V komentářích pod mou vzpomínkou Divy Českého ráje VI z 21. února lituje čtenář Václav Pašek, že se bráním a nechci už líčit slovenské velehory - a jak to tam přibližně vypadalo před pětatřiceti lety. Musím říct, že to skutečně uspokojivě nedokáži, přesto mi ale z Tater něco utkvělo v srdci, duši i závitech mozku, zatímco... Ano, zatímco třeba ze Slovenského ráje, kde jsem taky cestoval a který se rozkládá ještě východněji, už si vybavuji jen nějaký ten skákající vodopád a jeskyně a snad i krápníky, ale v celku hlavně starou bačovu bačkoru.

... a na té krásné horské louce, teď turisti si loupaj vejce, zpíval kdysi Schellinger Ringo Čechův text, i když tam asi původně mělo stát válej vejce.

A tím už jsme tam. Vysoké Tatry. Navštívil jsem je, když mi bylo deset, a od těch časů už víckrát ne, jak by řekl Poeův havran. Tenkrát... to ovšem nebyla žádná cizina, ještě ne.

Existovalo dosud Masarykovo (omlouvám se, už Husákovo) Československo a já jsem jako dítě školou povinné měl již od babičky (narozena 1908), ale taky právě ze škamny zafixovánu československou nedělitelnost. Slovanskou vzájemnost... Bratrství...

A taky z televize, ještě často černobílé, se do mých uší den co den řinula spisovná slovenčina, a to skutečně nemám na mysli pověstné Husákovy dvojjazyčné projevy, nýbrž mluvu hlasatelů. A hlasatelek. Každé pondělí dávali i slovenskou televizní hru a když tam hrál třeba Michal Dočolomanský – a dej mu Pán Bůh věčnou slávu a klidné odpočinutí -, rodiče se dívali. Rouzuměli. A měli to ještě radši než české inscenace.

A knihy? Ne, o knížkách už radši ani vůbec nehovořím.

Tak třeba Dracula. Mám ho dodnes v knihovně pouze ve slovenčině a je to ovšem ono památné vydání plné fotografií z Murnauova filmu Nosferatu – symfonie hrůzy (Německo 1922). Jak strašně jsem se tenkrát bál herce Maxe Schrecka a tím spíš začal slabikovat román a tu knihu pomalu celou spořádal – a v tomhle spřáteleném jazyce.

Ne. Rozhodně jsem nebyl velkou výjimkou... Četlo se ve slovenštině hodně a ledacos a ještě dnes se mi vybavují slova, ba celé věty. Například:

Prelezli sme cez nikzky cintoránsky můr. Anebo: Pery. To byly rty, že. Lucyiny. Anebo tato památná věta (ale na gymplu už jsme se jí smáli): Otvoril som debnu... a tam ležal gróf!

2.

Ale jestli se nepletu, nemejlím, jak říkával Sam Hawkens, chtěl jsem tady vzpomínat nikoli na horory, ale na Vysoké Tatry. Když už jsme však u knížek, toho koření mé doby, dovolte mi, abych připomněl ještě jednu, a pak ještě jednu, a ty dvě už nás do slovutných slovenských velehor dozajista zavedou, to se nebojte.

První knížku napsal před lety polský humorista Jerzy Wittlin (9. 1. 1925–20. 10. 1989) a jmenuje se Průvodce bezradného člověka (česky 1974), přičemž jde o výbor z více polských originálů (vyšly ovšem i jiné výbory z Wittlina a v jiných překladech).

Tak to je vám věc. A kdysi jsem se, pravda, mohl nad těmi stránkami utlouct smíchy. Umlátit. I dnes se tomu ještě směji, protože disponuji pamětí a vím, jak to za socialismu chodilo, ale průměrný současný mladý čtenář už jen stěží pochopí. Značné pasáže ho přímo vykolejí a pokud by mělo dojít k reedici, tak nevím, nevím, zda by tady pomohly i vysvětlivky.

