28.3.2024 | Svátek má Soňa


VZPOMÍNKA: Jak jsem NEchodil do kina II.

1.11.2008

O strachu

1.

Je podzim.

Ale podzimnímu strašení spoluobčanů je radno se vyhýbat, jak mě náhle napadá. A to zvlášť v dnešních časech. Proč?

Abychom takhle náhodou neobdrželi pár facek. I já bych si je sice občas zasloužil, nicméně...

2.

A co děti?

Tak ty... už se vůbec strašit nemají.

Avšak já, pošetilec a pisálek, jsem svého času vytvořil dokonce jakousi alegorickou verzi Draculy nazvanou Jednou kousnutý, dvojnásob plachý. Bingo! Tak, a v tomto rukopise vypráví jedné malé Zuzance (jinak budoucí lékařce) její notně zimomřivý dědeček přepodivný příběh a vypráví jej s ohromným zaujetím, ale zároveň i bohorovným klidem a... Děvčátko tedy slyší o "šťavnatých" i mlsných upírech, načež... To děda schytá. Ale i takto se hájí před babičkou: „Ale nech nás."

"A proč bych měla?"

"Když já si vzpomenu na dětství, tak víš, co se mi nejživěji vybaví? Právě báječně hrůzostrašné historky."

3.

Ale nezůstává snad v paměti přece spíš to hezké? ptám se - už mimo onu knihu.

Určitě!

I krásy. Jenže... I strašidelné báchorky o vampýrech patří do kategorie krásna, jak už ji kdysi definoval Edgar Allan Poe. A já sám si „příběhy děsu“ z dětství pamatuji taky až dost.

Snad i proto, že počátkem sedmdesátých let ve světě došplíchla k vrcholu vlna tzv. upířích filmů. Došplouchla pak západoněmeckými televizními kanály i ke mně a tedy do západních Čech a... Hú! To jsme pak vždycky co děti seděli někde v roští při naší ulici a vyprávěli si nejen o Angelice, markýze andělů, ale ještě radši právě o Draculovi, knížeti temnot. Zlaté časy naivní nevinnosti! Vrátil bych to.

4.

Z dospělejšího věku si však už pamatuju zážitky skutečnější.

Jaké? Potkal jsem třeba jednu milovanou dámu v šeru listopadové Rooseveltově ulici v Plzni a byl to taky horor. Horor jako následek neopětovaného, prudkého citu. Mne k ní. Kdo ale sám nezažil, nepochopí.

Naštěstí tenkrát cit nad úzkostí vyhrál, a tak je mi ono místo dodnes milé.

Podobně jako následující trasa (tenkrát nás dvou) k řece Radbuze... a přes most... a k nádraží... Občas tou cestou i znovu projdu a pořád mě jitří, nicméně sotva bych dneska takhle pošetile vzpomínal, kdybych onu Ivanu potkal takhle NÁHODNĚ i někdy jindy.

Nepotkal, nestalo se, víckrát už ne. I tak to chodí.

5.

Sem tam jsem ovšem za Ivanou iniciativně vyrazil sám.

Nejsem úplné pako!

Jenže to jsem býval rozechvělý, plný jakéhosi zodpovědna a... Nenáhodná, vypočítaná setkání dopadala spíš hrůzně. Zoufal jsem si!

Někdy celé dny. I tak to chodí. U někoho.

ZATO... Zato když se bujaře ženete plzeňskými ulicemi a jen tak bez plánu a žádné napjaté očekávání nesvírá váš žaludek, to je jiná. A kdepak se pak zakoktat! Ne. To jsem Ivanu ihned a „odvážně“ doprovodil z oné Rooseveltky a... Až k "její" poště, kde dělala. A ona se při mém povídání párkrát i pousmála a dobrovolně si vzala i mou tehdy novou knížku, tedy rukopis, který... Samozřejmě pojednával o ní.

Smíš zůstat mrtev, jmenovala se.

„To je to tak tlustý?“ byla překvapena. Jako bych slyšel její hlas ještě teď a stále vidím eskalátor, na kterém upustila onen můj "brak" až na dno své brašny. Tak si na těch schodech od té doby na Ivanu vždycky vzpomenu, ale abych pravdu, narážím po Plzni i na stopy svých traumat a na některá místa ani nechodím rád. A mimochodem, snad úplně nejsnáze se krutá vzpomínka uměla vybavit v některé z telefonních budek. To vás pak taková budka vystrašila a zabolela pokaždé, když jste ji znovu zahlédli. Některá tam řekla "neotravuj", zavěsila... Chvála mobilům! Jdou vyhodit.

