Při oslavách revoluce 1989, někdy i mimo toto výročí, se vzpomíná na doby předchozí. Čím dál méně; pamětníků ubývá. Není dobré zapomínat na minulost, protože ta nás provází, formovala předchozí generace a ty, nejednou k naší škodě, občas zcela nevědomky pokračují v tom, co se vtisklo do jejich uvažování. Jiní tak činí záměrně. Navíc starší lidé obecně vzpomínají v lepším na minulé doby, což je známý vzpomínkový optimizmus. Nové generace, neznalé minulosti, se dají občas snáze přesvědčit argumenty, na které nejednou doslova naletěli jejich předkové. Na druhé straně člověk je tvor v jádru důvěřivý, takže dnes my starší naletíme zas na něco jiného.

Teď ale k větě v titulku, kterou pronesl Gustáv Husák, tehdy snad už prezident, nebo snad ještě generální tajemník komunistické strany, nevím to jistě. V minulém režimu hranica naozaj nebola korzo, abych chvilku pokračoval v rodném jazyku tohoto muže. Moje generace vyrůstala jako zlomek rosettské desky, bilingva, česko-slovenská, čehož nelituji. Tehdy byly na Slovensku k dostání knihy, které si česká nakladatelství netroufala vydat. Zpět na korzo. Hranice jím samozřejmě nebyla ani v dobách předhusákovských; naopak, čím dále do minulosti, tím horší to bylo. Západní hranice státu byla tragickým bojištěm, kde zbraně měla v drtivé většině případů jen jedna strana.

Ale ani v jiných zeměpisných směrech se nekorzovalo. Vzpomínám, že začátkem padesátých let jako školní děti za pobytu v Lipové u Šluknova, na místním zámku, nevím, jestli ještě vůbec stojí, protože tehdy už na něm hlodal zub času, jsme v rámci výletu dospěli až ke státní hranici, tehdy již „bratrského“ státu. Naprosto vrcholným zážitkem bylo, když nás pohraničníci nechali obejít z druhé strany hraniční závoru. Snad měli také děti, a pravděpodobně v nás nespatřovali potenciální narušitele. Byl jsem coby osmiletý poprvé na cizím území. Pár kroků. Na další kroky jsem pak musel dlouho čekat. Věta o nevhodnosti korzování na hranici sice tehdy ještě nezazněla, ale byla tu, mnohem důraznější, a jen takto nevyřčená. Až později jsem zažil pocit vstupu do cizího státu a veden vzpomínkovým optimismem se zmíním o pár příhodách, nikoli dramatických.

Poprvé jsem se dostal do ciziny, spřátelené, tehdejší Německé demokratické republiky (NDR), až roku 1966. Vybaven přílohou k občanskému průkazu, také už mnozí neznáte, pasy u nás nebyly, opatřen měnou zakoupenou v rámci povoleného limitu (fronta v bance na několik hodin) a nezbytným celním a devizovým prohlášením (také už neznámé, snad popíši jindy). V něm zapsáno, kolik peněz vezeme, což uvedla banka, a jaké cennosti. To bylo na nás – jeden fotoaparát.

Cestovali jsme s bratrem a jeho přítelkyní k našim dvěma známým do spřáteleného německého státu. Ovšem přátelství mělo své meze – končilo v NDR u tak zvané „Sperrzone“, pět kilometrů ve vnitrozemí od „Interzonengrenze“, hranice s Německem západním, nepřátelským. Používám dobové výrazivo, když první slovo znamená uzavřenou zónu, pro nás doslova. Nesměli jsme tam vstoupit, třebaže jsme byli ze spřáteleného státu, bratrského (stále dobové výrazivo), a dokonce přesto, že jedna z našich známých v této zóně bydlela. Povolení ke vstupu do uzavřené zóny pro nás nezískala; museli jsme bydlet jinde. Nepřekvapilo nás to; ona byla taková zóna rovněž u nás. Na zpáteční cestě jsme obohatili celní a devizové prohlášení údaji o nakoupeném alkoholu (jedna láhev vína, jedna jakéhosi záhadného bylinného likéru), když jiné komodity nebyly snadno k sehnání a my neměli moc času.

Cesta o rok později do neméně spřáteleného Bulharska, rovněž bratrského, ojetým vozem, měla podobné atributy, jen ta uzavřená zóna nebyla. Přesněji asi byla, s Tureckem, ale tak blízko hranice jsme nebyli. Zpáteční cesta byla z hlediska odbavení na hranicích trochu snazší. Neměli jsme zase nic podstatného k proclení, bulharský likér Roza, opravdu z růží, vzhledem k vysokému obsahu cukru použitelný i jako aromatické lepidlo, a opět láhev vína. Na nákup hodnotnějších výrobků jsme neměli prostředky, jejichž příděl na den byl zákonným předpisem omezen. Peníze šly na provoz automobilu naplněného konzervami, naším denním chlebem.

V Bulharsku jsme našli na pobřeží lebku delfína, kterou jsme přibrali jako trofej. Moře ji očistilo od veškerého masa, nezbavilo ji však mocného zápachu. Dali jsme ji v otevřené krabici navrch do kufru vozu. Pak stačilo kufr otevřít a po třikrát jsme byli na zpáteční cestě na hranicích bleskově odbaveni. Dodnes nechápu, proč se nás žádný celník nezeptal, jak jsme k té trofeji přišli.

