Během studií na Lékařské fakultě v padesátých letech minulého století absolvovali studenti mužského pohlaví stejně jako studenti jiných vysokých škol tzv. vojenskou přípravu, což znamenalo, že jsme jeden den v týdnu poslouchali vojenské přednášky, případně jsme jezdili do pražského Motola, kde tehdy ještě nebyla domovní zástavba a bylo tam možno cvičit pochodování, pořadovou přípravu, plížení, trénovat, jak se chovat v případě atomového výbuchu, atd.

Vyfasovali jsme jakési zelené montérky, vojenské čepice-lodičky, nepohodlné vysoké šněrovací boty a protiplynovou masku. V tomto oblečení, ve kterém jsme vypadali jako hastroši, jsme chodili jak na přednášky, tak na cvičení v Motole. Mimoto jsme jezdili o letních prázdninách na měsíční vojenská soustředění (v kasárnách v Českých Budějovicích nebo pod stany na Tureckém vrchu u Bratislavy). Na konci každého semestru jsme skládali kromě odborných zkoušek a zkoušek z marxismu také několik vojenských zkoušek. Důležité ale bylo, že jsme měli naději, že při úspěšném absolvování celé vojenské přípravy včetně letních soustředění a složení všech zkoušek půjdeme po ukončení školy na vojnu jen na šest měsíců.

Praktická vojenská příprava v Motole nás nebavila, naše kázeň byla velmi bídná, pořadová cvičení jsme prováděli ledabyle, pochechtávali jsme se tomu, když jsme měli simulovat situace, kdy na nás útočí nepřátelská letadla atd. Důstojníky naše nevojenské chování přivádělo k velmi vzteklým reakcím. Po jednom takovém nevojenském chování jsme dostali rozkaz nastoupit do dvojřadu, plukovník se před nás postavil a začal křičet a vyhrožovat.

Nemohl pochopit, že ani členové komunistické partaje mezi studenty nejsou schopni zajistit kázeň: „Soudruzi, kde je kázeň, soudruzi, kde jsou komunisti, kde je soudruh předseda ČSM….?“ Onen soudruh předseda, který měl zachránit kázeň, byl nejen předsedou ročníkového výboru Československého svazu mládeže, ale i členem komunistické strany, pro ostatní studenty to byla postava nebezpečná. Stačil by jeho negativní posudek a mohli jsme se rozloučit se studiem. V té době jsme neměli možnost cestovat nejen na Západ, ale prakticky ani na Východ (poprvé jsem mohl vyjet do zahraničí asi ve 24 letech do Polska na jakýsi krátký výměnný studijní zájezd), o nějaké stáži v cizině jsme si mohli nechat jen zdát.

Soudruh svazácký předseda ale už tehdy vyjížděl na Západ, kde se zúčastňoval jako delegát zasedání Mezinárodního svazu studentů. Po návratu ze zahraničí se chlubil časopisy s fotografiemi nahatých slečen (tehdy ještě černobílých). Po ukončení studia jsme dostávali tzv. umístěnky, které určovaly, do které nemocnice máme nastoupit. Změnit potom místo, třeba i po několika letech, bylo velmi obtížné. Dostat se z jednoho kraje do jiného bylo skoro nemožné. Soudruh předseda však hned po promoci dostal umístěnku na jednu pražskou kliniku, kde se stal po čase předsedou komunistické partaje. Přišel rok 1968, v srpnu nás „osvobodili“ bratři z Východu a onen soudruh najednou zapomněl na svou rodnou stranu a emigroval do USA. Totéž udělala i jeho sestra, lékařka, také ve stejném smyslu angažovaná soudružka. To jsou paradoxy.

První letní soustředění se konalo v Českých Budějovicích. Soustředění bylo poměrně náročné, každý den jsme pochodovali z kasáren na několik kilometrů vzdálený „cvičák“ v oblasti „Čtyři Dvory“. Místo ponožek jsme fasovali onuce - obdélníkový kus látky, do kterého se zabalila noha před nazutím vysokých vojenských bot zvaných půllitry. Stačilo onuce trochu nešikovně ovinout a výsledkem byly velké puchýře.