6.

Když jsem byl tedy mladý a silně vnímal, tak pro mne nezískat Ivanu znamenalo skoro totéž, co napůl umřít, ale jinak... Jinak i vím, že skutečná smrt je přece jen o čemsi jiném.

Tak třeba... Už odmalička jsem věděl, že má babička jednou umře, ale... Ale připadalo mi to vzdálenější než Krkonoše: Nekonkrétní. Nemožné.

Bohužel (anebo bohudík?) mi však bylo rodiči předplaceno Sluníčko, tento „časopis pro nejmenší“.

Ne, nic proti. Komiksy jako Cour a Courek (Adolf Born) anebo a o strašidýlku Kuk (Karel Franta) zůstávají bezvadnými i roku 2008. Ale...

Ale kterýsi z dobráckých autorů povídek se tenkrát rozhodl i k tomu, že seznámí děti právě s tím faktem, že jim jednou (a možná už brzy) umřou prarodiče. Tak...

A tak aby se na to psychicky připravily.

A dotyčný mistr pera sepsal pro Sluníčko tzv. Listopadovou povídku a pojednávala o tomhle:

Vnuk vyjde s právě vykurýrovanou babičkou z fakultní nemocnice a... „Najednou zbledla.

Lekl se. Bylo ale pozdě...

Babička se skutálela ze schodů.

Dopadla do listí... Hodní lékaři pak chlapci za hodinu oznámili, že zemřela.“

7.

Aha!

Tak takhle to bude vypadat, zatrnulo mi.

A na lino pod stolem v kuchyni jsem uložil hlavu na to hrůzné Sluníčko a ležel a "roky“ snil a představoval si babičku ne v nemocnici, ale tady doma a na NAŠICH schodech a kulilíč. A bolestně jsem sledoval její semo tamo přecházející nohy.

Smažila mi právě palačinky, mňam. Taky jako sluníčka. Panovalo šeré podzimní dopoledne.

Rodiče? V práci. Školka? Nehrozila mi.

„Ivo, proč ležíš?“ ptala se opatrovatelka.

A já nic. Nezvedl jsem hlavu a stále to vnitřním zrakem vidím a tehdy jsem opravdu viděl i ten pád, kutálení se těla, listí... A jak se babička jednoduše skutálí ze schodů, asi jako když já (ale to naopak zvesela) válím sudy támhle na stráni za barákem..

Tak taková bude smrt.

Nečekaná.

A zaskočí. A budeš to muset taky zažít! chichotal se mi neviditelný pavouk pod podlahou.

A co víš, třeba už dneska.

A co já na to? Ovšem: strašně jsem se bál, jak se s těmi obrazy děsu vyrovnám, a umíral jsem. Pomyslně.

V pěti letech pod stolem v kuchyni umřít. I za babičku. Vždyť ji mám rád. Navíc... Se o mne stará. Ve školce... se mi nelíbilo.

„Už jsem dost naškolkovanej!“ vrátil jsem se jednou rezolutně. A naši? Byli měkcí. A doma jsem zůstával já i má o dva roky mladší sestra Eva. Izolace...

8.

Ale byla zde mámina máma. Babička.

Ale... umře. Skutálí se. A to už nebyla příjemně šimravá hrůza z upírů. Kdepak. Tohle bylo jiné. Zlé.

A mne až ke zvrácenosti nutící. Až později jsem však četl povídku, v níž Poeův hrdina páchá dokonalou vraždu, aby však puzen nepřekonatelnou touhou udělat právě to jediné, co musel. A co vše muselo vyzradit. Rozběhl se ulicí... a zločin vykřičel...

9.

„Trucuješ?“ začínala už být babička znepokojena. „Nejseš nemocný, Ivo? Ukaž, sáhnu ti na čelo.“

„Když mně se chce něco říct.“

„A proto ležíš?“

„Mně se chce říct, že až umřeš, tak to nebude vadit, protože my se s Evou už o sebe stejně budeme umět postarat.“

No. A vidíte, mrtvá je tolik let a neumím to pořádně dodnes!