1.

Povodně, ty máme dvojí. Vnější - a vnitřní. To vám aspoň nakukám já, pan učitel.

Ty první vyvedly v Praze pěkný věci. Budily zoufalství (pamatujete?). Ničily knížky (nejen Vlado Ríšovi), byty, Semafor..., ale budily (u přímo nepostižených) i vzrušení. Jo, jo.

Povodně a požáry (jako i nedávno požár Veletržního paláce) taky lidi záludně fascinují.

„Hrůza!“ šeptali, ale jejich oči ty vody pily. A neuměly se ty oči odtrhnout a kdo byl zrovna bez domova nebo bez lásky, kdo měl momentálně nezdravě vysokou hladinu zoufalství v krvi, tak ten se katastrofou uvolnil.

Rysky obou hladin se zkrátka srovnaly. Tlak vynuloval tlak. Úder živlů vždycky hladí „bídníky“ a přivádí je... až do euforie. Je to peklo, ale je to tak. Tma, smršť nadchává tvory s vnitřním pocitem křivdy, protože vody aspoň na chvíli přešumí přes jejich boly.

2.

Ale dost keců.

Když mi bylo čtrnáct (1978), tak se česká příroda do povodní ještě moc nehrnula. Zato... Lidé zlatí! Ta skvostná záplava prázdninovýho volna!

Osmá třída za mnou, prvák gymplu přede mnou, prožíval jsem červenec a srpen poprvý krapet "dospělejc" a nevyrážel už (ke své škodě) na dobrodružné výpravy v duchu Rychlých šípů.

Jen dík tomu jsem taky nedošel na to maloměstské nádraží. Spolužák Jarda Houška jo. Vyšplhali na vagón. Proud ho zbavil ruky. Bylo mi Jardy líto, dodnes je (paže mu nedorostla), ale víc jsem v dětství lnul k jinému spolužákovi: k Ferdovi Valentovi.

Uznávám, že i proto, že snad nejoddaněji naslouchal mým cancům. Chci říct: vyprávěním.

3.

Taky Ferda sám ale hezky povídal. Tak třeba o Černém korzárovi od Emilia Salgariho. Prima kniha. A svorně jsme vzývali i veledetektiva Agatona Saxe z knížek švédského humoristy Nillse Olafa Franzéna.

„Mhm, a Ferdyš, už ses naučil ty značky prvků?“ Ne, chemie do hlavy moc nelezla. A za chvíli opět já: "Ferdyš, když já si furt nemůžu zapamatovat značku dusíku.“

„Vole, to máš lehký."

"Jo?"

"Jo... Já si vždy řeknu že NN... je jako když se dusim.“

4.

Taky logika. Takový už byl Ferda. Jenže během dospívání se nervete jenom s průšvihy tohoto typu a se školní látkou. Zápolíte chtě nechtě i s látkou v sobě. Přinejmenším s tou, z které jsou utkány sny. Proč se tedy divit, že i kluky obvykle fascinují katastrofy a neštěstí? Co s tím naděláte? Tragédie na střeše vagónu Jardu Houšku postihla závěrem léta a vzpomenu tady při té příležitosti na zcela zapomenutou novelu Konec prázdnin z pera zapomenutého spisovatele (i když, jak pro koho) Jiřího Navrátila (vyšla roku 1969 v knize Spálená stráň). I tam totiž přinese horkých pár dnů na začátku září smrt, když se hrdinovi utopí sestra. Zdravím, pane Navrátil!

5.

Já ovšem tenkrát obdržel psaníčko. „Cos to udělal Jardovi?“ četl v něm můj táta, protože on mi četl poštu. Povídá: „Co? Tys byl na tom nádraží s nima?“

Popřel jsem to přímo poláčkovsky: „Nééé. Už s těma klukama nechodím.“

A byla to pravda.

Ostatně už i dřív jsem se stranil společnosti a stahoval se do sebe. Ten jediný pravý kamarád Ríša se mi kdysi odstěhoval, takže co! Všechno ztratilo smysl.

„Ty vole, musím, já musím jít pomoct tátovi na záhony,“ lhal jsem třeba Milošovi z ulice, ale ve skutečnosti mě opravdu BAVILO hrabat listí. O samotě. A těšilo mě ořezávat okraje chodníčků od drnů. A zametat. Prostě... jsem byl samotář... a snílek... a ještě dnes vybírám "ako kokot" kamínky ze záhonů - a je mi dobře. Možná jsem tedy měl být zahradníkem. Ale spíš jde o to, že dvakrát neprahnu po lidech. Ani bych se moc nedivil, kdybych trpěl Aspergerovým syndromem, ale nemám srovnání.

6.

Už zmíněný Miloš Kubín se tenkrát už po chvíli vrátil a klátil se s rukama v kapsách (jako už kdysi Huckleberry Finn) okolo našeho pozemku a... Ne, neuviděl sice plot natírajícího Toma Sawyera, nicméně... Šklíbil se mi.

Ale já byl v pohodě. Mne to naplňovalo. A jen před Huckem jsem předstíral, že lkám pod otcovým bičem. Ve skutečnosti jsem si lebedil. To byl můj malý svět. I nadále jsem nenormální a nemůžu říct, že by mi to příliš vadilo, i když mé okolí může mít, pravda, občas i jiný názor. A taky už jsem zabil hodně lidí : -)

7.

