Letos uběhlo 35 let od udělení prestižní Ceny Erasma Rotterdamského Václavu Havlovi, která byla prvním významným oceněním signalizujícím, že ho svět bere vážně nejen jako dramatika a esejistu, ale i jako politickou osobnost. Protože v listopadu téhož roku jsme dokončili spolu knihu – rozhovor Dálkový výslech –, byl jsem požádán, abych v Rotterdamu přednesl na sympóziu, které mu bylo věnováno, laudatio.

Po dvaceti letech jsme v rozhovoru pokračovali v knize Prosím stručně. A protože ani po deseti letech od Havlovy smrti nemám, co bych na textu měnil, přečtu několik ukázek:

„Dovolte mi, abych uvedl příklad zcela osobní: Jakmile skončila válka, vykoukl jsem z našeho malého rodinného krytu a s úžasem si prohlížel zahradu. Bělala se obvázanými ruskými válečníky, kteří polehávali mezi rozkvetlými rododendrony a azalkami. Celé dny.

Jen v noci, když vesnice ulehla ke spánku, se vydali na lov. Z okolních zahrádek kořistili sádrové trpaslíky. Jak se u nás tito bojovníci náhle zjevili, tak zase zmizeli. Zanechali však po sobě náramné překvapení: snad na místě každého Rusa mně zbyl jeden trpaslík s červenou špičatou čepicí, ke kterému se modlili. Hleděl jsem na tu zahradu jako na zjevení.

Tentýž pocit mám z doby po letech 1948 a 1968, jen s tím rozdílem, že trpaslíci, kteří se náhle díky Rusům zjevili na všech důležitých postech, byli živí. Byli jsme jimi ale opět uhranutí. Dovoluji si tvrdit, že právě tato opakující se zkušenost s trpaslíky je naším největším zážitkem. Byli jsme dvakrát svědky, jak se jim musel přizpůsobit chod celé země a jak se postupně velká většina lidí v trpaslíky proměnila, nebo alespoň předstírala, že jsou trpaslíky.

Na taková pravidla hry Václav Havel nikdy nepřistoupil, a proto byl v trpasličí krajině lehce ke spatření. Nebylo ho možné přehlédnout... Zatímco jiní agilní občané se hry zúčastňovali a snažili se získat různé vlivné pozice, aby se z trpasličího světa vymanili, tj. šli na celou věc jaksi úřednicky, funkcionářsky, účelně, Václav Havel od prvopočátku hájil to „neúčelné“, ale podstatnější: jazyk jako prostředek sloužící především k poznání skutečnosti. Upozorňoval vždy na to, že fráze vnikající do přirozené řeči ji mění v antijazyk, který skutečnost zatemňuje a zamlžuje, a tedy zabraňuje v poznání.

Václav Havel totiž přesně věděl, že pokud si nenecháme vyvlastnit jazyk, pokud se nenecháme vtěsnat do jazykových předem připravených schémat, nelze nám vyvlastnit ani minulost. Svými postoji naznačoval, že je možná nejvyšší čas prolomit vypočítavost našich obětí, neboť skutečné hrdinství je větší než vypočitatelné hrdinství. Přece nelze říci, ještě tyto dvě tři oběti a máme kýžený pokrok. Kvůli budoucnosti, o kterou nám jde, musí být člověk ochoten podstoupit oběti, aniž by se ptal, jestli se mu vyplatí. A tady někde, v tom novém vztahu člověka k oběti, je nejspíš jeho mravní odkaz.“

Jen bych dodal, že právě v těchto dnech bychom na něj neměli zapomínat. To, že Dálkový výslech právě vyšel v češtině potřinácté a v zahraničí má asi 30 překladů, rozhodně nestačí.