Ne, nepasuji se na tak zdatného, ale nenapadl mne jiný titulek. Spíš jen vzpomínám, jak jsem se od dětství setkával občas s činností, kterou takoví muži provozují profesionálně. Tedy, i s prací, která na ně navazuje, což byly už moje dost rané roky. Jezdili jsme na chatu stojící na lesním pozemku, takže tam nezbývalo než trochu mýtit, nejen pro stavbu chaty. Rodiče zamýšleli založit zahradu a to se opravdu stalo.
Jako malý jsem byl svědkem kácení lesních stromů, ruční pilou a sekerou. Jiné nástroje nebyly. K tomu lano, aby se dal padající strom nasměrovat. Bylo dlouhé, tahali jsme za něj s bratrem a pak, na povel, rychle utíkali. Předem jsme se dohodli na únikové trase a táhli. Stále si pamatuji, jak napětí lana najednou zesláblo, bylo potřeba zatáhnout silněji, pak se ozval kvílivý zvuk, jak se trhala poslední vlákna držící kmen. Byl čas utíkat. Je zajímavé, jak zdání klame, tedy jak daleko dosáhne špička stromu, který vypadá ze země nepříliš vysoký.
Naším úkolem bylo osekat větve, bratr, starší než já, sekal ty silné, tatínek nejsilnější, a já se přiživoval na tenkých vyzbrojen malou sekerkou. Kmen byl rozřezán v posledku na polínka a nastoupila závěrečná fáze, jejich rozštípání. K téhle práci jsem byl povolán v raně školním věku, měl jsem svou sekerku a bavilo mne to. Platí to dodnes. Na štípání dřeva je výborné, že se musíme soustředit na práci, dávat pozor na sekeru, a ostatní jde stranou. Starosti, kdejaké myšlenky. Sekera dokáže být záludná. Stačí suk v polínku. Nebavilo mne naštípané dříví skládat, což jsem musel dělat jakožto nejmladší člen rodiny. Později to bývalo úkolem našich dětí a ty rovněž nejevily známky nápadného nadšení. Už vyrostly, takže skládám zase já.
Štípaní dříví mne tak bavilo, že jsem se pak, coby puberťák, nechával najímat od lidí z okolí, abych pracoval za úplatu. Když si představíte konec padesátých let a pět korun na hodinu, to byla moje taxa, byl to slušný peníz. Sekal jsem pořád, třeba celé dopoledne, téměř bez zastávky. Vyneslo to dvacku, protože moje dopoledne nezačínalo kuropěním. Někdy jsem dostal nabídku, abych slevil, a dostanu oběd. Odmítal jsem, šustivé bankovky byly přitažlivější, a oběd byl doma. Ostatně stačil mi krajíc chleba.
Již starší, začali jsme kácet stromy s bratrem. Měli jsme z předchozích dob školu. Podstatné je správně podříznout a hlavně podsekat. Ono se dá sekerou zhruba zaměřit, kam kmen dopadne, což bylo postupem doby náročnější, protože na části pozemku byla zahrada. I na tuto činnost nás párkrát najali chataři z okolí, starší, kteří přece jen nevládli už tak dobře pilou a sekerou. Pořád nástroji ručními.
Na domácím pozemku byl postup klasický, pokácet, osekat větve a pokud byl kmen určen na pilu, pak zbavit kůry. Tehdy přicházel ke cti zvláštní nástroj – poříz. Je to mírně prohnuté ocelové ostří široké několik centimetrů a dlouhé různě, bývá kolem třiceti, čtyřiceti centimetrů. Po obou stranách jsou rukojeti namířené ve směru ostří, takže tahem za ně přitahujeme ostří k sobě. Musí se zachytit za kůrou, pak táhnout, a v pásech ji loupat. Chce to cvik a opatrnost. Kmen máme mezi nohama, a jedeme. Byli jsme varováni, že sice jedeme, ale občas poříz vyskočí, to na suku, a míří na nás. Táhneme přece jen silou. Můj bratr jednou takto skončil s pořízem napříč kolenem, a se třemi kovovými sponkami v ráně, jak je tam umístil lékař. Zahojilo se to znamenitě a bylo to naše jediné zranění tímhle nástrojem. Prý je poříz k dostání dodnes.
Dřevorubecká práce se nám naskytla někdy v sedmdesátých letech v Jizerských horách. Bratrova tchyně, bydlící v Liberci, používala zčásti dřevo na topení v kotli ústředního topení, vyvstávala tak každoročně potřeba nové zásoby. Jednu zimu, rok si nepamatuji, způsobila vichřice v horách polomy, kde byla povolena „samovýroba“ dřeva. Tedy vydolovat kmeny z té spouště, nařezat si je, a lesníci je odvezli.
