O Vánocích a na přelomu let 2020 a 2021 vzpomínám na svého profesora Baťka.

Nejedná se o pedagoga, který mi přednášel na některé ze všech dvou vysokých škol, na nichž jsem dohromady nestrávil zase tolik let, nýbrž o učitele (jak by se řeklo dnes) gymnaziálního.

Za mých časů (s socialismu) se, pravda, dnešním středoškolským „učitelům“ ještě říkalo profesoři a se samozřejmostí nám vykali, což mi ve čtrnácti připadalo nelidské, ale zvykl jsem si rychle a směji se tomu zvláště tehdy, čtu-li cokoli například o britských školách internátních.

A tak mě pomyslně počala ovládat ne už třídní „souška“ (=soudružka učitelky Rynešová), nýbrž (taktéž třídní) soudružka profesorka Pešková a posléze soudružka profesorka Chocholová, všeobecně zvaná Chochy. Okolo roku 1980 přitom opravdu NEHROZILO, že by kdokoli z nás, studentíků, i pouze omylem oslovil kohokoli z pedagogů PANÍ či PANE. Ne, ani nás to nenapadlo, nicméně se k tomu u mě druží zvláštní vzpomínka na první třídu. Tehdy, tj. v letech 1970-1971 jsme měli ve druhém pololetí „soudružku učitelku“ Voříškovou, avšak ještě v pololetí prvním „pouze“ PANÍ učitelku Chrastilovou. Jak to bylo možné?

Přesně nevím, ale patrně se setkaly dvě skutečnosti. Tou méně výraznou byla normalizace po roce 1968, která byla za mého dětství patrna všude, nebo přinejmenším v letech sedmdesátých, a tou druhou bylo, že paní učitelka Chrastilová odešla do důchodu alias penze již po pouhém půlroce, kdy mě učila číst a psát i všechny ostatní předměty.

V lednu či únoru 1971 ji vystřídala učitelka mladší, nu, a řekla: „Mně už nebudete říkat PANÍ učitelko, natož PANČITELKO. Bude se odteď říkat SOUDRUŽKO.“ I objevili jsme samozřejmě brzy zkrácení SOUŠKO.

Ale to jsem uskočil o deset let a vraťme se do let 1978-1982, kdy mě anglicky učil profesor Slivka, rusky profesor Korovický a latinsky nikdo. A kdy mě fyzice učil profesor Pavel, matematice profesor Škarda, chemii jeho paní a zeměpisu sám ředitel gymnázia Volf, nesmírně hodný a nenáročný gentleman, který, pravda, vystřídal, nepřijatelného profesora Svitáka.

Tato zdánlivá elita se nad nás nicméně ani v tom nejmenším nepovyšovala a zvláště v oblasti sportu se dokonce stávali, i když vždy pouze na chvíli, „dobrými brachy“, a to specielně během utkání v basketu - vždy koncem pololetí. Obě strany se na ony mače vždycky svědomitě a dlouho předem připravovaly: profesoři vždy pod knutou tělocvikáře Hovory a my...

My jednoduše věřili, že „starochy“ udoláme. V klíčový den přesto budova gymnázia ruchem připomínala spíše sázkovou kancelář a tak půl hodiny před zahájením „výprasku“ došlo ještě ke zkoušce odolnosti a technických parametrů dveří tělocvičny.

Ten se vůbec nemusel vyvinout v jejich prospěch, nebýt - na poslední chvíli dodaného - klíče. Pak... Dlouhé dřevěné lavičky u stěn zmizely v pár vteřinách pod nánosem těl – a netrpělivě jsme očekávali příchod (oné) profesorské elity.

A oč déle si ti gladiátoři dali na čas, o to mocněji zněl hvizd.

Když se konečně vynořili, uvítal je smích. A proč taky ne? Vždyť u Hovory byla výstroj spíš rytířskou výzbrojí a Slivka jistil kštici frajerskou páskou ve stylu tenisty Björna Borga. Ivan Korovický pak vběhl na „parket“ v jasně žlutých trenýrkách a - jako vždy - zarostlý jako ne snad Ezau, ale jako Lev Nikolajevič... Tolstoj. I připomenu jeho oblíbenou průpovídku z konců mnohé hodiny ruské literatury. Zněla: „Odcházím se skrýt.“ A někdy dodal: „To znamená, že mě nikdo nebude hledat!“

A tehdejší týmy studentů?

Zatímco čtvrťáci vyběhli klání vstříc do půl těla obnaženi, naše družstvo třeťáků se (v prosinci 1980) rozhodlo válčit ve slušivě pruhovaných pyžamech.

