Je jistě dobře, že Dopravní podnik Ostrava pořádá občas ty Jízdy historických autobusů. Jedna se koná právě dnes, 28. července 2007. Mám silný pocit, že my, starší, tak máme úžasnou možnost připomenout si dětství. Někteří tátové sice vodí na tyto akce své děti, ale mám opravdu podezření, že tam jsou hlavně kvůli vlastním reminiscencím.

Já osobně nejraději při historických jízdách jezdím oním všestranně oblým autobusem Škoda 706 RTO (říká se mu v hantýrce myslím také ´bochník´). Tak s tímhle autobusem jsem prožil dětství i adolescenci i pubertu i část mládí.

S „ertéóčkem jsem si opravdu užil. Motor měl ukryt vedle řidiče v takové velké oblině – bouli, kryté hnědou koženkou a na ní byl takový zvláštní žebřík, spíše žebříček. To bylo ve věku okolo těch sedmi, osmi let moje místo. Jeda třeba s matkou z rodné vsi do Ostravy na trh, kde jsme pak prodávali výpěstky, nekompromisně jsem místo na motoru u žebříčku obsadil (trochu jsem nastupujícím překážel, ale co na tom) a tam jsem jízdu prožíval s řidičem. To já sám jsem se v duchu stal řidičem, ten skutečný ani snad netušil, že svou roli ztratil. Jako malý chlapeček, drže se žebříčku, jsem rozvážně řadil, v zatáčkách až na dvojku, mezi Stavebninami a Rudnou jsem jel dost rychle a zařadil i čtverku.. Autobus byl ještě oním typem, kde jsem musel využívat i meziplynu! Prostě jsem řízení zcela převzal. Řidič si díky mně mohl vlastně oddechnout!

Jinou radost mi jako malému chlapečkovi činilo to, že vůz měl vlečňák.To už dneska nezažijete. Toho jsem také využíval, třeba i jen na cestě ze školy domů, tři zastávky – Vratimov náměstí – Vratimov JZD. Tam ve vlečce hned u dveří v takové kukani sedávala korpulentní uniformovaná průvodčí, která nám se zodpovědností, již tato funkce vyžadovala, vydala lístek nebo zkontrolovala měsíčník.

Já si zásadně sedával ve vlečňáku na první sedadlo. Co vám budu vykládat, pochopitelně jsem dělal řidiče. Před sebou jen sklo, imaginární volant a řadicí páku i plynový pedál nebyl problém si vytvořit, a už jsem jel. Zastavoval jsem na zastávkách, to jsem zařadil neutrál, pokud to bylo ve svahu, použil jsem ruční brzdy. Byly to pěkné jízdy. Jediným nedostatkem bylo to, že se mi nikdy nepodařilo předjet autobus jedoucí pravidelně přede mnou.

Pak plynul čas, dospíval jsem, ba i stárnul a tyto hry jsem opustil, bylyť by trapné a mohl bych vypadat zaostale až retardovaně třeba očích spolužáků či známých. Ale oni sami v tom správném věku okolo sedmi, osmi let dělali, že jsou řidiči, vím to dobře.

Tak jsem s autobusy i jejich stále modernějšími typy stárnul, autobusy se naopak stávaly mladšími a mladšími. Zmizel žebřiček, motor je někde snad pod autobusem. Zmizel vlečňák. Místo do základky z Vratimova do Vratimova jsem jezdil na gympl a pak na „vejšku“ do Ostravy. Tam jsem už měl jiné starosti. Hlavně jak nenápadně zaujmout krásnou studentku, která v autobuse jezdila z konečné zastávky v Řepišti.

To jsou důvody, proč mám rád ty Jízdy historických autobusů. Dopravního podniku Ostrava a pravidelně se jich zúčastňuji. Dnes pojedu zase. Opět se pokusím, sedě ve vlečňáku, předjet „bochník“ jedoucí přede mnou…