V další cestě, tentokrát služební, nehrála roli lebka, ale úřady. Byl jsem, jak řečeno služebně, vypraven do města nejpřátelštějšího, tedy Moskvy. Stalo se tak na začátku mé akademické dráhy a vyslání mělo hned dva důvody. Jedním byla skutečnost, že mluvím rusky, druhým, ještě významnějším, že jsem, na rozdíl od většiny kolegů na katedře, v Moskvě dosud nebyl. Svou cestou, ještě s kolegou, jsem plnil kvótu dnů pobytu v socialistické cizině, někdy se hovořilo o „člověkodnech“. Tou se kompenzovaly cesty jiných do ciziny tehdy nepřátelské, západní, počítané rovněž na člověkodny. Musela být vyváženost. Po měsících příprav, nevím, kolika souhlasů bylo třeba, jsme odletěli, kolega a já coby vysokoškolští asistenti, on odborný, já pedagogický, tedy úplný začátečník. V Moskvě nás čekal vůz z univerzity, kytice květin a cesta do jednoho z předních hotelů města, tehdy v důsledku setrvačnosti zas v jiném přátelství zvaného pořád Pekin.

Překvapení nekončila. Ukázalo se to druhý den, když jsme dostávali peníze – pobytové výlohy hradila v těchto cestách navštívená strana. Zjistili jsme, že jsme se v dokumentech stali oba profesory. S tím spojené požitky byl právě zmíněný hotel, v jehož bufetu byly jako prakticky jediné občerstvení veky s kaviárem a portské víno sovětské provenience a také asi třídenní cesta do Leningradu. Něco na způsob Gogolova Revizora.

Stinnou stránkou bylo, že jsme v nově nabyté akademické hodnosti měli pronést vědeckou přednášku na katedře, kam jsme přijeli. Neměli jsme s sebou nic, žádné podklady. Nakonec se naše vystoupení povedlo, v posluchárně, kde v první řadě seděli profesoři, za nimi docenti, asistenti a pak studenti. Díky absurdnímu jednání úřadů, které nás povýšily, se nám dostalo také jednoho oběda v profesorské jídelně. To bylo s obsluhou a zhruba na dvě hodiny. Významný mezinárodně uznávaný odborník z Bulharska, jenž přijel současně s námi, bydlel na studentské koleji. Přátelství mezi národy bylo odstupňováno; my, z Československa, jsme tehdy stáli na vyšším hodnotovém stupni.

Z něj jsme sestoupili hned následujícího roku 1968. Další cesta do Moskvy mne čekala o čtyři roky později v roli jakéhosi vyslance, který měl obnovovat vztahy. Tentokrát hrála roli moje znalost ruštiny. Ukázalo se však, že ještě důležitější byl můj původ – otec ruský emigrant, takže nejeden ruský kolega na katedře se mnou mluvil mezi čtyřma očima úplně jinak než ve společnosti. Mnohem srdečněji a upřímně. Ukázalo se, kolik lidí na moskevské univerzitě hledělo kriticky na „bratrskou pomoc“ z roku 1968 nebo z ní mělo přinejmenším nepříjemný pocit, ale také, jak velký měli strach, jak dlouho jim trvalo, než se odhodlali mi to říci.

Tentokrát jsem nepovýšil; bydlel jsem na koleji, první dva dny téměř bez peněz, protože správní budova moskevské univerzity byla zavřena. Jeden den ji připravovali, druhý tam přišla na návštěvu manželka amerického prezidenta, možná také on. To nevím. Tahle návštěva mi vadila z naznačených pekuniárních důvodů. Z Prahy jsem totiž odlétal vybaven oficiálním přídělem „valut“, tedy asi pěti rubly. Násobeno deseti to byl oficiální kurz ke koruně.

Na letišti jsem samozřejmě vyplnil ruské celní prohlášení, české bylo pak pro naše úřady, a sovětské straně jsem poctivě přiznal vlastnictví zmíněné částky. V nevlídné hale letiště jsem se dostal k ženě mohutné postavy, celnici, která se po zběžném pohledu na celní prohlášení a poté, co si přečetla moje jméno, zeptala s neskrývaným podezřením: „Odkud máte ty valuty?“ Označení rublu za valutu jsem přešel. Spíš jsem se divil, že mi vyká. Její postava v uniformě, jakož i celé prostředí, navozovaly atmosféru přijímací místnosti věznice. Vzhledem ke svému jménu jsem si uvědomil, že dáma tuší návrat bílé kontrarevoluce. Po pravdě jsem odpověděl, že peníze mám z banky, čímž jsem podezření očividně pohloubil. Následovala totiž otázka položená s podezřením už neskrývaným: „A papír máte?“

Dodnes nevím, proč jsem tehdy vzal s sebou také potvrzení z naší státní banky, kde jsem rubly dostal. Vytáhl jsem papír, opravdu prakticky jen prázdný papír s předtištěnými rubrikami, protože to byla nevím kolikátá kopie, naprosto nezřetelná, pomineme-li, že navíc byla česky. Ale dole bylo jasné razítko, protože každá kopie byla razítkována zvlášť. Ten papír jsem vytáhl s pocitem triumfu, ale s nehybnou tváří. Jeden nikdy neví. Obryně jakoby četla, nebylo sice co, ale papír s razítkem to byl. Cesta do Moskvy byla otevřena. Ani tato hranice nebyla korzo.