Hned po válce se zrodil spolek nazvaný Svaz osvobozených politických vězňů. Tatínek, když se trochu vzpamatoval, se tam přihlásil, stejně jako pan farář z proboštského chrámu Narození Panny Marie, s kterým si tykal, oni si tam tykali všichni, a chodil k nám každý čtvrtek večer hrát s tatínkem a maminkou licitovaný mariáš. Za těchto okolností nezbylo, než abych se stal ministrantem.

Než mi někdo začne radit, upozorňuji, že se ocitáme ještě před Druhým vatikánským koncilem, takže kněz je k obecenstvu obrácen zády a vše podstatné je latinsky. Tudíž i odpovědi ministrantů. Zvládali jsme je perfektně, i když s občasnou výpomocí. Pamatuji si například, že namísto „sed libera nos a malo“ jsme drmolili, stejně jako naši předchůdci, „sedm liber masa málo“, kterýžto jazykový trik prý popsal už Havlíček Borovský, takže nic nového. Ale jinak vládla v ministrantském kolektivu přísná kázeň podporovaná kostelníkem, maličkým panem Trumpichem. Ten vždy pečlivě zvažoval, komu přidělí výnosné ministrování při křtech, svatbách či pohřbech, kdy svědkové, kmotři či pozůstalí pamatují nějakou částkou i na ministranty; naprostou výhru tu představovaly pohřby z domu smutku, tedy z domova zesnulého často přes celé město na hřbitov, s téměř pevnou sazbou. Tyhle lukrativní posty tedy přednostně patřily těm, kdož věrně přisluhovali při mších na stupních oltáře takříkajíc zadarmo, i ve všední dny, i v zimě.

Léta ubíhala a z neviditelného jezírka pod kostelem už dávno neodtékala rezavá voda, kdysi zvaná rudnice a odtud prý název města Roudnice, přijížděl jsem za rodiči jen o víkendech a přijel jsem i na Velikonoce. V pondělí mne při snídani napadlo, jestlipak bude dnes hlavní dopolední mše podivně smutná jako vždycky, totiž bez ministrantů, neboť ti běhají někde po světě s pomlázkou. A tak jsem se šel na tu tryznu podívat.

Bylo to tak. U oltáře byl cizí kněz, starší malý pán, a na místě jediného ministranta klečel ještě menší kostelník pan Trumpich. Rozhlédl jsem se - a vpravo za lavicemi stál Tonda Štajner, kdysi také ministrant, teď kdesi na studiích. Kývnul jsem na něho – půjdeme? Kývnul také, a tak jsme vyrazili. Prošli jsme spolu důstojným krokem celým kostelem, kostelník, když nás spatřil, tiše zmizel a kněz nás uviděl, až když se poprvé obrátil se slovy Dominus vobiscum. Po mši, za dveřmi sakristie, když jsme knězi vytvořili malinkatý špalír a poděkovali Pánubohu (Deo gratias), měl ten drobný človíček ještě s rukou na přikrytém kalichu slzy v očích. Prý se mu stalo podruhé v životě, aby mu někdo přišel zčista jasna přisluhovat. Poprvé to bylo při polní mši, kdy takhle náhle přistoupil k přenosnému oltáři mladý lajtnant, který pak v následující bitvě zahynul spolu s mnoha dalšími z pluku.

Takové tedy bylo mé velikonoční pondělí. Dohra přišla za týden.

Potkala mne paní Boháčková, nemohla se mne dočkat maminka. Prý si ani neumím představit tu hrůzu, co nám způsobil váš chlapec a ten Štajnerovic. Představte si, paní Vlasto, oni dva v baloňácích vyrazili přes celý kostel k oltáři a my všechny, celé naše tři lavice, jsme okamžitě padly na kolena a začaly se modlit, hlasitě modlit, protože jsme věděly, že ty dva mužský jdou důstojného pána sebrat. Hrůza strašná, ještě dnes se mi dělá zle, když si na to vzpomenu.

Takže tentokrát to dopadlo dobře. Ten pan farář, bývalý politický vězeň, co hrával s mými rodiči licitovaný mariáš, už byl znovu v kriminále, a onoho cizího kněze, kterému jsme o Velikonocích ministrovali v baloňácích, prý internovali až o něco později.

(Z připravovaných memoárů)