To bylo něco pro nás. Byl to polom, jak se patří, kmeny ve vrstvách přes sebe. Museli jsme se vydrápat do horního patra, osekávat větve, řezat metry dřeva, to vše nad zemí stojíce na spodních kmenech. Krásné letní počasí, kolem nikdo. Jen jednou přijela bratrova tchyně; ač ateistka, nebyla daleko modlení, když nás viděla. Pak chtěla, abychom toho nechali, ale byla to jedna z nejlepších prací, které jsme dělali. Opět – ruční pilou a sekerou. Od té doby mám úctu k těm, kdo likvidují takové polomy, zvlášť pak v zimě a za nepohody. Oni musí, my to měli jako příjemnou změnu.
Když se pokácí strom, zůstane pařez. Jeho dobývání záleží na druhu stromu. Smrk je snazší, borovice s kůlovým kořenem směřujícím běžně přesně pod kmen, bývala náročná. Musí se odkopat, což v tvrdém terénu nebývá snadné. Směs dřevorubecké a zákopnické práce, která vrcholí vyvrácením pařezu s výslednou jámou. Jistě, pak se ještě štípalo, pomocí klínů a palice. Tohle dřevo je vynikající.
Také jsme vešli ve známost jako dobývači pařezů, ostatně na našem pozemku bylo pokáceno celkem snad čtyři sta stromů. Stalo se, že nás pozvala dáma obývající vilu kus od nás. Obývala ji v létě, vila noblesní, ještě předválečná, paní rovněž. Pán jezdil starou pragovkou, takovou černou dosti rozměrnou krabicí pamatující rovněž první republiku. Byly nám předvedeny objekty, asi deset pařezů po věkovitých borovicích.
V noblesním světě nám přišlo nemístné hovořit o finanční stránce věci, kterou jsme pokládali za samozřejmou. Dali jsme se do práce. Dovedete si představit pařezy po borovicích starých skoro sto let? Za den jsme jich v potu tváře dobyli několik. V poledne dáma nahlédla, že je snad vhodná nějaká krmě. Donesla nám pár rohlíků a dvě malé krabičky olejovek. Vzbudilo to v nás podezření. Když jsme pozdě odpoledne zvolna končili těžkou směnu, opatrně jsme naznačili, že hoden dělník mzdy své. Ano, byli jsme hodni – paní pravila, že si můžeme vzít ty pařezy. Vzali a zanechali jsme po sobě zahradu s několika obrovskými jámami, spíš trychtýři po leteckých bombách. Tím jsme tam skončili. Nevím, kdo dostal ze země zbytek těch obrů a kdo ty jámy zaházel. Byl to těžký jíl.
A poslední vzpomínka. Už v devadesátých letech jsme jezdili, celá rodina, na chalupu v Podkrkonoší, kde stromy podél potoka káceli dělníci z Povodí Labe. Dřevo nám zůstalo. Jindy se kácení ujali dělníci najatí ČEZ, neboť některé z lesních stromů, nesázeli jsme je, byly moc blízko drátů. Jen občas jsem pokácel něco drobného. Už také přešla léta a je to cítit.
Stalo se, že obec začala budovat nové dětské hřiště. Na dohled máme obecní úřad, pod ním na louce se vršily kmeny, ne moc silné, které měly dát zrod ohradě hřiště. Jeho budování prováděli mladí mužové, pětadvacet, třicet let věku, v plné síle, a dohlížel na to starosta, už dávno důchodce. Zbaveny větví kmeny ležely, ale měly kůru. Vyvstala potřeba zbavit je této struktury. Náhodou, při práci, jsem pozoroval, jak si mladí muži vedou. Rozpačitě; kůra se sice dá loupat sekerou, ale nic moc.
Objevil se starosta: „Tak jak to jde?“ Sám si jadrně odpověděl, když viděl pár skromných ocásků kůry. „Chlápci, to by chtělo poříz.“ Viděl jsem na mladých tvářích otazník. Co že to chce? Najednou jsem si vzpomněl, zašel do kůlny a našel tam starý exemplář, který jistě prošel mnoha rukama. Ostří ale výtečné, dokonce je v rohu nějaká značka. Donesl jsem, podal mládencům – a nic. Co s tím železem? A tak se starosta, čilý to sedmdesátník, chopil pořízu a ve chvíli byl první kmen bez kůry.