Jak vojna byla Kojná - i Macecha zlá

Za prastarých časů se na vojnu chodívalo na sedm roků. Ke kavalérii na deset. Za nedávných časů už jenom na dva. Tehdá i tehdy se odvedencům (poučení nepamětníkům: rekrutům, bažantům, holubům) na cestu prorokovalo:

Jó holenkové, uvidíte, vojna není kojná!

Poučení pro nekojence či kojené jen rodnými matkami: „kojná“ bývala kdysi, v lepších rodinách i časech, nájemná a spolehlivá žena s velkými mlékotvornými prsy, neboli dojnými kozami. Aby si snad panička zachovala figuru (jak se ale mejlila). Novorozenečkovi dávala kojná nejen cucat mlíčko, kdy si zamanul, ale robátko opatrovala a hejčkala, neb za to byla placená.

Rekruti měli od vojny očekávat jen buzeraci, ponižování, tělesné, duševní i stravovací útrapy. To mazáci (starší a zkušení vojáci sloužící už druhým rokem) si na vykulených bažantech odreagovávali svoje mindráky z dob, když oni bývali bažanty.

Zkrátka - dávali jim to sežrat.

Naše dvouleté období 1953 až 56 z nás mělo udělat statné, statečné i obrany-schopné chlapy. Soudruzi ale někde udělali chybu a nějak se to nepovedlo. Někde víc, jinde míň. U mne vůbec. Základní problém: byl jsem svobodomyslný absolvent umělecké školy, navíc Pražák. Další zádrhel – vojančit jsme jeli na letiště Planá blízko jihočeských Budějic. To byl předem vojensky těžko stravitelný guláš.

A navíc – setkali jsme se tam tři duševně spříznění kamarádi, kteří se snažili přizpůsobit vojnu k obrazu svému. Někdy se to i dařilo. Neměli to všichni odvedenci takhle šikovně namixované. U tankistů, ženistů či pěšáků byla vojna jako řemen.

Už při výjezdu vlaku s námi rekruty z Hlavního v Praze jsem uviděl spolužáka Bohumila s kytarou. Ten vzápětí zas jeho kamaráda ze stopu na hlavní silnici Praha-Pardubice. Oba tam jezdili za holkama. Pardubičák tam i bydlel a v Praze dělal obchodní akademii. Jenže nedodělal, tak rukoval.

Netrvalo dlouho a z vlakového kupé se nesl sborový řev za doprovodu kytary – Planá, Planá, prrdel zakopaná, kdo do ní vejde, tomu hlava sejde, v Planý, v Planý, jsou tam děvky samý … Začínalo to dobře.

Na letišti ubikace v dřevěných přízemních barácích. Hned nástup na apelplac a začalo rozdílení k rotám. K naší nelibosti byl Pardubičák, alias Jirka švédský či Viking statečný (pro svůj vzrůst a blonďatý outlook), přidělen ke strážní rotě jako písař do kanceláře. Uměl totiž všema deseti, těsnopis, trochu rusky i německy. Kam se na něj hrabali všichni letištní plukovníci i politruci.

Na apelplacu zaznělo – Kto mal maturítu, krok vpred.

U mně se šarže spýtala – Mal stě chémiju? Skoro v mrákotách, neb často bývala za čtyři, jsem vyhrknul – Mal. Šarže řve – Hovortě po čésky, vy chumaj. Buděte chémický laborant u téchnickéj roty. Šly na mne mdloby.

Spolužák Bohumil, alias Buks, také Superbohouš (jsa původem ze statkářských furiantů z Vysočiny), byl podobně určen fotolaborantem. - Průser, já nikdy nefotil ! Ale staršina nás uklidňuje – Bažanti, to máte nejlepší zašívánu, co tu existuje. Pudete na pár tejnů do kurzů a všechno budete umět.

Taky jó. Byla to pak brnkačka. Při cvičném lítání tryskáčů MiG-15 jsem míval službu na ranveji a s kufírkem zkumavek a skleničkou hypermangánu jsem odebíral vzorky elerixu /kerosinu/ z autocisteren, a pokud to bylo bez reakce (vody), podepsal jsem kartičku, že to svinstvo můžou plnit do letadel. Buks zase plnil filmy do kazet fotokulometů pro cvičné střelby. V laborce to pak vyvolával.

