Neviditelný pes

VZPOMÍNKA: Houby prachy, ale byla aspoň sranda

24.11.2007

Nedávno jsem byl zapředen do rozhovoru, ve kterém se mluvilo o dnešních vztazích na pracovištích. Jeden účastník rozhovoru prohlásil:

"To se nedá vůbec srovnávat; sice jsme měli houby prachy, ale byla tam aspoň sranda."

Nechci se zde k tomuto tématu vyjadřovat s autoritou, ale jsem často ve styku s lidmi různého vzdělání i odlišného společenského postavení, a tak jsem vyslechl na toto téma řadu různých názorů, které ale měly vždy jednoho společného jmenovatele. Všichni ve skutečnosti touží po přátelském ovzduší a dá se říci, že i po určité legraci, bez ohledu na prostředí a mnohdy i na peníze.

Často se říkalo: "Peníze nejsou všechno." I když dnes by toto přísloví jen málokdo akceptoval, přesto však mělo a stále má smysl, nejen teoretický.

Ale vraťme se na začátek. Na základě onoho rozhovoru jsem si vybavil jeden úsek ze svého života. Tehdy jsem pracoval právě v takovém prostředí, ve kterém se sice nevydělaly velké peníze, ale lidé byli k sobě jakž takž přátelští a dokonce na pracovištích byla i legrace, a navíc: o generační propasti jsme vůbec neuvažovali; my jsme vlastně tento slovní obrat ani neznali.

To, co chci popsat se událo mezi roky 1967 až 1972, tedy před více než 35 lety. Pracoval jsem už předtím na několika pracovištích, ale v podstatě to všude bylo, až na některé výjimky, velmi podobné.

Zde mluvím o dílně, v tomto případě o trolejbusové vozovně, kde jsme pracovali v partách asi po devíti až desíti lidech a dělali jsme ve "střídačce", neboli na střídavé dvanáctihodinové směny, ranní a noční. Parta se skládala z parťáka, tří mechaniků, tří elektrikářů a dvou pomocníků.

Už když jsem si podal žádost, abych mohl přejít z místa řidiče do dílny, chtěl jsem jít jednoznačně do party Franty Hamouze, staršího chlapa, který měl dva roky před důchodem. Franta byl úžasný machr, čestný chlap a dělal "blbosti" jako malý kluk, a přesto měl autoritu, že si mu nikdo nedovolil tykat.

Když se mi splnil sen a dostal jsem se konečně do jeho party, byl Franta ve válečném stavu s několika kluky s jiných part. Jeden kluk se vrátil z vojny, a tak bylo mezi nimi dva roky nucené příměří. Ale hned první týden jsem Vlastu viděl, jak vylezl na střechu trolejbusu s kýblem vody a plížil se směrem k ponkům. Franta obezřetně pozoroval v zrcátku, které měl na ponku, zda se k němu někdo zezadu neblíží s nějakým "nekalým" úmyslem, ale nahoru se nepodíval. V tom dostal plný zásah vodou z kýblu ze střechy, že se nestačil ani otočit. Beze slova odešel do šatny a musel se celý převléci. I když ten den Vlasta zvítězil, měl to u Franty schované. Druhý den jsme měli noční od šesti hodin a Vlasta měl ranní. Franta mě ihned po nástupu na směnu pověřil:

"Jardo, dnes mě zastoupíš , já mám na šatně práci. Přijď pro mne, jen kdyby hořelo."

Byl jsem zvědavý, co bude dělat, a on to přede mnou neskrýval. Jako machr otevřel bez problémů zámek na Vlastově skříňce a vytáhl z tašky velké šitíčko. Ze skříňky vytáhl Vlastovy montérky a začal šít a šít. Šil až do půlnoci. Montérky zase uložil a skříňku zamkl.

Ráno jsme se střídali a Vlasta přišel na poslední chvíli. My už jsme byli převlečení, ale Franta nikam nepospíchal a pozoroval Vlastu. Ten rychle otevřel skříňku, sundal si šaty, vzal montérky a……. nic. Franta na něho zavolal:

"Dělej Vlasto, kluci už jsou na place," a starostlivě se ho ptal: "Copak se ti stalo?"

Vlasta beze slova montérky vzal a hodil je do popelnice, protože dát do původního stavu prostě nešly. Ten den pracoval v civilu a dostal čistější práci. Zkrátka Franta byl machr na všechno.

