Jelikož se jedná o hony, které se konaly v první polovině padesátých let, nejezdil jsem na hony jako střelec, ale doprovázel jsem svého otce, který byl na hony pravidelně zván, protože byl úředníkem na krajském národním výboru a byl nimrodem.

Hony se konaly kolem Prahy a nejblíže byly v Jinonicích, které se tehdy ještě zdaleka nepodobaly Jinonicím dnešním.

Otec zdědil po svém otci brokovnici, ještě na kohoutky, ale aby ji mohl vlastnit, musel mít lovecký lístek. To znamenalo poměrně náročný kurs, kde se musel naučit mnoho teorie, a tak jsem vlastně všechno četl s ním a také s ním chodil na cvičné střelby do Motola, kde se střílelo na asfaltové holuby. Já jsem měl přednost, že jsem pušku stále čistil a uměl jsem ji rozebírat a složit a také jsem uměl vyrobit brokovou patronu. Znal jsem i čísla patron podle průměru broků.

Takže když otec s úspěchem složil zkoušky a začal být zván na hony, chodil jsem s ním. Takový hon, to byla pro mě událost, protože to bylo spojeno s různými dobrodružstvími a také někde v hospodě závěrečnou hostinou, které jsem se pod dohledem otce mohl účastnit. Vzpomínám si, že zábava měla úroveň a nepamatuji si, že by účastníci byli opilí, i když samozřejmě pili, ale s mírou. Vyprávěly se tam různé historky a já jsem si připadal jako dospělý. Protože otec měl tehdy, než ho z politických důvodů vyhodili, poměrně významné postavení na KNV, tak si ho různě předcházeli a z toho plynulo i to, jak se ke mně chovali.

Byl jsem vždy zařazen mezi náhončí, protože šel vždy střelec, náhončí, střelec. Já jsem šel vždy vedle otce a když jsme procházeli někdy mlázím a nás nebylo vidět, otec mě nechal vystřelit. To se samozřejmě nesmělo, ale otec byl v tomto povolný.

Jezdili jsme na hony kolem Prahy, kde dnes na těch místech stojí domy a ulice. Praha je za padesát let někde k nepoznání.

Jednou byl otec pozván na hon někam do oblasti Kosoře, Zadní Kopaniny (už si přesně nepamatuji), napsal mně do školy omluvenku a vzal mě sebou. Přijeli jsme tam autem, naší Pragou Piccolo a já jsem nesl na rameni pušku v koženém vaku a byl jsem na to patřičně hrdý, protože tam byli i jiní kluci, ale ti nic nenesli. Když otec vyndal pušku z vaku, složil ji a to už jsem ji nést nesměl.

Bylo hezky a bylo tam plno hajných i nimrodů. Vedoucí honu dával pokyny a rozděloval střelce a honáky. Vždy střelec, honák, střelec atd. Já jsem šel otci po boku a postupovali jsme takovým lesem, kde byly nižší keře. Zanedlouho se začaly ozývat rány, ale kolem nás se stále nic nedělo. Šli jsme takovou členitou krajinou, samý malý kopeček, a tak jsme každou chvíli jeden druhého neviděli. Já jsem jako jiní honáci tloukl klackem do země a keřů, abych vyplašil zvěř. Výstřely se ozývaly a my jsme na dálku viděli, že se střílelo na bažanty, kteří každou chvíli vylétli z křoví. Občas se střelilo i na zajíce. Za chvíli jsem vyplašil bažanta a otec se samozřejmě netrefil. Šli jsme dál, když najednou proti nám běžel zajíc a kličkoval. On ale běžel mezi mě a otce. Otec zamířil a sledoval ho, aby se trefil, ale ve své horlivosti si nevšiml, že zajíc je už na mé úrovni, když vystřelil. Zůstal jsem v prachu a cítil úder do nohy. Prach opadl a otec zůstal oněměle stát, protože si uvědomil, že střelil na mě. Pomalu jsem se podíval a měl jsem dva broky v botě. Když jsem je sundal, naštěstí mně udělaly jen dvě modřiny, protože uhodily do dvojité kůže silných vysokých bot, které jsem měl.

Protože nás nikdo neviděl, dělali jsme jakoby nic, protože za takovýto prohřešek by otec mohl přijít o lovecký lístek. Ráno totiž na to upozorňoval vedoucí honu. „Zásadně střílet jen dopředu. Když zvěř poběží mimo vás, nechte ji být.“ To byl ranní pokyn a já jsem si uvědomil, jak je důležité těchto pokynů dbát, zvláště když jde o střelbu.

Těch honů jsem zažil ještě několik a vždycky to byl pro kluka nezapomenutelný zážitek.

Na příští lov jsem šel až po letech s kamarádem, který byl hajný a pozval mě sebou na lov divokého prasete. Já jsem ho doprovázel, i když jsem samozřejmě neměl pušku, ale on měl kozlici. To byla puška, která měla hlaveň na kulku i na broky. Než jsme šli, tak si ji nabil patronou s kulkou a do hlavně brokovnice dal esbal. To byla taková olověná koule přes průměr celé patrony, která, jak říkal, by zabila i vola.

A šli jsme. Karel byl mladý kluk, který ještě neměl moc zkušeností, i když měl už svoji hájovnu a revír. Procházeli jsme podél pole a lesa, kde byly nízké stromy. Sedli jsme si a čekali. Za nějakou dobu jsme slyšeli nějaký šramot a funění. Karel šel tím směrem a pušku měl před sebou. Já jsem nic neviděl. Najednou slyším ohlušující výstřel a vzápětí další. Najednou vylétl Karel z houští, bez kabátu, bez pušky a skočil na strom. Já jsem nevěděl, co se děje, a tak jsem vyskočil za ním. Z houští vyběhlo potácející se prase a padlo kousek od nás. Chvíli jsme seděli a když se prase nehýbalo, tak jsme slezli.

„Co jsi dělal?“ ptal jsem se překvapeně.

„Já jsem ho střelil kulkou a ono se na mě vrhlo, tak jsem ho střelil ještě esbalem a když se nezastavilo, tak jsem šlápl na kabát, vyskočil z něj, zahodil pušku a hurá sem.

„Ty jseš teda Bivoj, vždyť ten kaneček má tak asi 50 kilo a ještě zahodíš pušku. Co kdyby to bylo někde v divočině?“ řekl jsem teď už se smíchem.

„No tak to nemusíš hned někomu povídat,“ naléhal na mě Karel. Samozřejmě jsem to nevydržel a časem to kamarádům řekl, hlavně když jsme seděli pod staženou kůží toho kance, kde „vévodila“ velká díra po esbalu, který by „zabil i vola“.

Žádného honu jsem se již nikdy neúčastnil, protože jsem dostal časem ke zvířatům zvláštní vztah, jako můj kamarád Zdeněk Srstka, který dodnes uvádí na obrazovce televize pořad „Chcete mě?“.