Neviditelný pes

VZPOMÍNKA: Jak jsme kdysi bádali (3)

12.12.2019

Říkává se, že když dostudujeme, nevíme toho o mnoho víc, než když jsme začali. Ovšem je fakt, že tušíme, co všechno nám není známo, a hlavně – víme, kde to hledat. Na tuto pravdu jsem si nejednou vzpomněl, když jsem kdysi dávno začínal přednášet. To, co mi bylo zdánlivě jasné, když jsem se učil na zkoušky, jsem teď musel vyložit studentům srozumitelně. Tehdy, u zkoušky, mi zkoušející rozuměl nehledě na ne právě šťastné formulace.

Ovšem nestál jsem jen před tímhle úkolem. Měl jsem vědecky bádat. Ostatně začalo to už diplomovou prací, kde mi téma zadal školitel a mým úkolem bylo problému se zhostit, přijít na něco nového. V chemii se to očekává. Práce byla obhájena, stál jsem obrazně jednou nohou v posluchárně před studenty, druhou v laboratoři. Další téma se zrodilo v hlavě vedoucího, a bylo nové. Odbočilo z předchozích, dosud řešených.

Nebylo to snadné – nejdřív najít základní informace v monografiích, pokud byly, a pak zjistit, kam vývoj zatím pokročil. V předpočítačové době byla naprosto nenahraditelnou pomůckou chemická abstrakta. Už jsem o nich dříve psal – americká Ohio State University vydávala každý týden stručné, opravdu krátké obsahy vědeckých prací z chemie, které se objevily, a to ve všech možných časopisech. Vypadalo to jako velmi tlustý telefonní seznam, kde byly chemické obory rozděleny do jednotlivých kapitol. Podstatné bylo, že kromě krátkého obsahu článku tam byla také adresa autora. Trochu to zjednodušuji, nicméně podstatné bylo, že tehdy, v polovině šedesátých let, jsme v ústavu abstrakta měli, objednávalo je ministerstvo školství, které ale nemělo na většinu významných zahraničních časopisů.

Články, které nás zajímaly, se proto většinou opatřovaly žádankami o separáty, což je daný článek svázaný do sešitku. Tehdy jich autor dostával kolem deseti, někdy víc. Žádanka byla tuhá kartička, na líc přišla adresa autora, na rub do předtištěných řádků název článku, název časopisu, ročník, stránka. Text končil samozřejmě díky za zaslání, a je fakt, že v drtivé většině případů separát došel. To, co se dnes vyřídí během posezení u počítače, znamenalo tehdy tak jednou týdně zajít do knihovny, projít patřičnou kapitolu abstrakt a případně požádat o separáty. Jen tak jsem mohl vědět, zda náhodou někdo už nevyřešil to, na čem jsem pracoval, také se to stalo, případně zda by se nenašla inspirace v pracích s blízkou tématikou.

Nebudu tajit, že na žádosti o separáty odpovídali nejméně vědci z tehdejšího Sovětského svazu. Když jsem později byl krátce v Moskvě, kolegové mi přiznali, mezi čtyřma očima, že se báli. Kontakt, byť i se státem tehdy bratrským, budil obavy. Západní vědci odpovídali ochotně, a často přiložili nejen žádanou práci, ale i další. Jednou jsem požádal amerického badatele o práci o titračních křivkách bílkovin, což bylo moje téma. Nepátrejte po detailech, vše se točilo kolem rovnic. Ale začínalo to opravdu s bílkovinou. Poměrně záhy přišla obálka se separáty, mohl jsem se začíst, což jsem učinil. Na konci jedné práce autor psal, že na výpočet těch křivek sestavil počítačový program. Jistě, zajímavé, ale v té době jsme žádný počítač neměli a kolegové teoretici chodili občas do jakéhosi ústavu techniky na sovětský Minsk. Pokud fungoval.

Po delší době jsem dostal tlustou obálku A4, ovšem s pražským razítkem. To nepřekvapilo. Zato zpáteční adresa vlevo nahoře ano: něco jako Generální štáb Čs. lidové armády. Nepamatuji si to přesně. V obálce byla další, americká, otevřená, a v ní takové leporelo, složené listy plné čísel, písmen a symbolů. Počítačový program na výpočet titračních křivek bílkovin. Na generálním štábu si ho přehráli, což samozřejmě chápu, a poslali mi ho, protože nahlédli, že to vojenské není. Pak se ukázalo, že autor publikace a programu byl komodor amerického námořnictva. Podezření kontrarozvědky bylo na místě. Také si mne kdesi zapamatovali.

