Bylo mi jedenáct a byla jsem na prázdninách u tety ve Frýdku-Místku. Úterý 20. srpna 1968 večer si dobře pamatuji. V panelákovém bytě teta upekla hranolky a udělala k nim tatarskou omáčku. Byla to má premiéra, nikdy jsem něco takového nejedla. S kupou hranolek s tatarkou jsme si sedly k televizi a dívaly se, už nevím na co. Zažívala jsem gurmánskou slast úžasného objevu, který přišel z neznámého a zapovídaného Západu. Pak se vrátil strýc z práce a mě poslali spát.

Někdy v hodině mezi psem a vlkem mě teta vzbudila. Byla velmi rozrušená a mluvila o tom, že bude válka, že k nám vtrhli vojáci s tanky. Rusové. Vůbec jsem nevěděla, co si s tím mám počít. Válka pro mě, školou povinnou, znamenala jediné, Němce. Moji rodiče byli ve Vídni, poprvé na Západě, a můj bratr byl v léčebně v Luhačovicích. Já v neznámém městě. Sama v pokoji, probuzená, zoufalá. Bála jsem se. Schovaná pod peřinou. A čekání na ráno.

Ráno v ulicích Frýdku-Místku všude tanky a vojáci, kteří koukali jak vyorané myši. Šly jsme s tetou nakoupit. Lidé byli zmatení, brali v konzumech, co pobrali. My taky. Nemohla jsem mluvit. Neměla jsem co říct. Bylo teplo, mě mrazilo. V tu dobu rodiče ve Vídni s rodinou otcova bratra poslouchali rozhlasové zprávy o tom, že dům, kde bratr táty žil, hoří. Strýc bydlel proti rozhlasu na Vinohradské. V domě byla drogérie a ta dostala zásah.

Dny, které následovaly po té prapodivné středě, si příliš nevybavuji. Byly zahaleny mlhou obav a nejistot. Někdy koncem toho týdne pro mě přijel otec autem. Rodiče se z Vídně vrátili. Vlastně jen kvůli nám, dětem. Jeli jsme pro mého bratra do Luhačovic. Cestou jsme bourali. Na křižovatce. Nevím, čí to byla chyba. Táta se druhému řidiči omlouval, řidič se omlouval tátovi. Nebyla to velká bouračka, nikdo tehdy nejezdil rychle. Mně se v autě dělalo špatně. Bylo to jako zlý sen. Bála jsem se jet domů. Bydleli jsme na Žižkově hned za Karlínským viaduktem, kousek od centra Prahy. A z rádia stále přicházely zprávy, co se děje na Václaváku. Táta mě musel přesvědčovat, že nás v Praze nezastřelí. Poprvé jsem mu moc nevěřila.

Vybavuji si své pocity velmi silně. Hranolky s tatarkou a tanky. Nová radost a nový strach. Poznání neznámého. A všichni lidi kolem, včetně vojáků, na tváři otazník. Co se to děje a proč se to děje? Kdo kým vrtí? Kolik jedenáctiletých to dnes zažívá podobně na Ukrajině, říkám si.

Ukrajina. Rusko, Amerika, Evropa. Nejsem na straně těch, „kteří vrtí“ a nejsem na straně těch, „kterými se vrtí.“ Ostatně ztrácím pojem o tom, kdo kde je a proč. Cítím. Jsem na straně obětí vrcení. Myslím, že těmi jsme my všichni. Jdu si s pietou sníst své hranolky s tatarkou.