30.10.2020 | Svátek má Tadeáš


VZPOMÍNKA: Jak se syn mukla ke vzdělání dostával

30.9.2020

Antikomunismus jako slušnost. Toto je název znamenitého článku Radima Seltenreicha z Orientace Lidových novin ze soboty 19. září. Autor uvádí článek těmito myšlenkami: Na tom, že nacistický režim byl zločinný, zvrácený a zavrženíhodný, panuje celkem jednoznačná společenská shoda. Jak je ale možné, že to neplatí i o komunismu? Ba dokonce že jsou antikomunisté vysmíváni a pokládáni za „primitivní“?

Úvodem tedy musím vyslovit nadšení, že můj oblíbený a dlouholetý kmenový autor NP František Novotný – Mrož (a vlastně také kolega z elektrofakulty i Brňák púvodem) se na jeho stránky po letech vrátil. Samozřejmě sdílím bezvýhradně jeho zděšení nad trendem relativizace komunistických nepravostí v posledních letech. Děkan pražské filozofické fakulty Pullman a před ním z Francie importovaná historička Muriel Blaive pro mne představují doslova náměsíčníky. Nutno ovšem dodat, že termín užiteční idioti vymyslel samotný V.I. Lenin a že zejména právě ve Francii se jich až tolik v několika generacích urodilo. Neminulo to před válkou i na druhé straně Kanálu takového veleducha jako byl G.B. Shaw. Mrož popsal v minulých dnech peripetie své cesty ke vzdělání třídně méně vhodného uchazeče s tím, že to ještě nebyl synem mukla. A protože já tuto zkušenost mám, tak si jej dovolím následujícím textem doplnit:

Můj otec JUDr. Václav Křepelka (1915-1989) mi zmizel z mého dětského zorného pole v mých čtyřech letech. Dostal se do hledáčku StB v souvislosti se svými kontakty z odboje, konkrétně byl činný ve velkomeziříčské skupině Tau nekomunistické Rady tří. Známost a kontakty s nekomunistickými armádními důstojníky jej semlela v roce 1949. Na čele skupiny byl pplk.gšt. Josef Robotka, který byl v roce 1952 popraven, a otec byl velice těsně navázán na známého novoměstského lyžaře škpt. Františka Zajíčka. Protože při konfrontaci právě s tímto svým přítelem (který zažil hrůzy hradčanského Domečku a byl nakonec odsouzen na doživotí) hrozilo inscenátorům procesu otcovo zproštění obžaloby, tak byla vykonstruována zcela jiná skupina tří, kteří se poznali až před soudem.

Nutno dodat, že po roce 1963, kdy zaujal po teatrálně odstraněném ministru vnitra Rudolfu Barákovi jeho místo tehdy mladý Lubomír Štrougal, nařídil tento revizi této StB vyprovokované skupiny a otec byl nakonec v listopadu 1967 v obnoveném trestním řízení zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Potom žertem říkal: „Nesahejte mi na Štrougala.“ To jsem už ovšem byl na vysoké škole. Popsat otcovu odysseu po komunistických žalářích by si zasloužilo článek samostatný. Jenom ve stručnosti, že byl odsouzen k 13 letům a s velikým štěstím byl po necelých sedmi letech podmíněně propuštěn.

Vrátil se do mého života v mých jedenácti letech; nesmím ovšem opomenout, že jsem se zúčastnil desetkrát návštěv na plzeňských Borech, na Jáchymovsku a nakonec na Příbramsku, kde otec končil na táboře Bytíz. Tehdy to pro mne bylo docela povyražení spojené s cestováním, ovšem dnes se hrůzou otřásám, co při těch skromných patnácti či dvaceti minutách setkání musela prožívat matka či babička.