Ve čtyřech partách byli někteří jedinci, kteří byli charakterističtí některými "blbými" rysy a ty jsme trestali. Byl tam kluk, který do všeho kopal. Když někde něco leželo, tak to nakopl, i kdyby to byla nějaké věc, kterou si tam někdo zapomněl. Jak ho potrestat? Samozřejmě na to přišel Franta. Často jsme hráli na dílně fotbal včetně starších chlapů. Většinou jsme měli nějakou krabici. Franta vzal tedy jednou novou papírovou krabici ze skladu, v níž byl předtím usměrňovač a dal do ní "hlavičku" (sběrač troleje), která vážila asi dvě kila. Položil jí doprostřed dílny a vyzval nás, abychom s druhou prázdnou hráli fotbal v okamžiku, až ten kluk půjde z jídelny. Vtom už přicházel. Franta udělal náznak kopu a zavolal na něj:

"Přihraj!"

Jemu se rozzářily oči a už od dveří se rozběhl a nakopl krabici "šídlem". Ale ouha. Krabice jen poskočila a on už "tancoval". Nikdo jsme mu to nezáviděli a navíc asi čtrnáct dní marodil s naraženou nohou. Holt byla to sparťanská výchova.

Malér z toho nebyl a navíc, už jsme ho nikdy neviděli, že by do něčeho kopal.

V jiné partě byl zase takový "Baloun", který každému všechno "sežral". V jídelně jsme měli elektrickou troubu a často jsme si tam pekli různé "dobroty". Každou chvíli nám však zmizely a i když jsme věděli kam, nemohli jsme to dokázat. Nápad dostal Franta.

"Políčíme si na něj. Upečeme nadívaná holoubata, připravíme specielní nádivku a necháme mu je "sežrat", a uvidíte, že na takovou dobrotu pak nezapomene."

Představte si chlapa před důchodem a takového filutu. Všichni jsme samozřejmě souhlasili. Jeden kluk, který dojížděl do práce ze Všenor a pěstoval holuby, přivezl pět vykuchaných holoubat a my jsme přemýšleli nad chutnou nádivkou. Bylo to jako když pejsek s kočičkou pekli "vélikánský dort". Byly tam rozdrceny i projímadlové prášky. Když jsme to pekli, vůně se rozšířila po celé jídelně i šatně. Protože Baloun měl noční směnu, tak jsme před odchodem pootevřeli troubu, aby to vonělo a informovali jsme jeho spolupracovníky. Návnada byla políčena.

Kluci nás později informovali, že ryba zabrala už před půlnocí a při ranním vyjíždění (to bylo vypravování trolejbusů na tratě), už nebylo na plechu ani jedno holoubě.

Už jsme se těšili na ráno do práce, abychom věděli, jak to dopadlo. Franta jako starý kozák byl v práci vždy první a už nám hlásil:

"Baloun není v umývárně, sedí na záchodě už od čtyř hodin a naříká jako ten velkej pes, co snědl pejskovi a kočičce dort. Kluci ho museli při vyjíždění zastoupit."

Zkrátka ještě při svačině v deset hodin seděl na záchodě. Už jsme začali mít strach, a tak jsme se ho šli každou chvíli zeptat, jak mu je.

"Kluci, mně je zle, já jsem něco blbýho musel sežrat."

O holoubatech se nezmínil a samozřejmě ani my. Přinesli jsme mu z lékárničky Endiaron a flašku vody. Pak ještě ležel na šatně a ve dvě hodiny odešel velmi pomalým krokem domů a na noční směnu si vzal náhradní volno.

Pravda byla taková, že jídlo se nám už neztrácelo. Zkrátka, někdy se dá něco napravit i podle pohádky.

Jednou přišel parťák z porady, že musíme všechna pracoviště vybavit přenosnými zdravotními lehátky. Kdyby prý byl úraz, pracovník se musí ošetřit a na lehátku přenést k vrátnici, odkud by ho odvezla sanitka.

V partě pracovala rovněž Frantova žena, která vykonávala pomocné práce, jako čištění vozů zevnitř i vně. Byla o dost starší než Franta a strašně ho milovala. Pořád na něho dávala pozor, aby se mu něco nestalo, ale on jí provedl vždy něco naschvál a pak měl z toho legraci. A právě jeho napadla myšlenka, jak lehátko prakticky vyzkoušet. Prohlásil:

"Chlapi přineste všechny starý obvazy ze skladu a červenou barvu. Celého mě omotáte i s hlavou a natřete červenou barvou a až půjde Andula ze šatny, dáte mě na lehátko a poběžíte se mnou k vrátnici a budete křičet úraz!"

