Nebudou to vzpomínky internacionála – můj vztah k míči byl úplně obyčejný. Jako malí kluci jsme občas cestou ze školy udělali z brašen branky a rozdělili se na mužstva, tak nejvýš po pěti. Ono nás tím směrem beztak ani víc nemířilo. Šlo pak jen o to pamatovat si, kdo hraje za soupeře. Takže žádné rozestavení 4-4-2 nebo 4-2-4, ale prostě 0-0-3, všichni byli útočníky, záložníky i obránci. Byli jsme všestranní, univerzální hráči. Pravidla byla dost volná.

Později jsem občas sledoval v televizi fotbal, spíš když hrálo národní mužstvo, pokud se probojovalo do nějaké soutěže. Moje sympatie však patřily, a pořád patří, jinému fotbalovému světu. Skoro v každé vesnici je hřiště. Představu o systému soutěží nemám, ale rád se občas podívám. Když jsme jako mladíci pobývali na chatě, občas jsme v lese dorazili k malému hřišti. Bylo v nevelkém údolí a po jedné straně mělo potok. Všimli jste si, že nejedno venkovské hřiště je u potoka nebo blízko rybníka? Skoro to vypadá jako zákonitost, i když ne zcela obecná.

Na tomhle hřišti se hrál jakýsi celozávodní přebor, ale jist si nejsem. Obvykle ve středu navečer. Muži různého věku, dresy prosté – často měli trenýrky stejné barvy; jiné asi nesehnali. Je to už přes půl století, a tehdy se kde co obtížně shánělo. Odlišná byla trika, jedno mužstvo třeba červené, druhé modré. Ale nemyslete si, že to byla jedna barva, nikoli, odstíny modré, zase, jak se co sehnalo.

Obuví byly klasické kecky, případně plátěnky. Zkusili jste někdy na vlhké, ne právě dokonale udržované trávě připravit soupeře o míč skluzem vybaveni takovýma botama? Leckdy to končilo jízdou po zádech i mimo hřiště. O zábavu nebyla nouze. Mužstva měla, jak vzpomínám, kolísavý počet, tak mezi osmi a jedenácti hráči, ale protože hřiště, dnes už dávno zmizelé, bylo malé, v menším počtu si aspoň nepřekáželi. Někdy jsme s bratrem chvíli sledovali, jak se z mužů, některých už prošedivělých, stávali malí kluci. Jen tyče branek byly skutečné, nikoli školní brašny. Míč byl také pravý.

Později jsme vyráželi na kole za kamarádem do nedaleké vesnice, často v sobotu odpoledne na fotbal. Tady mělo mužstvo kompletní stav, jednotné dresy, více či méně seprané. Jsme pořád půl století nazpět. Kamarád nás upozornil na hráče, kterého označoval jako koncového hráče Karla. Ten mimořádně robustní chlapík se jmenoval nějak jinak, ale termín koncový hráč se prostě kamarádovi líbil, a stejně tak to křestní jméno.

Někdy v té době kraloval na obrazovkách Gento, útočník nevím jakého klubu, proslulý svými fenomenálními sprinty s míčem po křídle. Hráč Karel byl jeho opakem – po hřišti se pohyboval klidně, rozvážně, jen občas naznačil běh, ale vzhledem k hmotnosti mu to moc nešlo. Byl pořád vzadu, ať mužstvo útočilo, nebo se stahovalo do obrany. Tím mnohdy vytvářel ofsajdové situace, a přesto mu spoluhráči neúnavně posílali míč. Pokud k němu dorazil, Karel kopnul. Bohužel ne vždy žádoucím směrem, ale když se mu poštěstilo zamířit na soupeřovu branku, bylo pro brankáře lepší uhnout. Rána jak z děla. Jindy končil míč z Karlovy kopačky kdesi daleko v polích, ale hned byl po ruce náhradní.

A ještě něco – tohle hřiště nebylo u potoka, zato se mírně svažovalo k jedné brance. Opravdu mírně, ale při troše pozornosti to šlo postřehnout. Zajímavé bylo, že prakticky při každém losování stran před zápasem hráli domácí druhý poločas po sklonu. Nikdy jsem ale k tomu neslyšel žádné komentáře.

Pak jsme se, na chaloupce v Podkrkonoší, stali příznivci „našeho“ mužstva. Jeho hřiště splňuje výše naznačenou zákonitost měrou vrchovatou – potok je hned po dvou stranách, zrovna u hřiště se lomí v pravém úhlu. Vždy jsou po ruce hoši s rybářskými kesery, aby lovili míče, zatímco na hřiště je vhozen náhradní z bohaté zásoby. U toho mužstva jsme mohli sledovat desítky let vývoje a pozvolného vzestupu. Na začátku se stávalo, že si půjčovalo některého z náhradníků od soupeře, aby vůbec dosáhlo žádaného počtu jedenácti hráčů. Ale zlepšovalo se. Jednou dokonce vyhrálo jakousi soutěž, ale odmítlo postoupit do vyšší, tuším pro nedostatečné vybavení hřiště a snad i finance hrály roli. Teď už je tam světelná tabule s výsledky a časomírou, dresy jsou krásné, zářící, kabiny nové. Také občerstvení je vynikající – uzeniny z místního řeznictví. To je slavné, má prodejny i v okolí. Přiznám, že občas jdeme s manželkou na fotbal, především abychom se setkali se známými, a také na grilovanou klobásu a pivo.

Proč vzpomínám? V minulých týdnech se přestaly hrát vrcholné soutěže. Bylo to, a pořád je, nepříjemné pro hráče, které fotbal živí. Stejně však, tedy nucenou pauzou, dopadly ty venkovské soutěže, fotbalisté, které obdivuji. Jednou týdně vyběhnou na hřiště podporováni skupinami fanoušků a hrají s podobnou vervou jako ligové vzory. A přitom z nikoho nebude Messi, Ronaldo, a jak se další hvězdy jmenují, platí tu doslova ono „ni zisk ni slávu“. Přesto jsou ochotni vyběhnout v sobotu odpoledne na hřiště a odměnou jsou modřiny a naražené části těla. Člověk je tvor sociální a tihle muži jsou partou kamarádů a mají spřátelené fanoušky. Je kouzelné, když hrají proti mužstvu z blízkého okolí, protože i fanoušci se znají, a častují se různými výrazy. Často opravdu legračními. O zábavu není nouze.

Tady, ve vesnici čítající něco přes dvě stě duší, se kupodivu najde něco víc než jedenáct těch, kdo přispívají k dobré atmosféře. Stejně jako jejich předchůdci nejen tady, ale v mnoha vesnicích. Koncový hráč Karel už asi mezi námi není, tak aspoň dnes vzpomínám na toho obra neznámého jména a na další bezejmenné. Doufám, že tenhle fotbal bude pokračovat dál, i když ho patrně postihla omezení nedávné doby. Snad brzy půjdeme na chalupě na další zápasy a na klobásy.