Už máte doma pořádnou dýni? A dlabete, dlabete? Ne? Už je čas, protože Halloween se nám nezadržitelně blíží!

Nebo cítíte nechuť k těmto importovaným a u nás ještě ne dost zakořeněným oslavám, jakými je třeba i přeslazený a kýčovitý svatý Valentin? Tady se možná mýlíte, protože podle některých pramenů prý za starých časů kdesi v Podkrkonoší (a možná i jinde?) probíhaly stejné rituály, jako je dnešní Halloween. Může se tedy jednat spíše o reimport, to když naši krajané přesídlili do USA a zavedli naše zvyky na další kontinent.

Negativní postoj k Halloweenu má i církev svatá. Varuje totiž před možným vlivem satanismu na některé psychicky labilní osoby a především také na děti, které pak mohou uvíznout v nebezpečných sektách či propadnout až černé nebo takzvaně bílé magii. A to opravdu není o co stát.

Zdá se vám to přemrštěné? Bát se nějakých strašidel? Nejsme přece tak zaostalí, abychom věřili hloupým povídačkám. Tady se asi budou názory výrazně rozcházet. Jinak budou tyto otázky vnímat lidé nábožensky ukotvení, jiný pohled budou mít něčisté, čili ti, kdo „v Boha sice nevěřím, ale uznávám, že NĚCO nad námi existuje“. A přesvědčení ateisté mají rovněž ve všem jasno. Musím se přiznat, že mně není jasné vůbec nic, a to proto, že jsem na mladá kolena prožila cosi, po čem už nemohu s jistotou tvrdit nic.

Posuďte sami: skupinka dívek téměř již dospělých nicméně vykazujících ještě rezidua pubertálního myšlení nepřijde na nic chytřejšího než zkusit vyvolávat duchy. Jedna z nich ví, jak si počínat – šlo o praxi s knihou a klíči. Už si nepamatuji, jak bylo třeba postupovat, což nevadí, protože by to byla návodná informace. Tak jsme si pořídily nezbytné předměty, usadily se v napjatém očekávání věcí příštích... a ono nic. Duch nepřišel. Něco špatně? Možná kniha. Autor totiž nemá být mezi živými a my jsme zvolily knížku naprosto neznámého spisovatele. Tak jsme zkusily nějakého Jiráska nebo jiného klasika a ono to začalo fungovat.

Byl to zvláštní pocit, pohyb knihy visící ve vzduchu byl naprosto reálný a praktikující dvojice medií ho nemohla nijak zfalšovat. Tak jsme se začaly ptát: „Duchu, jsi přítomen?“ „Ano.“ „Smíme se ptát?“ Odpověď „ano“. Padaly otázky přiměřené našemu tehdejšímu již výše zmíněnému životnímu období. „Budu chodit s Mirkem?“ „Vezmeme se?“ „Kolik dětí …“ a tak podobně.

Pak jsme začaly pátrat po duchově identitě. Jednou to byla princezna, jindy žába, nebo také traktorista. Doposud nevinná (nevinná?) zábava. A byla jsem to právě já, kdo přišel s tím neotřelým nápadem. Jedna dívka si vzala kalendář a „duch“ měl odpovídat, jaký den připadl na určité náhodně vybrané datum. Co bylo dál? No prostě přestala sranda. Odpovědi byly bezchybné a další otázky po této zkušenosti už nepadly. Následovalo jen zaražené ticho.

Snad jsme urazily nebo unavily Zlého, který udělal bu bu bu, nebo nás naopak varovalo něco pozitivního s tím, že taková zábava už zachází nebezpečně daleko?