Útržek pravdy o normalizaci

1.
Červen zabouřil. Šuměl déšť... Ne, já přece neprožil mládí "akorát" v biografech.
Také jsem (trochu) žil - a tenkrát lilo jako z konve. U plzeňského kruhového objezdu, kterým i dnes dál vede Koterovská ulice, trčely už tehdy k nebi "věžáky" několika internátů. Začínala sedmdesátá léta a normalizace a tady, v těch internátech, byl můj táta (který se jmenuje stejně jako já) a fungoval co vychovatel. Ale jo! Návštěvy v tomhle jeho specifickém království se mi jako klukovi moc líbily.

2.
Z rádia něco zrovna jemně zpíval Neckář.
"Vidíš ty dveře?" ukázal mi táta.
"Jo. Kam vedou?"
"Do pokoje dvou holomků."
"Co provedli?" Protože jsem to nevěděl. Tak jsem se ptal, ale zároveň tušil, že sotva jako můj táta velebili Vaculíkových Dva tisíce slov.
"Co? Sešplhali až ze sedmýho patra po támhletom bleskosvodu."
Dívali jsme se z okna. Výška to byla strašná.
Zahřmělo. Lilo náhle ještě víc. Internáty se leskly. Plzeň zatím šedla.
"Za bouřky?"
"Ne. Ale stejně hazard." To tedy byl.
A já byl moc rád, že k němu nedošlo za tátovy služby.
"A co tyhle další dveře?"
"Hm, tak tos trefil. Za nimi naopak bydlí ti nejlepší."
Asi nejlepší ve šplhu? blesklo mnou s dalším zahřměním.
Anebo šplhouni, jakým je i Bohoušek z Boříkových lapálií?
Hm, hm. A možná to pro změnu vyšplhali zdola. "Co, táto?"
Rozhodně asi žádní zbabělci, ne?

3.
"Zbabělci nezbabělci, o to se nehraje. Na takovým drátě riskuje jen blb," ujistil mě otec. A ťuk-ťuk-ťuk, zaklepali jsme a vstoupili.
Většinu pokoje zabíral malebně plastický model krajiny. Uviděl jsem křehce vytvarované lesíky, háje, louky a loučky všech odstínů a vnímal stíny času v tunýlcích. Malé mosty. Výpravčího s plácačkou. Nádraží i s hromosvodem. A to vše vypracováno až do nejmenšího detailu a obkrouženo železnicí se závorami i vlaky a jen sem tam slepá kolej a mně sedm, ale studentům stojícím náhle nade mnou již sedmnáct. Pro mne byli jako dospělí.

4.
Na co čekali? Už na nic. Hrdě spustili svou práci a sledoval jsem jízdu vláčku zaujat, ale stále se styděl a... "Nepůjdem už, táto?" zeptal jsem se konečně.
A je to možná normální a možná taky ne, ale nedávno se podobně nevhodně zachoval při jedné příležitosti i můj devítiletý syn.
Tenkrát... Vyšli jsme ze světa železnic a vynadal mi hned za dveřmi. Jenže proč? Nikdy přece mi až do té chvíle nezdůraznil (a máma, ta už vůbec ne), že se na návštěvách i lže.
Tedy když vás už předváděné znudí. Hm... A proč mě vlastně tenkrát ty kolejničky nebraly, když dnes už bych výskal (což trochu přeháním)? Nevím. Ale hračičkování, myslil jsem si.
Proč si radši nečtou (jako já) Verna?
Takovej Nový hrabě Monte Cristo přece prchal z vězení právě po podobném hromosvodu a dokonce do toho drátu v bouřce sjel i blesk. Nebo tedy skoro. A dotyčný obrázek rozžhaveného drátu mi utkvěl. Ne, netuším, zda se táta doma o trapasu zmínil, ale představuji si to.
"Co je to za kluka, když ho nebaví vláčky?" ulevil si. A máma? Vzala to jako výzvu a hned byl zaveden sešit (milovala podobné zakládání sešitů). Potom... Za mé přímé asistence už brzy byly pořizovány i výpisky z malé Hlavatého a Boudovy knížky Svět na kolejích.
A já? Vcelku mě to bavilo!
Překreslovali jsme pestré semafory, přibývalo to a říkal jsem si: Vida! I ajznboni mají dopravní značky.
Tkvěla tu určitá poezie, jenže ta skutečná vůně tratí se mě stejně nedotkla a ani dodnes moc ne, protože knížky hodně dají, ale i něco filtrují.
A mámy?
Ty filtrují ještě víc.