Obojí mělo své skryté výhody. My dva chemici (já a mazák) jsme v letištní laboratoři zkoumali kvalitu dodávaných plnidel a mazadel, mimo jiné také benzolihu potřebného pro výškové lety. Mazák, v civilu chemik specialista, se smál – Ty volové nahoře si myslej, že to neumím voddestilovat. Tady máš svůj příděl, neboj nevoslepneš, ale držet hubu.

Za Buksem zas občas přišel pilot, že se mu ty poslední střelby moc nepovedly, a tak aby jeho kazetu vyměnil za nějakou s tím aušusovým filmem. Těch musela být furt tajná zásoba, což nebyl takový problém – byly jen značky Orwo NDR, nebo Foma ČSR. Takovej fiškusovej pilot přišel vždycky s nějakým cizokrajným pitivem.

Pilný, schopný a ctižádostivý Jiřík Pardubický byl zanedlouho četařem i staršinou. Mohl si sám udělovat propustky do města a v řádech vynašel, že když tam připíše formulku „plus dva“, tak ho můžeme bez obav všude doprovázet. Propustky se dávaly hlavně za zásluhy, což u mě a Bukse nepadalo v úvahu. Stále vojíni. Býval však problém vynajít v Budvajzu pohromadě tři slušná i poslušná děvčata. Proto jsme se brzo zaměřili na poznávání krás místních lokálů, později i krás přírodních, včetně malebných vísek v okolí.

Mezi budějckejma hospodama u nás vedla rázovitá knajpa U Vola. V Masnejch krámech jsme zas měli známého pingla, který se nedávno vrátil z cizinecké legie. Rád vyprávěl, jak to tam vypadá. Nějak záhadně však po čase zmizel.

Taky jsme občas mohli zajít do nóbl vinárny Split, kde vysedávali hlavně piloti a jejich děvky. Když už nám v městě došly prachy, Superbohouš u kasy Splitu - že tam jde za konkrétním pilotem. Ten pak bez problémů zatáhnul vstupný i za nás, nějakej chlast se u jejich stolu taky našel. Pro jejich děvky jsme byli nevokoukaný ksichti, ale to pozor! Tady by se mohlo nechtěně narazit. Takže nanejvejš jen taneček, pokud soudruh pilot byl už znavenej. Takovej záskok byl často i vítanej.

Ve Splitu barová kapela, decentní zpěvák ála ErÁDvorský. Pamatuju na šlágr, co tam tehdá frčel a zpívali všichni -

Já mám trakač novej, vozím na něm volej, volej brabancovej. Jezdím od městečka ke vsi, děvčátka kupte si, volej brabancovej. Holky vybíhaly, volej kupovaly, aby namazaly panty u komory, aby nevrzaly. Dejte tomu víry, máme dobré šmíry, každý z nich se leje, ať se co chce děje, jen do správné díry. Starostí je dosti, až je někdy k zlosti, když se příliš zvedá a snížit se nedá, číslo kyselosti. Proto milé paní, dbejte na mazání, buďte vědomy si, že na něm závisí, úspěch v milování. Jezdím bez přestání, rád a bez zdráhání, paničkám i pannám dobré rady dávám, o správném namazání. Jó, ten volej brabancovej . . .

Jiné jihočeské zpěvy jsme se naučili při výletech po malebném okolí. Už jen ty poetické názvy vesniček – Závraty, Mokré, Kvítkovice, Slávče, Vrábče, Lipí... Podobně půvabné byly i místní hospůdky, často v bývalém statku ve velké seknici. Přes den čepovala babka s dědou, mladí až navečer. Babi z Lipí nám přezpívala svoji zamilovanou – Jéníčku můj milý, počkej mě na chvíli, podej mi svoji ručku, ať nespadnu do potůčku . . .

Rozvernější už byla jiná -

Pršelo, hřímalo, blejskalo, mně se tu samotnej stejskalo. Šel kolem maličkej dudáček, byl celej promoklej chudáček. Pořád se chudinka třás zimou, já sem ho přikryla peřinou. Nejdřív si vesele zavýskal, pak mi na klárinet zapískal. Když se mamička tatíček vrátili, na Marjánce to hnedka poznali. Že tu byl nějakej dudáček a že si tu vyklepal ruksáček.

