1.

O babkách nikdo nechce číst, ale XY nadrásal tuto sentimentální básničku: Jednou se staneš neviditelnou - už o mně žádnej nesní! Tak sama! – Ale já tě pustím (v tramvaji) sednout - a ne ve snu.

V jiné, vcelku nebrakové knížce Víta Janoty K ránu po nebi jsem při svých cestách vypátral rovněž něco podobného, tedy lepšího: Až budeš sama shrbená v parku-vánočky drobit od snídaně-až v cukrárnách o teplo šálků-hřát si budeš zmrzlé dlaně-Až budeš jediná na celém světě-až nebude to nanečisto-až v tlustém svetru v parném létě-k sezení budeš hledat místo.

Verše 2 jsou, aspoň podle mne, lepší taky z toho důvodu, že jednoznačně nevyjadřují oddanost.

Jistě, jsou asi plné soucitu, na druhé straně však je přece může drmolit i chlap-vztekloun, kterého kdysi (a i kdyby na chvíli) poněkud ochromila ignorace nějaké dámy, o níž pak marně snil vprostřed jako by prázdných Vánoc (dejme tomu). A právě mezi podobně postiženými a odmítnutými ukřivděnci se nám nakonec vytříbí všelicí Hitlerové a spol., kteří třeba i tajně přísahají pomstu celému dlouhovlasému plemeni (asi jako to bylo ve francouzské krimi Strach nad městem) - a už z principu neuvolňují místa ani těm nejubožáčtějším stařenkám.

Ani prstíčkem nepomůžou bábě s ruksakem kůrek!

Otočné dveře ani nikdy se nezastavující výtah jí nepřidrží a každá ženská někdy někomu vědomě ublížila, nebo ne? Nejméně lhostejností! jsou tito holomci podle přesvědčeni. Ať tedy ta bestie teď pyká. Dodatečně.

2.

Sám nejsem misogyn a když jsem ještě pracoval u kartografie, tak jsme (tedy kromě jiného) zpřesňovali rozlohy soukromých pozemků. Byl rok 1982 a vlastník nějaké nemovitosti v Pampelicích či Okrouhlicích ovšem dojížděl do práce, takže jsme dotyčného museli vždy předem pozvat. Ne na celý den, ale dorazit musel. Aspoň na chvíli, na určitou hodinu...

Tak se i dělo a v případě ladovsky malebné chaloupky zarůstající býlím se totéž týkalo jedné důchodkyně, drobné, kterou dovezli rozmraženou z hodně, ale hodně vzdáleného domova důchodců. Vystoupila, nepráskla dveřmi, zato ale spráskla ruce.

Nebo vlastně kecám, protože už rukama nesvedla skoro ani hnout.

Rádio hlásilo osm padesát. Rozhlížela se. Co ta žena viděla? Spoušť.

Vbelhala se pak do vlastní předzahrádky a zřetelně jsem slyšel jediné slovo: Ostuda.

Pak začala zoufale ukrucovat kopřivu. Jednu.

První kopřivu z tisíce. Ne jednu za druhou. Jen tu jednu.

3.

Rádio ohlásilo devět. Zamlada si ta dnešní bába asi zvykla, že se o hospodářství dbá. Že musí být políčko za domem obděláváno a chalupa vyhlíží jak ze škatulky. A teď... Padesát let nato ji přivezeme mezi ruiny. A pamatovala si snad dosud zříceninu?

Jak by mohla? V paměti jí tkvěla jinačí chaloupku, nicméně od nás-gentlemanů to přece bylo jen lidské jí ukázat reálnou podobu věci, ne?

(A dát věc do souvislosti s tehdejším socialismem taky můžete, ale ani nemusíte.)

4.

Tak tam stála s kopřivou a nic už necítila v ruce, ale na duši ano. Ukázala nám hranice a chtěla dál trhat kopřivy, ale nohy jí nesloužily. Ruce, jak už řečeno, ještě hůř, ale co, BYLA ZNOVU DOMA.

Pravda, šťastněji by dožila bez té návštěvy. A se vzpomínkou na voňavé pelargónie a upravené stavení. Ne se vzpomínkou na bubáka. Co ale dělat? I můj šéf, inženýr Tlustý, by mi dosvědčil, nakolik je kartografie exaktní vědou a oborem na právo vázaným a že právoplatný majitel zkrátka musí být fyzicky přítomen, aby odsouhlasil i třeba neviditelné hranice mezi trávou a poli a starými oltáři.

A zda si během své krátké návštěvy stihne i protrhat předzahrádku? A zda pročistit hlavu na čerstvém venkovském vzduchu? To už pochopitelně zůstává čistě jeho záležitostí a zeměměřiči K, tedy mně, jest to šumafuk.

Zvlášť když sám K chodí na vzduchu tak často, až mu naskakují pupínky.

5.

Dotyčná babka Marie kopřivku nedostala, ale svou kopřivu si odkroutila. Nakonec i druhou.

Jo, a shnilou slunečnici.

Po mracích jí zatím někdo poslal i kus sluneční záře, ale nebe zase potemnělo. Mlčky jsme stáli u průčelí toho baráčku, které pentlilo ještě pět set jedenáct kopřiv, a jí se klepala ramena. Těch se chopily naše ruce a dáma byla odvedena do vozu a okýnkem se na svůj dům naposled v životě podívala. Vteřinu jsem možná i chtěl být mrtvý, ale zapomněl jsem na to na všechno brzy. Uplynulo čtvrt století. Dům v Ouholičkách anebo kde už dnes září a našla by klícku, ale jinak listí padá stejné a suchý kopřivy je taky nutno vytrhávat dál. Zrovna tak v Praze. A šel jsem ulicí města a myslel na tyhle věci uprostřed spěchajícího davu, když jsem... tu bábu najednou zase uviděl.

Ona ještě žije!

To je tedy něco. A jako svatá trčí před malou pekárnou, ta poněkud neforemná lidská bytost. Malá a hlavně úplně zmatená - uprostřed lidské řeky, která ji nezadržitelně, netečně obtékala. Oddechovala. Trochu jako zvíře. Opírala se o pitoreskní vozíček. Mám... Ehm, měl bych ji... Aspoň vlídně oslovit? Připadala mi svrasklá, ne moc hezká, takové jablko. A měla v tváři ještě dost, ale zbytek už asi odevzdala předem hvězdám. Mráz mnou jel a ona jak strašidelná sudička. Stál jsem, čekal, ale za výkladem spustila písnička jak z kolovrátku a já držel "pant" zrovna jako tenkrát u zaplevelenýho domu... a jen se díval. Ne, nebyla to ona.

Jak by taky mohla být? Podobných Marií i Nemarií chodí s vozíčkem i jezdí na vozíčku tisíc denně. Ne snad? Odplouval jsem s davem. Pryč. Říkal: Co všechno za život i jenom bezděky provedem druhým... No a ona?

Taky jistě někomu ublížila. Třeba. A kdo z nás ne?