Ale k věci. Protože píšu, měl jsem vždycky v téhle knížce nejradši oddíl Průvodce grafomana (originál vyšel poprvé roku 1965). I Průvodce grafomana sice zastaral, možná však méně než oddíly ostatní. O co jde? Ten text sestává z kapitolek jako Jak a komu dedikovat knížku?, Jak napsat redakci dopis, v němž navrhujeme vydání svého díla?, Jak číst odpovědi z redakcí?, Jak poskytovat rozhovor a jak si počínat v literárních diskusích? anebo Jak si zajistit mezinárodní literární cenu? Tak, ale skoro nejradši mám pasáž Jak psát román na pokračování?, kde Wittlin navrhl deset napínavých zakončení pokračování deset následujících začátků uvolňujících napětí. V překladu Oldřicha Syrovátky pak takový přeryv vypadá například takto.

Konec prvního pokračování: "Nikdy, pamatuj si, nikdy nebudu tvou milenkou," pravila se vší rozhodností a chladný pohled, kterým Řehoře probodávala, nedovoloval pochybovat o jejím rozhodnutí. Patřila k ženám, jež své slovo vždycky splní... (Pokračování příště)

Začátek druhého pokračování: "Noc strávili společně v milostné vášni. Ukázala se být nádhernou, smyslnou a přeštědrou milenkou."

3.

Ale abychom se dostali do těch Tater, že. Jerzy Wittlin doporučuje také spisovatelům, aby si prozíravě vedli tajuplný deníček, který by posléze mohl být buď vydán, anebo by přinejmenším mohl poskytnout práci nějakým literárním hnípalům, omlouvám se, badatelům. Hm. A takhle by měla (či mohla) vypadat částečka dotyčného zápisníku budoucího génia:

Pondělí

V tom Hamletovi opravdu něco je!

Pátek večer

Lilian! Oči Lilian. V temnotách zářící oči Lilian!

Sobota

Oběd s Richardem. Hovězí žebro 13,50 zlotých, kompot 5,40 zlotých, káva 8 zlotých. Bez polévky.

Středa

Za Poroninem cesta odbočuje doleva, potom napravo, potom ještě doleva. Žluté tabule, umístěné na pravé straně silnice, neklamně oznamují: ZAKOPANÉ.

Tak. A tím jsme pod Tatrami. Ovšem, pravda, z polské strany, zatímco já štíty naopak dobýval z té slovenské a rodičové se mnou z toho důvodu rozložili tábor v Popradu.

Ne, vlastní město Poprad už si nepamatuji, ale kulisa z něj viděná a nad něj se tyčící je skutečně nezapomenutelná, anebo... Anebo aspoň tenkrát mi připadaly Tatry obrovské. Ale nejen to. Ony – pochopitelně – ještě rostly, když jsme k nim pak vyrazili tím fascinujícím vláčkem, promiňte, tramvají. A jak jsem se blížil "zubačkou do Smokovca", jak veršuje Ivan Mládek, mé oči zůstávaly na vrchu mé hlavy a ptám se: Ocenil bych dnes už - obdobně - jen vyšší Alpy? Kdo ví!

4.

"Jaká je nejvyšší hora Československa?" ptával jsem se odmalička babičky.

"Gerlachovka."

Ukázala mi ji na mapě.. Ihned jsem zatoužil vystoupit na špičku, a tak mě zatraceně zklamalo, že to není možné a že se roku 1974 budeme muset spokojit se štítem Lomnickým...

I začal výstup... a nikdo mi nevymaže už nikdy z paměti Štrbské Pleso. Ne ale jenom jako vodní plochu, i když to také. Především jako rekreační a sportovní areál, jako na tehdejší dobu moderně obestavěné jezero. Hotely mě zaujaly tvary, lyžařské můstky obrovitostí, lanovka závratností a vzpomínám i na sebevědomého pana průvodce, který byl žertéř. A já... si ho proto ihned zamiloval, tak to už kluci v deseti dělávají a umějí. On... Vedl nás pěšinami podle Plesa a každou chvíli se mi objevil nový, nádherný výhled. Bájo! Vlnky. Ty drobné vlnky. Lesk. Slunce. I mraky ve výši... Až se průvodce konečně zastavil v jednom průseku na břehu a já uslyšel slova jakési dámy, které asi imponoval ještě víc než mně.

"To by byla krása..., to přeplavat, co... Myslíte, že by to šlo?"

