hadem a Karlovým mostem. Čepovali tam tehdá černou dvanáctku, kterou jsme si po gulášové polévce s chlebem dával každý jednu. Pak hned zpátky a tvořit s jasnou hlavou.

Beru si s sebou francouzský magazín „Aujour d´Hui“ (něco jako Dnešek), vypůjčený hned ráno v blízké Umprum knihovně. Musím ho navečer vrátit a potřebuji si ho doprohlédnout.

Po „obědě“ se chystáme k odchodu. U vedlejšího stolu už hlučně popíjí parta Němců, zřejmě dederónů. Když tu jeden se vymrští a vtrhne k našemu stolu. Dává najevo svůj enormní zájem o magazín, co držím v ruce. Jiří umí trochu německy, já ještě míň anglicky, ale pochopíme, že by si chtěl tu normálně nedostupnou publikaci prohlédnout.

Hospoda se plní, není kam sednout, tak mu navrhujeme prolistování u nás v ateliéru. Netušíme však, že se to rázem zvrhne v hromadnou návštěvu s popíjením a bratřením se - Freundschaft, Freundschaft über alles!

Tehdejší Praha a svobodomyslnější atmosféra východní Němce přímo fascinuje. Určitě zas přijedou, třeba na Silvestra, ať něco připravíme. A na revanš musíme zase my k nim do Drésdénu.

Ten Silvestr se skutečně konal. K pořádání jsme ukecali kamaráda fotografa Jirku Škocha, majícího k fotokomoře i velký byt. Přijeli tamti, i jiní. Chlapi se hned zlili jak dogy, holky zas chtěly šukat. Sodoma Gomora. Ráno dva z nich, snoubenci mohutný nehezký Kurt a překrásná Martina, oznámili, že odjíždějí vlakem někam za Cheb a přes zelenou hranici budou emigrovat. Mají to prý všechno zjištěný.

Po několika dnech čteme v tisku, že jistý narušitel naší hranice byl bdělými strážci dopaden a předán k potrestání. Později se dozvídáme, že těžkopádný Kurt snad zakopl či co. Dostal pak doma dvacet let. Martina jak svižná laň vše přehopsala, aby pak všem rozesílala pozdravné pohledy z Münchenu.

Při reciproční návštěvě Ost-Deutsch-Landu jsem neprozřetelně kulturně pohovořil s dívkou Inés, která byla jak rokoková cukřenka - tak popisoval Miroslav Horníček takové křehké dívenky. Ona zas toužila po pražských tvrdých kulturních radovánkách, nejraději by však bývala byla, asi, přesídlila natrvalo.

Zorganizovali jsme pro naše východoněmecké přátele hromadnou kultur-návštěvu pražské poetické vinárny Viola na Národní, s extra pořadem milostné poesie Heineho, Rilkeho a Goetha. Recitace byla v originále, i v překladu. Cukřenka z toho byla tak rozdělaná, že by se byla vdávala ještě ten večer. Jenomže já byl čerstvě ženatý s domorodkyní a nikdo jiný nebyl zrovna k mání. Inés si trpce stěžovala, jak ji doma nutí do sňatku s jakýmsi nudným doktůrkem, kterého ona ale vůbec nemiluje.

Jaké bylo zděšení nás všech, když došla zpráva, že se nakonec přece jen vdala, ale hned druhý den se v kuchyňce zhoupla na lustrháku. Kdyby nebyla tak rokoková, třeba by se i utrhla.

Spoluuživatel „aťasu“ Jiří si do NDR zajel ještě soukromě, aby tam zhřešil s lepou a zcela prý zrzavou Berlíňankou Brigitou. To však neměl dělat, neb se to náhodně doneslo jeho tuzemské skorosnoubence a měl jsem po švagrovi.

Bríga potom lákala Jiřího k společnému útěku východo-západo-berlínským podzemním tunelem, kde si u organizátorů zarezervovala dvě místa. Jiřímu se to tehdy jednak pracovně nehodilo a navíc, nechtělo se mu z té Karlovky. Přestože tunelem uprchlo již několik stovek ost-nespokojenců, zrovna tehdy Štázi tunel objevila (někdo to prokecnul, jako vždycky). Čekali na ně a přestože vyzývali Halt, Halt, oni se nezastavili. Svobodu, nebo život! Soudruzi na dosud spolusoudruhy zahájili palbu. Trefili i zrzavou Brígu. Taky několik našich známých od Malvaze i ze Silvestra.

Kdybychom tenkrát nešli na tu polívku s tím časopisem, nebylo by se bývalo stalo, co se bylo pak všechno přihodilo.

Dodatek:
Dům U Zlatého hada vlastnil v roce 1714, ještě v původní gotické podobě, a také v něm bydlel arménský obchodník Deodatus Damascenus. Poprvé v Praze prodával kávu, tehdejší exotickou novinku. Chodil po ulicích v okolí domu v orientálním oděvu, na hlavě nádobu se žhavým uhlím a konvicí, v ruce koflíky a cukr. Nápoj přímo prodával kolemjdoucím. Měl takový úspěch, že si pak v domě U tří pštrosů na Malé Straně mohl otevřít první pražskou kavárnu. V Karlově 18 byla později barokní lékárna, kdy vzniklo i to dnes slavné a již krásné domovní znamení.

Poznámka:
Možná, že Deodátus bydlel zrovna v tom našem přízemním aťasu, aby to měl blízko s čerstvě žhavým uhlím na ulici . . .

Povzdech:
Nebyla ale ta Karlovka ve své ošuntělosti i opuštěnosti tehdy krásnější ? Ano i ne.