V obou případech se, pravda, jednalo jen o zastírací manévr - a zvlášť dík nočním úborům měli snad kantoři očekávat, že bude styl hry študáků ospalý. Inu, nestalo se. A že nás převezli, to jsem pochopil, už když řež začala.

Dohlížely na ni kupodivu dvě ruštinářky, a to profesorky Velichová a Kubátová, ta jako (nehrající) kapitánka profesorů.

Ještě před úvodními přípitky pronesla ovšem aspoň pár slov i bioložka, aby vzápětí vhodila merunu do kotle. A mač nastal a řev propukl - a z přístupu pedagogů bylo brzy patrno, že to věru nebudeme mít lehké. I navzdory urputnosti totiž i sami čtvrťáci podlehli 13:22. Následovala přestávka – a sbor pedagogů se zotavoval.

Zotavoval, to ano, přesto jsme ale horoucně věřili, že ještě máme šanci, i nastavili jsme čela v sestavě dva Šašci, dva Kašpaři, Chýlek a Morávek. Pak... Boj probíhal za halasné podpory a fanoušci zuřivě mávali dokonce i transparentem s nápisem, který jsem vymýšlel snad měsíc: Ať se dneska odrovná - celá naše sborovna.

A nenechali jsme se zastrašit ani zlovolnými slogany na dresech soupeřů (Pozor, koušu!), ani jejich trestaneckými čísly, a vydali jsme ze sebe maximum. Bohužel... Disponovali jistými kvalitami a zkušenostmi a Hovora navíc prokázal, že má druhé oči v týle, když vsadil míč - po ladné kličce - do koše zcela ležérní a právem aplaudovanou trefou.

„Jednoduše“ jej totiž hodil dozadu přes hlavu - a rázem byl králem pomyslného majálesu.

S výjimkou několika hrubých a úmyslných faulů na naše mladinké organismy hráli profesoři, pravda, férově a... asi jen díky shodě okolností... těsně zvítězili 20:15.

Ale podobné chvíle byly spíše výjimkou a jistěže jsem se ve třídě před zkoušením bál. Navíc zachovávali dekorum i důstojnost. Jistou úroveň škola měla a jen maně tedy vzpomenu na slova vlastní matky (rovněž středoškolské profesorky), kterými svého času konstatovala: „Jsou to neuvěřitelné schody dolů. Když jsem začínala, ještě jsem zažila starou gardu. Sako bylo samozřejmostí, znalosti oproti nám výraznější. Nu, a dnes, když končím, sleduji některé své následovníky s úžasem. Ví vůbec něco?“

Možná přeháněla, nevím, ale zato jsem si jist, že jsem nejméně jednoho chlapa staré gardy ještě zažil. Byl to doktor Batěk. Ano, doktor, a jinak se mu nikdy neřeklo.

Bohužel už nás (historii) neučil permanentně, ale jen občas suploval - jsa v důchodu. Každé to suplování se nicméně stalo nezapomenutelným představením. Už jen proto, že doktor Batěk měl výrazné charisma; a mám-li ho s někým srovnat, pak se spisovatelem Miroslavem Ivanovem, někdejším králem literatury faktu. Oba byli podobnými elegány a vsadím se, že i jejich mozky se podobaly. S tím, že doktor Batěk vždy věděl a uměl učit vše, na čemž si zakládal. Ne, nebylo předmětu, který by nezvládl, nebylo jazyka, při jehož vyučování by zaskočit nedokázal. A nehrál to. Skutečně „znal“. Navíc...

Nejednalo se ani zdaleka jen o předměty školní. Jednou – nevím už proč – přišla během jeho hodiny řeč i na dámské punčocháče, a to nikoli z jeho popudu. Přesto - naprosto klidně - vyložil, co je na trhu za jejich typy. Nato bez pauzy přistoupil k tabuli a plynule pokračoval: „Ale je dějepis. Takto bylo rozmístěno loďstvo v bitvě u Salamíny.“ A počal kreslit.

Je ovšem pravda, že osnov se naprosto nedržel, a byl vypravěč. Navíc... O prvorepublikové důstojnosti u něj tak úplně hovořit nešlo, už to byla důstojnost lehčího kalibru a byl dokonce schopen i následujícího. Vyvolal jednu mou spolužačku, která měla – skutečně pouze nepatrnou – nadváhu. I stoupla si, nebožačka, proti němu, on dál seděl za stolem, ale nepoložil jí žádnou vědeckou otázku, nýbrž řekl: „Poslyšte... Vy asi ráda jíte, že?“

Trapas. Ale ne. Ani náhodou. Doktor Batěk hovořil vlídně a vysvitlo z toho, že se mu dívka moc líbí. S jedničkou ji vrátil do lavice a do konce hodiny nás bavil svými příběhy. Inu, sám Bůh.