Na tyto národopisně poznávací vycházky jsme tradičně vyráželi ve třech, bylať to sestava nám vyhovující. Míla a Jiří s kytarami. Já fotil a kreslil, řka - Melodie a slova vítr odnese, foto a kresby zůstanou ... Někdy i vzpomínky. V hospodě v Šindláku čepoval správnej řízek Bobr a ten zas uměl pravý zlodějský. Jako tuhle hustou – Sedm let sem na vandru byl, tři roky seděl v chládku, nic sem si ňáko nenašpořil, ale šperháky mám v pořádku. Chytla se mě jedna rajda, co zvábila moje srdcé, pak nás klofli klucí modrý, vsádili do věznicé. Já dostal pět, vona deset, to nám dali na cestů, v jedný rucé sem držel pugét a v druhý si ved nevěstů. Mezi prstama měla samej strup, kurva, z nosu jí tekl blevajs, di do hajzlu než tě majznu, s tebou už nejdu na rajz !

Netrvalo dlouho a hudebně-pěvecké nadání těch obou se prosáklo i do vyšších vojenských kruhů. Dostali pak befelem založit soubor „Křídla vlasti“ a že se bude vyhrávat po vesnickejch tancovačkách. Armáda tu potřebuje zlepšit prestiž. Prej - znáte běžně neznámý lidovky, tak zkoušejte, ať to má úroveň. Zkušebna bude v politicko-výchovné místnosti. Kdo chce a na něco umí, může si zajet domů pro nástroj. Něco třeba i dokoupíme. Kultúru totiž podporujem.

Já v té době už zaškolil dalšího laboranta bažanta a věnoval se spíše tvůrčí činnosti. Nanejprv jsem musel vytvořit plastickou mapu letiště a okolí, aby se piloti mohli proškolit, kde co leží a stojí – aby moc nebloudili. Na velkém stole krajina ze sádry přesně podle mapy a vrstevnic. Modeloval a barvil jsem kopečky, silničky, lesíčky, domečky, vše jako živé. Makačka. Byla mi přidělena prázdná světnice na konci ubikace a tam jsem tvořil. Brzo i bydlel a spal. Moc se ta mapa všem líbila. Další kšeft mně velitel dohodil pro budějickej Ústřední dům armády. Chtějí Jana Žižku na koni v životní velikosti, na celou čelní stěnu. Naštěstí žádnej idiot netrval na samopalu místo palcátu. Provedu jen rozkres v barvách 1:1 na baličák, na stěnu to přenese jakejsi malíř pokojů, taky umělec.

Můj „ateliér“, to bylo něco pro kamarády - Zkoušíme u tebe, na politruckou cimru serem. Jiří udatný Pardubický znal z civilu celý repertoár Osvobozeného, neb to tam u nich ochotnicky a s úspěchem pár let hráli. Texty balad o vodníkovi, babičce Méry, Golemovi a dalších se napsaly, namnožily a všichni jsme se to učili zpívat. K tomu pár hawajcajdáků od tehdy populárních Kučerovců a něco blues i jazzu - Sečmo Armstrongův Sentlejův močál, Svatí pochodují, Bluebery Hill a podobné lahůdky.

Ještě pamatuji kus slavného hawajsongu – Tachta hula vahtach vahia, ich hudula idlohá, panváva ichtoch toch, hanoliho vahtah vahi. Táhítá hulá. . .

Neoficiální, ale jedině užívaný i uznávaný název skupiny byl „Hovídous“. Nikdo známý se neodvážil nazvat nás Křídlama vlasti. Hrozila inzultace.

Totiž - Werich s Voskovcem v prapočátcích s oblibou pěstovali dadaistický hovadismus namířený proti měšťáckému vkusu a společenským zvyklostem. Říkali si my páni volové, vy vole, vy hovado, a podobné nezvyklosti. Ten hovadismus se nám znova zalíbil a ožvili ho.