Během jednoho soustředění vypukla v kasárnách epidemie úplavice. Byla vyhlášena karanténa, nesměli jsme individuálně opouštět kasárny, na „cvičák“ jsme ale denně pochodovali. V té době velitelé naplánovali noční cvičení. Hned ráno po cvičení se ale měly provádět všem vojákům výtěry z konečníku s následným mikrobiologickým vyšetřením vzorků stolice. Vyřešilo se to jednoduše. Noční poplach původně plánovaný na druhou hodinu noční se vyhlásil o hodinu dříve a služba hned po vyhlášení poplachu vyhnala rozespalé vojáky na ošetřovnu k provedení odběrů. Na ošetřovně už seděl vojenský doktor, také ospalý, na stolku měl příslušné pomůcky - štětičky na špejli, zkumavky atd. Na podlaze před ním byl namalován křídou kruh. Stojíme v zástupu, doktor pronáší postupně ke každému vojákovi následující formulku: „Stoupni si do toho kruhu zády ke mně, stáhni si kalhoty, předkloň se a roztáhni si půlky…“ Všichni poslušně plní felčarův pokyn až na jednoho vojáka. Do kruhu si stoupl, kalhoty stáhl, předklonil se, ale půlky si neroztáhl. Doktor se zlobí, opakuje svou formulku a teprve po druhém opakování se zjistí, že chudák rozespalý voják špatně rozuměl – ve slově půlky slyšel místo hlásky „p“ hlásku „k“. Vše se vysvětlilo a za chvíli už v ponuré náladě mašírujeme směr „Čtyři Dvory“.

Poměrně tvrdý měsíční výcvik, během něhož jsme nesměli individuálně opouštět areál budějovických kasáren, jsme zdárně absolvovali. Doufali jsme, že alespoň na poslední večer dostaneme propustku a budeme moci konec soustředění oslavit někde v hospodě. Doufali jsme marně. Slavit šli jen důstojníci neboli „lampasáci“ a my, převlečeni už do civilu, jsme zůstali v kasárnách. Z důstojníků tam zbyl jen „déveťák“, čili službu mající dozorčí vojskového tělesa (DVT). Tak jsme se seřadili, pochodovali jsme po nádvoří kasáren a zpívali jsme různé vojenské, národní i „sprostonárodní“ písničky. Mimo jiné jsme zpívali „Čapajeva“. Píseň o bolševickém vojevůdci Čapajevovi z doby občanské války, který padl v roce 1919 v boji s kozáky, byla v padesátých letech velmi populární, zpívali ji vojáci, zpívaly ji pěvecké soubory, zpívala se i ve škole v hodinách zpěvu. Pro ty, kdo tuto dobu nepamatují, uvádím ruský text písně:

Komandir, geroj, geroj Čapajev
byl vsjo vremja v peredi.
On komandoval svojim otrjadom,
veselil svojich rebjat.
Vsje rebjata jedut, veseljat sa,
vsje spešat skorej domoj.
Liš odin bojec byl nevesolyj,
on byl krugloj sirotoj.
Lučše, lučše, lučše by pogibnuť
vo čapajevskom boju.

Zpívali jsme tuto píseň nejprve v originále, ale jen s malou změnou. Podle naší verze nebyl komandir Čapajev „vsjo vremja v peredi“ (stále vpředu), ale spíše „v zadi“. Laskavý čtenář si jistě domyslí, kam jsme soudruha Čapajeva umístili. Potom jsme zpívali parodii, jejíž slova vycházela z překladu textu do češtiny:

Hrr a hrr a hrdina Čapajev,
von byl vepř a vepředu.
Von komandoval svoje vojáci,
dělal s nima legraci.
Jeden voják byl ňákej moc smutnej,
von byl asi sirotek.
Lepš a lepš a lepší v boji padnout
než bejt smutnej sirotek.

Druhý den ráno před odjezdem z Českých Budějovic jsme dostali rozkaz k nástupu na nádvoří kasáren, předstoupil před nás rozzlobený plukovník a začal šíleně řvát, takže mu chvílemi hlas přeskakoval do fistulky: „Soudruzi, vy jste zneuctili jméno soudruha Čapajeva, hrdiny Sovětského svazu, soudruzi, vy jste urazili Sovětský svaz, soudruzi, to je neomluvitelné, soudruzi, vy jste zpívali, že soudruh Čapajev byl v pr…., soudruzi, já to vím přesně, že jste tohle zpívali, soudruzi, já jsem si to nevymyslel, soudruzi, já to vím od jedné soudružky, soudruzi. Ta soudružka, soudruzi, to slyšela na vlastní uši. A ta soudružka, soudruzi, to je důvěryhodná soudružka, soudruzi, to není žádná kurva, soudruzi, ta soudružka, soudruzi, to je moje manželka…“