Chtěl zavrtět hlavou, ale... Všiml si, že tam vedle stojím v kraťasech. A já zase uviděl, jak si zakládá paže na vypjatá prsa a směle přehlíží vodní plochu. "Inu, proč ne."

A postál. Jako by rozjímal. Vznosné? Parodické? Ano, sice jsem chápal, že žertuje, ale současně ani v tom nejmenším nepochyboval, že by to dokázal.

A přece byla voda poměrně ledová. I v srpnu

5.

Nu, a pak ještě výš a... Znáte i Popradské pleso?

Mně už vždycky bude připadat strašidelné. Ne proto, že jsem tam viděl poprvé sviště, ne kvůli pohledům na kamzíky, ne. Zvířata mě plašila (a já je), ale nestrašila, nicméně ta hladina... A v takové výši nad Slovenskem, a přece se muselo na Štít stoupat ještě výš. Uviděl jsem najednou v cárech mlhy klikatou cestičku. Místo zábradlí měla řetězy. Lidi jí stoupaly jako husy, za sebou vzhůru. Ženy, muži, ale některé ženy v kramflíčcích! Vážně. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. "Jdeme!" A vykročil jsem. Pádná otcova ruka však dopadla. "Nikam."

Ano, a rodičové mě zabránili uskutečnit poslední část výstupu. Přitom šlo o kousek. Nechápal jsem. Cítil se silný a šťastný a nadšený a plný energie. Vzduch byl dýchatelný, nikoli Mount Everest, ale nepustili mě tam a vždycky mi pak opakovali, že jsem se měl vidět, jak jsem byl vyčerpaný a "zelený jako sedma". Já ale přesto věřím, že se mýlili. A škoda. Nedosáhl jsem špice Gerlachovky a nedosáhl jsem ani špice Lomničáku a od té doby jsem Vysoké Tatry nenavštívil a ocitly se dokonce za hranicemi. Ano, tam, kde bylo tenkrát jen to polské Zakopane (bez čárky), a když se podíváte na mapu, uzříte, že Poláci si prostřednictvím hranice notný kus Tater kdysi prostě vykousli...

6.

A co víc? Jezerní stěna, třeba...! Když jsem poprvé zaregistroval cestičku, kterou budu už za chvíli stoupat, zatetelilo se mi srdce. Touha po výškách... a po závrati byla ve mně nekonečná a hleděl jsem na ty malé postavičky nahoře nad propastí. A jdou a jdou. Ale už za chvíli budu jednou z nich. I já. Je to vůbec možné? Sňal jsem plátěnou kšiltovku. Zase si ji nasadil. Už za chvíli se zpotím? "Jdem!" Ale nejen svahy, nejen kameny, ohromovaly mě i nebetyčné smrky a některé byly dole, od paty zvláštně oholené a větve začínaly až hodně vysoko. Ach, jak na tohle by šlo vylézt?

A já si tam Tatry zamiloval a rád bych se vrátil, ale ona postavička turisty nad jezerní stěnou mi připomíná i cosi jiného a... Je mi to moc líto, ale tím se opět dostáváme k literatuře.

Jak to?

Víte, jeden z vůbec nejpůsobivějších hororů české literatury podle mého názoru napsal světoběžník Jan Havlasa (1883-1964), vlastním jménem Klecanda, a najdete ho buď v původní sbírce povídek Případy skoro neobyčejné (1904), anebo ve sborníku próz různých autorů Tajemné příběhy (1976). Od té doby asi i jinde, můžete doplnit., ale ta povídka se jmenuje stručně – Kdosi. A ano, jistě se najdou lidé, kteří ji po přečtení označí za banální.

Banální však není.

Je to... Kriste Pane a nejen podle mého názoru jeden z nejpříšernějších a zároveň i nejvěrohodnějších příběhů, jaký byl kdy napsán.

Je to sublimovaná. Podoba úděsu. A přece dost možná jenom záznam skutečného Havlasova putování. Anebo snad snu??? Kdo ví? Snad jen Ladislav Klíma dokázal psát podobně (až po tu fascinující pointu), ale on... Klíma zas nikde tak dokonale nevystihuje konkrétní rámec.

Tedy Tatry. Vysoké. V čase, kdy ještě zely prázdnotou, co se tedy člověka týče......