20.9.2019 | Svátek má Oleg


VZPOMÍNKA: Ja ně Ruskaja, ja iz Gruziji

22.8.2019

V srpnu se mi každoročně vybaví vzpomínka na 21. srpen 1968. Byla to středa. Dva dny před tímto datem, v pondělí, jsme se vrátili domů do Lomnice nad Popelkou z krásné cesty autem po Jugoslávii. Zhruba v polovině srpna jsme pár dní stanovali v překrásném místě – v Primoštenu, na malebném poloostrůvku. Přišel k nám tehdy západní Němec, soused z vedlejšího stanu, a ukazoval nám německé noviny. Psalo se v nich, že ruská vojska jsou v počtu několika divizí připravena poblíž českých hranic a pravděpodobně během několika dní vtrhnou do Československa. Nechtěli jsme tomu věřit. Bohužel to bylo pravda.

Tu středu 21. srpna ve čtyři ráno mě probudil telefon. Volal kolega pediatr a sděloval mi, že jsme byli v noci přepadeni ruskými vojsky. Považuji to za hloupý vtip. Kolega mi ale doporučuje, abych si zapnul rozhlas nebo televizi a ať otevřu okna, abych uslyšel letadla a tanky. Budím manželku, rychle běžím do garáže pro auto a odjíždíme do Dvora Králové nad Labem s tím, že vyzvedneme u mých rodičů našeho dvouletého syna Leoše (v Jugoslávii s námi nebyl, hlídali ho moji rodiče) a odvezeme ho k manželčiným rodičům do Horní Branné na Jilemnicku, protože nás napadlo, že snad při eventuálním válečném konfliktu bude vesnice bezpečnější než průmyslové město. Uvažovali jsme stejně jako moje maminka v září 1938 při mobilizaci, když se rozhodla poté, co tatínek odjel ke svému vojenskému útvaru, že se mnou a s mým bratrem odjede k dědovi na vesnici.

Přijíždíme do Dvora, rodiče ještě o okupaci nevědí, jsou šokováni. Maminka, která nikdy nepoužívala drsnější výrazy, se tentokrát vyjádřila na adresu okupantů stručně: „To jsou kurevníci!“ Odjeli jsme s Leošem do Horní Branné, potom jsme pospíchali domů do Lomnice nad Popelkou. V Jilemnici se proti nám na silnici vyřítilo ze zatáčky několik ruských tanků. Naivně předpokládám, že použijí pravou stranu silnice a vyhnou se nám. Jenže tanky směřují přímo na nás. V poslední chvíli stáčím volant prudce doprava, vjíždím na chodník, tanky projedou těsně vedle nás.

V Lomnici uložím auto do garáže a oba spěcháme do zaměstnání. Pracoval jsem tehdy v Dětské rehabilitační léčebně v Železnici (okres Jičín), kam kromě československých dětských pacientů přijížděly na léčení i děti ze zahraničí - z Itálie, Německa, Rakouska, Sovětského svazu, Bulharska, Rumunska, z arabských zemí, výjimečně i ze zámoří. Osmikilometrovou cestu z Lomnice do Železnice absolvuji pěšky, autobusy nejezdí a cestu autem nechci po ranní jilemnické zkušenosti riskovat. Po silnici kolem železnické léčebny projíždějí téměř po celý den kolony sovětských okupačních vojsk - tanky, náklaďáky, obrněná vozidla. V léčebně je smutná atmosféra, někdo pláče, někdo nadává, všichni ale především dbají na to, aby nikdo z dětí nevycházel z budovy léčebny. I děti vyjadřují hlasitě svou nenávist proti okupantům. V přízemí stojí u okna čtrnáctiletá holčička z Gruzie, usedavě pláče a donekonečna opakuje: „Ja ně Ruskaja, ja iz Gruziji…“

Další den jedeme znovu do Horní Branné, ukazuji Leošovi vysoko letící ruská letadla a on ve svých dvou letech už trochu pochopil situaci a ptá se: „Tati, budou po nás střílet?“ Naštěstí po nás nestříleli, stříleli ale jinde a zůstali u nás téměř dvacet tři let.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.