Tak jsme ho ovázali asi třiceti metry obvazu a natřeli barvou, která se vsákla, a vypadalo to velmi věrohodně. Uložili jsme ho na lehátko, jednu ruku jsme mu spustili dolů a šli.

V tom vycházela Andula ze šatny. My čtyři jsme se rozběhli s lehátkem, na němž ležel Franta a jeden kluk volal:

"Rychle volejte sanitku, pan Hamouz má úraz!"

Když to Andula viděla, vrhla se k lehátku a začala srdceryvně naříkat:

"Františku, Františku, co se ti to stalo?"

V tom Franta vyskočil z lehátka a řekl:

"Nic, jen jsem si chtěl vyzkoušet, jak to lehátko funguje."

Ona vytřeštila oči a omdlela. Zanesli jsme jí do šatny a měli jsme strach. Ale naštěstí se za chvíli probrala a byla šťastná, že se Frantovi nic nestalo. To ale Frantovi nestačilo.

Jednoho dne přivezli dva velké balíky pucvole (čistící bavlna) na čištění rukou a jiných technických prostředků. Franta dostal nápad a začal na něm pracovat. Nevěděli jsme, co dělá. On vzal staré velké montérky a začal je plnit tou vlnou. Do kalhot připevnil gumové holínky a ty taky nacpal. Už jsme začali vidět "chlapa" bez hlavy. Pak vzal starou pletenou punčochu a nacpal ji do tvaru hlavy a nakonec k ní připevnil čepici a celé to připevnil k tělu. V přítmí nebylo poznat, že to není člověk. A teď ten jeho nápad.

Andula šla pro svačinu a mezitím jí Franta odemkl šatní skříňku a panáka tam umístil tak, aby, až se skříňka otevře, panák padl Andule do náruče. Opatrně zamkl.

Čekali jsme nedočkavě, až Andula přijde. Za chvíli tu byla, svačinu dala na stůl a šla si uložit tašku a peníze do skříňky. V šatně se nesvítilo, bylo tam šero, ale dalo se tam orientovat.

Andula otevřela skříňku a panák jí vypadl přímo do náruče, ale protože byl velký, úplně jí zavalil. Slyšeli jsme hrozný jekot a ticho. Andula zakřičela a omdlela. Trvalo to tentokrát déle, než přišla k sobě. Mysleli jsme, že bude tanec, ale ona pak řekla:

"Františku, ty nemáš rozum, vždyť víš, že mám nemocné srdce." A protože to byla pravda, Franta nechal Andulu nějakou dobu v klidu. Podle něj ale bylo škoda toho panáka dál nevyužít. Ale jak?

V každé podobné dílně bylo vždy napětí mezi řidiči a opraváři, protože někteří řidiči hlásili i závady, které byly nepodstatné, a tak opravářům přidělávali práci. Některý řidič tzv. buzeroval* každou chvíli a vymýšlel si, podle opravářů, "kraviny". Jeden obzvláště vynikal a Franta, jak ho viděl, tak se schovával, protože on ho pořád hledal a něco chtěl opravit. Byl to už starší řidič a "všechno znal a všude byl" a o to víc Frantu štval. Takže vymyslel nápad s panákem. Když vozidla večer zatahovala (zavážela se do dílny na "kanály"), museli řidiči couvat, protože vozovna byla malá.

Zjistili jsme ve výpravně, kdy bude tento řidič zatahovat a na který kanál. Pak jsme připravili panáka k okraji kanálu. Kolem jedenácté večer vůz přijel a ten řidič pomalu couval na kanál. Světla na dílně byla jen orientační. V tom jsme mu k zadním kolům přistrčili panáka a Franta na něj zakřičel:

"Pozor, stůj, stůj!"

On okamžitě zastavil, ale stačil ještě ujet asi metr. Najel akorát na panáka, který se pod váhou jakoby ohnul nahoru. Řidič to zahlédl ve zpětném zrcátku.

"Vždyť jsi přejel chlapa," křičel Franta.

On vyskočil z vozu do dálky a místo, aby se přesvědčil, co udělal, začal utíkat ven, přes dvůr a na ulici.

"Za ním, ať neudělá nějakou blbost!" křičel Franta. Honili jsme ho až na hlavní ulici a když jsme ho dohnali, byl úplně mimo a vůbec neregistroval naše vysvětlení. Nikoho nenapadlo, jak bude reagovat a všichni jsme si uvědomili, jakou hloupost jsme udělali.