Já nehudebník se stal pro skupinu manažér, řešil vzhled a výrobu pultíků, ať je teda ta úroveň. Politruk si přišel poslechnout zkoušku a povídá – Dobrý, ale zařaďte taky nějakou ruskou! Tak jo.

Zkombinovali jsme jich několik v jednu velkolepou. Na začátek inspirace zpěvem Vlasty Buriana – Oči černé jako uhle… pak plynule přechod do jakési kozácké odrhovačky, ve které jsme vymýšleli vlastní slova. Finále chorálu s námi vždycky řval celý sál ve svatém nadšení. Ruština úpěla -

Oči čórnyje, oči prekrásnyje, pro vás ja zomriem kak durak bolšije, kazak gerojski, patriot donskij, kurim machorku i ljubim děvočku. Ej raskaša ty maja ej raskaša… Ja donskij kazak što ljubim děvočky napred i vzad… Ej dólina, dólina, dólina maja… Ej galubčik raskaptočnyj job tvoju famíliju, job tvoju mať, i s ármijou kak kurvychčijou nádo vyjebať. Ej dólina . . . a tak dále jak libo a nálada.

Na tancovačkách převelikej úspěch, pořadatelé se o nás přetahovali. Úplně něco jinýho než proflákle vohraný lidovkový Babouci a Malšovanka.

V Budvajzu se chystá lampasáckej bál a paničky že by rády ty všude slavný Křídla vlasti. Byl teda pověřen hlavní politruk, aby pro jistotu tajně prověřil naši úroveň. Koná se tancovačka ve Včelném. Soudruh tam nedoposlouchal ani k tomu nejhoršímu a zděšen prchnul – Je todleto soudruzi vůbec možný?! Zatím bylo. Ale na bále hrál někdo jinej.

Je sobota a konec lítání už ve čtyři. Kufřík s vercajkem strkám pod maringotku a sedlám prastarý velocipéd, abych dohnal, co u Vola už oba kamarádi stačili vypít. Jedu bez propustky, Jiří má připsáno „plus dva“ u sebe, takže musím partyzánskou pěšinou kolem břehu Malše. Ostré zatáčky mezi keři, najednou prudce brzdím a řach. Přes cestičku jiné kolo a spadlý řetěz tam vztekle nandává Josef od spojařů.

- Co se tu sereš tak rychle, dyť nám šlo vo život. Raděj mi s tím pomoz.

Pak si dole pod břehem myjeme ruce pískem. Nahoře se Pepa ještě otáčí, vyndá brko a vyklene zlatavý oblouk do bystrého proudu. Připojuji se. Když tu náhle ze zákruty vyjíždí kanoe a dívčí posádka začíná ječet. I když rychle měníme směr svých oblouků, stejně dochází k ukončení plavby na způsob Titaniku. Shazujeme svršky a snažíme se zachraňovat loď, pádla i posádku. Pomáháme dívkám v mokrých minibikinách nahoru na strmý břeh. Pepa s Boženkou se už smíchem válejí v trávě, Jaruš je velmi zdrženlivá – Mně pomoz nahoru prosímtě jinak. Přesto domlouváme večerní návštěvu u nich v Nemanicích, okrajové to časti Budvajzu s domky a zahrádkami.

Takže u Vola jen krátce, pak zpátky, vykoupat a převléct, co kdyby. Znova bez propustky objet celé Budějice, proto jedeme ve svátečních montérkách coby pracující lid. Nakonec šťastně dosahujeme svých cílů. Zajížděli jsme tam potom každý víkend. Nechodím s Jaruš už posedět jen na jejich zahrádku - Chudák babička, co tu na lavičce sedává každé dopoledne, kdyby viděla co tady teď děláme, docela se stydím. Po čase již s rodiči doma u sobotního oběda – Děti, jdeme večer do kina, sice lístky už máme, ale jistě by ještě nějaké byly. Když teda nechcete, tak kafe si uvařte, buchty máte v troubě.