Bydleli jsme v Masarykově čtvrti – tedy pro Brna neznalé čtenáře vilové čtvrti srovnatelné s pražskými Střešovicemi či Hanspaulkou. Rok před otcovým zatčením sestěhovali moji rodiče po pronajmutí dost velkého bytu otcovy rodiče a navíc i babiččinu sestru-dvojče, která zcela osamocená přišla o své dvě děti v jejich kojeneckém, potažmo předškolním věku a o manžela, teoretického fyzika a profesora UK Františka Závišku v německém koncentračním táboře. Vím, že rodiny jiných zatčených byly z bytů či vlastních domů vyhazovány a manželkám byly dokonce odebírány děti na výchovu do dětských domovů – tak toto se nám vyhnulo. A matka navíc jako středoškolská profesorka toto období přežívala bez větších problémů na brněnských zdravotnických školách.

Na naší tehdy osmiletce měli červeně zapsáno D jako dělnický původ snad čtyři spolužáci ze třiceti šesti. Taková bylo pochopitelně třídní skladba zdejších obyvatel. Do osmé třídy jsem vstupoval v roce 1958 a to byl rok, kdy za prvního tajemníka ÚV KSČ a presidenta republiky Antonína Novotného vypukly tzv. třídní prověrky. Samozřejmě s dopadem i na přijímací řízení na všech úrovních škol. A tak jsem se nikam nedostal, uliční výbor byl pod palcem místního sekernického bolševika jménem Jan Zachara. Bydlel naproti nám a v sousedství takové elektrotechnické legendy a autority, jako byl prof. Vladimír List. Postaral se totiž o to, že jsem nebyl ke studiu doporučen - navzdory tomu, že jsem byl stále premiantem. Mimochodem, v roce 1959 se konaly v Praze okázalé oslavy desátého výročí pionýrské organizace, jejichž součástí byly také sportovní soutěže. U nás v plaveckém oddíle byl jeden vášnivý pionýr, tedy jinak i dobrý plavec. Zasazoval se o to, že zařídí účast nás všech na této akci. Na mé osmiletce jsem z toho ale byl po jakémsi záhadném zásahu zvenčí jako nežádoucí vyřazen. Na druhém místě přihlášky jsem měl uvedenu onu Mrožem zmíněnou zcela novou dvanáctiletku na tehdejší Gallašově ulici, jejíž adresa zakrátko byla změněna podle tehdejší hlavní ulice na Koněvovu. Dnes tedy Vídeňská. Údajně tam měl být tehdy ještě nějaký rozumný ředitel. Na rozdíl od pozdějšího snad více než tři desítky let tam působícího dalšího arcibolševika Kolomazníka.

V té době se do toho také vložila již svrchu uvedená u nás bydlící moje prateta. Obrátila se dopisem (který jí pomohl formulovat můj otec) na tehdejšího ministra školství Františka Kahudu, který byl před válkou doktorandem u jejího nebohého manžela prof. Závišky s prosbou o jeho intervenci v můj prospěch. Ministr jí sice odpověděl, ovšem velmi komisně a nikterak věci nepomohl. Tehdy se otvíraly nově deváté třídy, a tak jsem nakonec absolvoval i tu devítku, kde se naše vzdělání ovšem nikterak nerozšířilo. A koloběh se v roce 1960 opakoval. Otci se podařilo v onom uličním výboru prosadit, aby se do mého hrůzného posudku zapracovala formulace, že jestliže se osvědčím v dělnické profesi, že proti mému případnému studiu námitek nebude. Tehdy si také matka vyslechla komentář: Kdyby to bylo alespoň rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Takže tedy učeni. A ten kolotoč přes prázdniny roku 1960 stojí za podrobnější popis:

Já jsem tehdy závodně plaval a otec jednoho mého dobrého kamaráda byl tehdy technickým náměstkem v dnešním Zetoru. A tak jsem podal přihlášku tam s tím, že dle jeho doporučení jsem napsal do přihlášky učební obor frézař. Ovšem zmíněný muž právě tehdy z funkce ze zdravotních důvodů odešel. A vzápětí jsme obdrželi dopis, že se mohu přihlásit pouze na obory strojní kovář nebo slévač. Po jistém váhání a exkurzi ve slévárně Královopolské strojírny jsme tedy do přihlášky napsali: slévač. A snad za čtrnáct dní přišel další dopis z kádrového oddělení, že mne nepřijímají, protože mají plno, a že moji přihlášku postupují na pracovní referát národního výboru. Ten tehdy nabízel pouze hornictví, zemědělství a stavebnictví. Tehdy totiž byla tendence, že práce fyzicky nenáročné mohou zastávat ženy, a tak si Zetor dopřával ten přepych přijímat do učebního poměru v tom roce 40 dívek a 23 chlapců. U tehdy desetitisícové fabriky!

Rodiče se tedy obrátili na matčina bratra, který působil u spojů. Byť i on byl před rokem obětí těch třídních prověrek a byl na hodinu propuštěn z ministerstva spojů s dovětkem, že nesmí být u spojů zaměstnán. I když měl čtyři děti a doma stále nemocnou nepracující manželku. Napsal poníženou supliku přímo na ÚV KSČ a takto se podařilo zvrátit ten zákaz pro spoje. Nastoupil tedy do Výzkumného ústavu spojů, ovšem za podstatně menší plat. Měl naštěstí dobrého přítele, který byl tehdy ředitelem Jihomoravské krajské správy spojů. A ten mne nakonec do učení přijal. My jsme si ovšem mysleli, že na elitní obor spojový mechanik, který se učil v Brně. Na první pohled méně lukrativní obor spojový montér se tehdy v Brně nevyučoval a učni tohoto oboru museli jít do Olomouce. A toho roku navíc bylo nařízeno z Prahy, že olomoucké učiliště je neperspektivní a že brněnští učni musí nastoupit do Odborného učiliště spojů Vratimov. Přepadlé matce po tomto sdělení onen ředitel vysvětlil – a zaslouží se, abych jej jmenoval: byl to Zdeněk Konečný –, že bude velmi užitečné, když se z Brna vytratím ze zorného pole svých nepřátel.

Kupodivu se naskytla možnost již po roce podat přihlášku na tu Mrožem zmíněnou tehdy elitní elektrotechnickou průmyslovku. Kam jsem se po roce v učení dostal. Ovšem tak jednoduché to ještě nebylo. Došlo k nějakému informačnímu šumu mezi krajskou správou spojů v Brně a vedením učiliště ve Vratimově. A tehdy se do toho vložil otec, protože termín podání přihlášky se krátil a hrozilo jeho promeškání. A tak v jednom týdnu dvakrát jel mezi směnami na motocyklu do Vratimova, ověřil, v čem je problém, a stagnující záležitost vhodně rozpohyboval. Navíc tři domy z naší ulice byly v rámci mně neznámé reorganizace převedeny do jiného uličního výboru, ve kterém onen zmíněný zloduch již nebyl, naopak tam byla moje oblíbená učitelka z první třídy a vše se změnilo, jako když mávne kouzelným proutkem. Na průmyslovce jsem maturoval s vyznamenáním v roce 1965 a přestup na vysokou školu už byl zcela hladký, byť to rodiče po těch zkušenostech měli dokonale ošetřeno.

A tak po těch letech jsem to kdesi nedávno vyprávěl a dozvěděl jsem se, že to nic nebylo, že dotyčný zná spoustu takových a že všichni nakonec vystudovali. Já mu dost nabroušeně odvětil, že bez známostí a nervů, co rodiče byli nuceni vytrpět, by to nešlo. A takových případů jako já byly tisíce, spíše desetitisíce.