Řidič pak seděl ještě dvě hodiny ve výpravně, než se z toho dostal, ale Franta ho nakonec ukecal, že byl rád, že nikoho nepřejel a žádné řešení z toho nebylo.

Některé srandy zaváněly průšvihem, ale vždycky to nakonec dobře dopadlo. Mohl bych popsat ještě mnoho malých i velkých legrací, ale to, co jsem uvedl, myslím pro takový průřez tehdejším pracovištěm stačilo.

Chtěl bych uzavřít tuto povídku jednou událostí, která se stala v souvislosti se shora uvedeným Frantovým panákem.

V jiné partě byli dva elektrikáři, kteří si dělali naschvály, které ani nebudu popisovat, protože někdy zacházely až k extrému. Ale jeden z nich objevil na šatně našeho panáka, vzal ho a na noční směně ho přidrátoval tomu druhému pod auto tak, aby nebyl vidět, když auto stálo, ale aby, až se rozjede, panák povylezl a vypadal jako chlap pod autem. A zdařilo se.

Ráno kolem osmé Martin (ten druhý elektrikář) odjel a jel směrem k Andělu. Panáka za sebou vláčel a protože byl za zadními koly, neviděl ho ani v zrcátku. Na rohu ulice Jindřicha Plachty viděl, že lidé mávají a křičí, ale on nevěděl proč a myslel si, že to neplatí jemu. Na křižovatce u Anděla stál policajt a už na dálku prudce mával a dával znamení stůj. Martin zastavil a policajt mu prudce otevřel dveře a zakřičel:

"Vždyť vy jste přejel chlapa a máte ho pod vozem!" Vyběhli dozadu a zespodu vykukovaly holínky a zrovna se postavily vedle sebe a špičkami nahoru tak, že nikdo nepoznal, že to není člověk. Oba se s policajtem vrhli k zemi a začali tahat "chlapa" ven.

Když vytáhli panáka, udiveně se dívali jeden na druhého za velkého jásotu okolních čumilů.

Martin tam musel nechat auto, protože byl v takovém šoku, že nemohl pokračovat v jízdě, a policajt šel do vozovny, vyšetřit hříšníka. Samozřejmě, že se nikdo nepřiznal a tak byl případ uložen ad acta.

Vedoucí vozovny se ujal místního vyšetřování a když se nikdo nepřiznal, ukončil to výstrahou, že příště strhne zkrátka prémie všem a že bude na všechno přísně dohlížet. Brzy zjistil, že se na dílně vyrábějí krásné svícny, a tak sondoval, kdo to dělá. Když se dozvěděl, že je dělám já (a musím přiznat, že mě všechno naučil Franta), poprosil mě, zda bych mu jeden neudělal. Udělal jsem mu dva a měl jsem vystaráno, nebo lépe řečeno pokoj od jakéhokoli dozoru.

Od Franty jsem se naučil mnoho věcí, neboť byl nejen vynálezcem různých skopičin, ale skutečný mistr svého oboru, který si dovedl poradit se všemi úskalími opravářské profese.

Po Frantovi jsem časem převzal partu a nakonec, přesto, že jsem měl trolejbusy moc rád, stal jsem se takřka jejich pohřebákem, protože jsem byl pověřen být vedoucím likvidační party, která je likvidovala tím, že jsme je rozbíjeli, rozřezávali autogenem a vyváželi do šrotu. Bylo to v březnu roku 1973. Mohl bych vlastně nazvat tento článek i nekrologem jak k trolejbusům, tak ke kamarádskému prostředí, které se už pak nikde neopakovalo.

Takže nakonec přes všechny problémy a různé maléry skutečně mohu potvrdit to, co jsem slyšel v tom shora zmíněném rozhovoru, že v minulých dobách bylo na pracovištích více legrace, i když peněz bylo málo.

Jestli někdo namítne, že to bylo jinde úplně jinak, tak souhlasím. Chtěl jsem jen uvést jeden zcela pravdivý příběh z jednoho úseku mého života.

*
Určitě jste se už někdy v životě setkali s tím, co se v anglicky mluvících zemích nazývá bullying, zatímco v severní části Evropy a ve Skandinávii mobbing. U nás pro tuto záležitost máme běžně používaný výraz spíše z oblasti slangu než slušného vyjadřování: buzerace. Nejsme jistě žádnou výjimkou, buzerace, často těžko postižitelná a definovatelná forma šikany či psychického útisku se i u nás projevuje od školních let přes základní vojenskou službu až po nejrůznější pracoviště.



zpět na článek