Při návratu nás nacházejí spící ve vší počestnosti každého na jiném kanapi. Byl jsem pak dokonce vyzýván, stejně jako Pepa u Boženky, k vyčkání nedělního oběda. Bude husička. Ale já radím střídmost i opatrnost. Kamarádi volové mně přesto říkají – Pán z Nemanic. Pepa to nakonec stejně neuhlídal. Když si jel na poslední chvíli domů pro civil, Boženka že pojede s ním. Proč né. Jenomže se pak domluvila s jeho maminkou, že tam už na něho počká. Za rok se rozvedli. Já jsem vzal Jaruš také na výlet k nám domů, ale zavčas. Naši od jara do podzimu bydleli na chatě v Měchenicích. Otci se Jaruš konečně zalíbila – To je něco jinšího, než ta minule s těma dlouhejma tenkejma prstama. Ta se hodila tak ke klavíru, nic k pořádný práci. Ale nežeň se před třicítkou, podtrhneš si mládí.

Jaruš to navíc podělala, když při zpáteční cestě vlakem zauvažovala – Stejně bysme to na tý chatě měli lepší než ve městě, až budeme mít mimino, že? - To víš, že jó miláčku, ale uvidíme . . .

Jak jsem pravil v úvodu - číhala všude i Macecha zlá.

Kamarád Mirek, také Pražák, alias Vodník, bydlel sám v roubeném domečku na okraji letiště. Úředně to byla „vodárna“. Obsluhoval tam čerpadla, zavíral a otevíral šoupata, neb s pitnou vodou se muselo hospodařit. Vozili mu tam i jídlo. Jako jedinou výsadu do své samoty si vymohl přidělení výkonného radiopřijímače Lambda. Mohl pak chytat kvalitní méně rušený signál mnichovského vysílače. Když se ozvala slavná znělka a známý hlas –

Helou - Rejdiou Laxemberg - and Willis Cannover shows on Voice of America … tak jsme se ponořili do sedmého nebe při jazzových a swingových novinkách. Scházeli jsme se tam utajeně ve čtyřech, aby se to nezvrtlo.

Vodník nikdy nebyl na nějakém poplachu, pochoďáku, střelbách a podobnejch píčovinách. Měl dokonce povolené trénování na kole, aby nevyšel z kondice. Jinak byl vojensky téměř nepolíbenej. Až jednou. Nastaly „maďarské události“, podzim 1956. V září jsme měli jít do civilu, ale dostali jsme prodloužení o tři měsíce. Pech. Na politickém školení strážných, kde byla i většina vojclů technické roty jako „posílení“, politruk hřímá – Souzi, nepřítel je zákeřnej, udeří když to nečekáte, jako ta kontrarevoluce v Maďarsku. Plno mrtvejch. Buďte ostražití.

Ze školení pak všichni odchod na stanoviště – u letadel, cisteren, bunkrů s municí v lese. Pozdě večer se tam jeden vojcl z toho vyhecování zhroutil. Odvezla ho sanitka, a jeden strážný tedy chybí. Staršina jde za Vodníkem a přesvědčuje ho, aby tam nahoru zaskočil alespoň na noční směnu, ráno může zpátky - Pěkně se projdeš na čerstvým vzduchu, nikoho jinýho už nemám.

Mirek Vodník se blíží ke stanovišti v lese. Ozve se – Stoj, kto tam? Heslo! – Hele strážnej neblbni, to sem já vodník, jdu jako náhrada. Heslo sem cestou zapomněl. – Tož chodz ďalej, ja su Pišta od prasátek, som tu též ponejprv. Ohlásím ťa čatárovi.

Stranou v lese malý domek coby strážnice, čtyři spěj, dva hlídaj. Pišta dělá Mirkovi místo na lávce přes příkop a najednou - výstřel. Zásah z jednoho metru přímo do hrudi. Mirek padá mrtev k zemi. Pišta nějak zavadil o spoušť. Hlídal totiž s nataženým a odjištěným samopalem. Než pro něj kontráši přijeli, furt jen lamentoval – Joj boha, vojna zajebaná, veď som bol taký celý dohukaný, ja za nič nemóžem, joj boha zasratého . . .

Když jsme se vraceli z pražského krematoria, kde stříleli čestnou salvu a Mirkova matka omdlévala, že jí znova střílejí syna, jsme si v autobuse přísahali, že s tím politrukem, kterej za to vlastně může, nějak šeredně naložíme. Ale nepovedlo se - tak jako se to povedlo v Černejch baronech.