A ještě k té bolševické zvůli: Můj strýc neprošel přes ty třídní prověrky, protože byl synem vládního rady v.v. okresního hejtmana, navíc shodného jména i příjmení. Tedy mého děda, kterého s babičkou v roce 1952 vyhodili v Brně z bytu a připravili je o důchod. Kupodivu matka zřejmě změnou jména po provdání s vlastním otcem problém neměla, ovšem v té době odcházela do důchodu její ředitelka a nová, samozřejmě militantní komunistka, se chystala matku ze školy vyhodit. A ta odcházející ředitelka moji matku zachránila tím, že převedla obor, kde působila jako třídní, na jinou zdravotnickou školu v Brně. Matka nakonec měla tedy větší problémy, až když byl otec podmíněně a samozřejmě za vzorné chování propuštěn, než když v počátku těch hrůzných padesátých let trpěl v kriminálech.

Já sám jsem se nikdy se svým původem netajil, a i když mi otec říkal, že jeho věznění nemusím nikde uvádět, tak jsem to vždy dělal. V závěru vojenské základní služby jsem se díky tomu snadno vykroutil z nabízené přihlášky do KSČ. Po absolvování vysoké školy, a tedy i vojenské katedry, jsem měl před sebou roční základní službu. Kupodivu jsem nebyl vyřazen jako část některých kolegů na počátku normalizace z možnosti dosáhnout důstojnické hodnosti. To ovšem přičítám tomu, že k nám domů přišel udělat se mnou pohovor jeden penzionovaný důstojník. Připomenul jsem mu, že jsem s jeho synem chodil do třídy, a zřejmě na mě napsal příznivé doporučení. Takže z toho plyne, že bez známostí a samozřejmě notné dávky štěstí by se řada věcí nezdařila. Kupodivu se mi vyhnulo ohnutí hřbetu vyslovením souhlasu s bratrskou pomocí. V rychlém sledu jsem v roce 1970 opustil školu, nastoupil do zaměstnání a vzápětí nástup do armády a zpět a tato zhůvěřilost mne takto minula.

A ještě k té bolševické zvůli: Oni byli zjevně zatížení tím, že jednou za deset až dvacet let se musí udělat nějaká čistka. Třídní prověrky v roce 1958 byly odezvou na maďarské události na podzim 1956. Tehdy také až do roku 1960 zastavili podmínečná propouštění z kriminálů, když už těch otroků na kutání uranu nebylo potřeba v takových počtech. Otec (a my s ním) jsme měli nehorázné štěstí, že ta polovina jeho trestu uplynula půl roku předtím. To další kolo čistek jim přihrála okupace po bratrské pomoci s následnou normalizací. A v roce tuším 1987 jsem byl u tehdejší Oblastní správy dálkových kabelů Brno osloven naším kádrovákem, že ke mně posílá nějakého muže a zda bych jej ve své četě mohl zaměstnat jako technika. Tak jsem s ním prohodil při obědě v hospodě pár slov – byl to telekomunikační technik pracující jako občanský zaměstnanec v armádě. Ověřil jsem si, že je technicky docela na výši, a tak jsem se jej zeptal, proč od té armády odchází. Odpovědí bylo, že v armádě vypuklo nové kolo čistek – kdo má někoho z přízně ilegálně v cizině, musí pryč. A že se to týká i tehdy dvouhvězdičkového generála Prelce, který byl tehdy velitelem 7. armády protivzdušné obrany státu. Já si to jméno pamatoval z vojny, když byl tehdy jako plukovník velitelem divize PVOS. Prý proto, že dospělý syn z prvního manželství emigroval.

No a na závěr pohádky, že dobro zvítězilo a zlo bylo potrestáno: Svrchu zmíněný uliční militant Jan Zachara tuším v roce 1962, kdy po stranické linii byli komunisté v základních organizacích seznamováni se Slánského procesem a jak se tehdy říkalo nezákonnostmi, tak prý na té schůzi seděl jak zařezaný a mumlal si s hlavou zabořenou v dlaních: „Toto dělali našim soudruhům!“ A velice krátce na to zemřel.

Václav Křepelka







 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.