Jiná potíž nastávala, když s některým státem nebyl poštovní styk. Z té doby se mi vybavuje Jihoafrická republika a Tchaj-wan. Řešil jsem to oklikou – napsal jsem kamarádovi do USA, emigrantovi, jakou práci bych potřeboval, on to napsal do Jižní Afriky a odtud, zas jeho prostřednictvím, mi přišel článek. Těžkopádné, ale fungovalo. Před pár lety jsem potřeboval kontaktovat kolegu rovněž v Jihoafrické republice, poslal jsem mail a za hodinu jsem měl naskenovaný článek. Moderní technika dokáže opravdu pomoci.

Když jsme konečně dospěli k výsledkům, které stálo za to publikovat v zahraničí, míněno západním, v kvalitních časopisech, po jistou dobu panoval příkaz poslat text článku nejdřív ke schválení na „Zvláštní oddělení“. Čím bylo zvláštní? Tím, že dohlíželo na kde co. Rozhodovalo třeba také o tom, zda smíme oxeroxovat nějaký podklad. Aby to náhodou nebyl nějaký protistátní a protisocialistický „pamflet“, jak se tehdy říkalo. Xerox mělo toto oddělení, papíry přidělovalo také.

Stalo se jednou, že jsem práci, dodávám ze starších dějin chemie, poslal do Anglie přímo. Dlouho nic, pak předvolání na zvláštní oddělení: „Soudruhu, jak si to představuješ?“ Nevím už, co jsem o své představě říkal. Spíš naznačuji formu kontaktu – nebyl jsem „soudruh“ a nebylo důvodu mi tykat. Žena, která tak činila, pamatuji si na ni, měla jazykovou výbavu i chování hokynářky. Ale byla dobrá soudružka.

Snad jednou za dva roky jsme byli vyzváni, abychom sepsali všechny kontakty se zahraničním. Také jakou formou se dějí – osobně, poštou. V preambuli jsem napsal, že formu vynechávám, protože do ciziny nesmím. Provedl jsem selekci mezi těmi, jimž jsem psal často o separáty, a doplnil několika kamarády ze Západu, s nimiž jsem si psal. Svého amerického přítele, emigranta, jsem pominul.

Když jsem pak byl po čase vyslýchán na StB, opakovanou otázkou bylo, jak to, že mám tolik zahraničních kontaktů. Proč? Dva muži, kteří se zapomněli představit, nějak nechápali, že ve vědě je to normální a že adresáty svých žádanek vůbec neznám. Napíši, dostanu článek a hotovo. Následovala otázka – co s tím článkem? Kafkovský svět ožíval v plné kráse. Nepamatuji se, jak jsem odpověděl, protože to bylo nasnadě – ty články čtu.

Třetí výslech byl jinde, přijal mne, velmi zdvořile, poměrně mladý muž, oslovoval mne „pane doktore“, sám se představil, že je „poručík ten a ten“. Jméno si nepamatuji, a beztak by bylo stejně důvěryhodné, jako kdyby pravil, že je Krakonoš. Také jeho zajímala má vědecká práce, ale po zmínce o fysikální chemii bílkovin očividně ztratil zájem. Spíš se ptal na zahraniční studenty, měli jsme je tehdy z takzvaných „rozvojových zemí“. Občas jsem jim přednášel, někdy se s nimi bavil. O čem? Třeba o koránu. Co jejich osobní životy? Někdy něco naznačili, pocházeli vesměs ze zámožných rodin. Ale jinak nic.

Loučil jsem se s poručíkem v klidném duchu. Nečinil mi žádné nabídky, nic. Už jsem otvíral dveře, když se zeptal: „A jak se vede doktoru Klímovi?“ To byl ten můj americký kamarád, emigrant, jehož jsem ale ve výčtu kontaktů zapřel. Jednou v životě, na rozdíl od apoštola Petra, který za jednu noc zapřel Krista třikrát. Odtušil jsem, že se Tomášovi vede dobře, pokud vím. Tím to skončilo. Snad to bylo jen varování, že tyhle instituce vědí všechno. Když jsem pak, začátkem roku 1990, dostal na fakultě z kádrového a zvláštního oddělení své materiály, byly to tenoučké desky. Nic z těchto setkání v nich nebylo.

KONEC



zpět na článek