5.
A takovým už jsem v podstatě zůstal. Plus nějaká ta paranoia. V podstatě však hlavně a nadále zůstává u vcelku bezpečné teorie "študované" někde nad stolem. U počítače. A zůstává tedy u magie. U symbolů. A tenkrát to bylo i u barev a kolik jen dnů dětství jsem trávil podobným pipláním se, a to třeba i se čtenářskými deníky.

6.
Ale tentokrát ještě k železničním tratím.
"A je to!" řekli jsme si - nakonec - s mámou a hurá. Hle, "měli" jsme hotovou svou první knížku. Společnou.
A zdrojovou publikaci edice Oko jsme šťastně vrátili dětskému oddělení Městské knihovny v Plzni a já vzal sešit a... "Koukej, táto!"
Jenže on už tehdy "obkresloval" jinou stezku a byly to ostatně osudy i mnoha dalších tehdejších mužů.
To už ovšem otec naplňoval osud mnoha dalších tehdejších mužů...
"Fencl - a na intru? Ještě by jim pouštěl Svobodnou Evropu," hromovali komunisté (i bez blesků) a šupito s tátou ještě hloub, až jako po tom bleskosvodu. A tak se i doktor filozofie učil po nocích u pece v pekárně, kterou už si ovšem vyhlédl předtím, když okolo jezdil na skútru k internátům, a nakonec dostal i výuční list.
"Teda! TAKHLE zacházet s kvalifikací," komentoval to jeden náš známý, protože otec je literární historik. Jenže... "Jenže já nic neodvolám," odsekl mu táta (anebo něco v tom smyslu), a ono odseknutí doma nastartovalo i další diskuzi.
Od té doby se pak už vztahy rodičů jen zhoršovaly a po asi deseti letech se ti dva rozvedli. Ovšemže nejen kvůli politice, ale...

7.
Vrátím se však k sobě. Vytratil jsem se tenkrát z pracovny rodičů ke svým sešitům a psal a psal a četl Tři mušketýry po dvaceti letech a mezitím chodil do školy, zatímco táta pak léta šoféroval a až někdy v polovině osmdesátých let se po onom imaginárním bleskosvodu pustil zase vzhůru, ale aniž co odvolával.
Možná už nejhorší hromobití už přešlo? Perestrojka? Déšť rozhodně jako by ustával a on mohl být opět aspoň vychovatelem. Na Vyšehradě, v pražské Jedličkárně.
A až dík návštěvám tam u něj tady jsem pochopil, že dělat si starosti o práci je jistě nutné, ale skutečné trápení vzniká, když se narodíte jako bleskem spálení.

8.
Anebo když jako pitomý mladík sletíte z hromosvodu. Na beton.
I táta to možná pochopil, ale dvacet roků předtím, v časech internátních, mě jednou vzal i na vystoupení klasického kvarteta - a to bude, slibuji, už poslední vzpomínka.
Zúčastnili jsme se tenkrát sami dva Šrámkovy Sobotky a já to tam miloval, jen toto mě až tak nebavilo.
Hudebníci seděli na pódiu a jeden, až na kraji, byl vyloženě postižen trémou. Připomínal mi... Táta se ke mně naklonil a já už předem tušil, co řekne, a bál se toho.
"Vidíš? Tak jsem vypadal. Jako mladej."
Ale kluk byl zároveň možná i trochu Škvoreckého Danny, tátův oblíbenec... "A víš vůbec, Ivo, že i ty ses měl jmenovat Dan?" ptal se.
"Proč, táto?"
"Podle románu Zbabělci. Jednou si ho přečteš."
A zase jsme poslouchali koncert a po návratu z Českého ráje i Kryla ze Svobodné Evropy. A Karel... mě absolutně ohromoval a mně mohli říkat klidně i Danny, ale můj táta rozhodně žádný zbabělec není a nebál se ani toho životního hromosvodu.