„Pudeš k Ferdovi domů!“ rozkřikl se na mne otec.

A abych nepodváděl, doprovázel mě.

Tak jsme šli. Kudy? Krajem. Posledním dnem posledního léta mého dětství.

Nebylo vůbec pod mrakem. Šli jsme Starým Dobrým Plzencem a táta mě instruoval, co už za chvíli povím svému ještě stále nejlepšímu kamarádovi.

Ale vždyť Ferda není zlý, věděl jsem. Je to fakt kamarád. Fakt!

Asi ho jenom na pár vteřin uvedla v takovej úžas ta tragédie, v takovou fascinaci, že se s ní musel nějak porochnit... a s ní se vyrovnat. A jak jinak, než psaním? Dopisu.

Hrál si. I když blbě.

8.

Táta je doktor. A udělal mi diagnózu. Ferdovi taky. No, a já byl jeho syn, a tak šlo halt o čest.

A tak jsme překonali v hrozném horku takové místní údolíčko a stanuli pod skalkou zvanou Šibenička.

„Ať se ti omluví!“

Ták. A teď budu muset říct – i před svým tátou - Ferdovi Valentovi (tomu veselému žertéři)... Budu mu muset říct... Co vlastně?

„Počkám!“ řekl otec.

Vzal jsem za kliku vrátek u nové vilky a... Ne, ne, Ferda Valenta NIKDY před žádným pomyslným tribunálem nestanul. Nedokázal bych mu vynadat. To jsem radši zalhal otci. Ale záleží na tom? Už jsme se s Ferdou stejně víckrát nesetkali. Šel do učení, já šel na gympl. Do jiného města. Do jiného světa. A našel jsem ideální kamarády v knížkách. Definitivně. Opravdu našel?

9.

Novou povodeň ze mne stejně neodvedly.

"Má ten kluk vůbec vůli?" ptal se další týden tatík, protože jsem si začal divně odstříhávat kůži okolo nehtů. „Koušeš si je,“ zmýlil se.

"Nekoušu!" On mi ale nevěřil.

„Koušeš si. A přestaneš!“ rozhodl. „Ty to dokážeš.“

Věru to nebylo těžké - skoncovat se zlozvykem, který nikdy neexistoval.

Copak to ale i můj táta podvědomě nepochopil? Možná... chtěl být tenkrát schválně slepý... Abych aspoň imaginárně... zabodoval.

„Ukaž!“ Po dvou týdnech mě tedy vzal za ruce a bambulky mých prstů už byly hezčí, a tak mohl otec mámu ujistit: „Vidíš! Dokázal to.“ A byl hrdý.

10.

Ale kdyby vychovával Hitlera, třeba by to ani nepoznal. Inu, rodiče asi mívají podobné důkazy zapotřebí. I já už jsem rodičem. Chovám se však podstatně jinak. Jsem strašně hodný - a kamarád. Skutečným otcem, jak bývá líčen, nejsem ani sebenepatrněji.

11.

Teď se vrátím do roku 1978. Přišlo září. Začala škola. I na střední jsem dál vyprávěl spolužákům příběhy. Možná to dělají nemocní, ale... To je spíš věc pojmosloví.

Posluchače každopádně najdete vždycky všude, tedy pokud nežvaníte jenom o svých okousaných nehtech, a tak jsem jednou vyprávěl také o Ferdovi. Zuzaně. Spolužačce. Zrovna se česala, měla červený svetr, byla hezká, vtipná, dneska je dětskou lékařkou, ale tenkrát mi povídá: „Jen si tím něco omlouváš.“

„A co jako?“

„Že... Vzali tě na gympl a Ferda chodí do učení.“

"No a?" A řekl jsem to znova: "Zuzano, nebejt toho idiotskýho dopisu, kamarádíme spolu dál, fakt.“

„To si jenom myslíš.“

12.

Ferda se ještě jednou zastavil pod naším oknem (otec ale asi nestál daleko za mnou). A Ferda: „Jdu na táborák třídy ze základky. Jdeš?“

Vymluvil jsem se.

Stáhl hlavu. Odešel, už jsem ho nikdy neviděl. Já svou kebuli psychotika zatáhl do okna.... a možná hned i stáhl roletu a... a šťastně, opravdu maximálně šťastně pokračoval v tvorbě. Čeho? Dalšího čísla časopisu, který jsem neděli co neděli, ráno co ráno kladl v letech 1975–79 na otcův psací stůl - v jeho knih plné pracovně. I díky tomu jsem byl pokaždé už před obědem pochválen.

„Akorát že psaním se neuživíš,“ věděl naštěstí taťulda. „Dostuduj. Pak...“

Moudrá slova. Nedostudoval jsem.

Ani jednu vysokou.

13.

Ale stejně tomu nevěřím, že by mě Ferda svedl kamsi na šikmou plochu! Viďte, že ne!

Ta středoškolská léta mají však tak obrovskou sílu, že zastřou školu předchozí vlnami ohromné zátopy a spolužáci a spolužačky z gymnázia... už dodirigují zbytky našich životů.

I tak to chodí.

Bylo mi čtyřicet - a píšu dál – až jako magor. A občas i pěkné krváky. Ale co je mi dneska a tady platné, že „Bob Saint Clair plavným krokem šelmy uniká ze spárů Carpofových“?