1.

Když jsem byl kluk, tak měl můj otec stále ideu, že disponuji výtvarným talentem – a já ten talent také bezesporu měl. Především ale na kresbu.

Tak třeba kytku jsem dokázal zachytit velice věrně. Pohled oknem na nádraží zrovna tak. Stále se to zlepšovalo. Do určité chvíle. Někdy v pubertě se to začalo zastavovat a zhoršovat. Tak je ze mně pisálek.

Lidi jsem ale neuměl kreslit nikdy. Domnívám se, že z jakéhosi ostychu. I dneska mi dělá jistý problém zobrazit ženu s jejími charakteristickými rysy, ale začalo to už tenkrát a zde bych někde i hledal jednu z příčin, pro které mě krásná výtvarná múza opustila. Psací múza tu ale sedí se mnou. Zbyla mi – a zvyk číst, přičemž jsem už jako mladík až podivně rád a vlastně automaticky ignoroval jakékoli abstraktnější ilustrace v knížkách. Prostě mi překážely.

Neříkám že vždycky. A táta mě jako kluka ke kreslení rozhodně postrkoval, když sledoval, s jakou chutí si vytvářím různé obrázky, ale i rozsáhlé komiksy (jeden má i přes sto dílů). Nemusím být ale odborník, abych vnímal, nakolik mi vždycky a prvořadě šlo o děje - a nikoli tedy výtvarno. To mi připadalo jaksi statické. Nesdělné. Rodiče však to nepochopili a postupně mě zapsali jak do Lidové školy umění v Plzni v "Planetáriu", tak do té ve Starém Plzenci, kde mě přemarně učila Alena Krausová, mladá a hezká žena, která se potom s Krausem rozvedla a odstěhovala jinam. Ano, i já ji zklamal, když jsem se začal zhoršovat, protože taky ze mne chtěla někoho mít. Aspoň částečného malíře. A já zatím radši vyprávěl. A vyprávěl. Nejvíc spolužáku Petru Vrobelovi. Těšil jsem se, až půjdeme večerem domů. Ale to už je zase jiná kapitola.

2.

Alena Krausová se jednou v LŠU chlubila, kde všude byla ve světě, co "sjezdila". Na ty normalizační časy toho bylo skutečně dost, Alena se však chlubila skromně a s vážným výrazem, který se mému tátovi líbil, zdůrazňovala: "Tam všude jsem byla, přitom... Neznám Český ráj, neznám tolik míst v naší zemi."

A tak to bývá, i proto jsem psal tyhle krátké vzpomínky. Lidi jezdí do zahraničí, anebo tedy ti, co na to stále mají, ale někdy se za celý život nestihnou kouknout na Znojmo (tedy kromě výhledu tady na internetu) anebo právě Sobotku. Anebo na Kynžvart, z Radhoště, a tak. Jedině Karlštejn navštívil naprosto každý!

A Český ráj? Nevím. Sám jsem tam nebyl mockrát a vlastně bych to asi spočítat na prstech. Možná i jedné ruky. Ale bydlíval jsem v Ráji v dětství, které bylo fajn, a tak právě z toho důvodu na něj tak toužím vzpomínat. I na "Máchův kraj", i když na "Mácháči" jsem nebyl, ten znám jenom ze Čtyřlístků. A tak vzpomínám a až teď, ačkoli jsem z nějakého důvodu léta a léta vůbec ani nečetl žádné "praktické" průvodce po TAM, i když mě lákali, i když jsem je kupoval. Více i méně vědomě jsem asi chtěl nechat Ráj rájem a povedlo se. I dnes mi tam vzdálenosti připadají nejméně třikrát delší, a každá, a když jsem se v pátek 5. června 1974 probudil, žil už jsem v Sobotce sedmý den.

Poprvé. Jako obvykle jsem ještě chvíli ležel a až pak jsme šli s tátou na snídani, která se podávala v jídelně přes ulici. Byly rohlíky s máslem a s paštikou. Tentokrát mi chutnala. V 9.10 jsme chtěli jet autobusem do Horního Lochova a z něj se vydat do Prachovských skal. Tak jsme šli na sobotecké náměstí (takový "malý Jičín", taky totiž s podloubím), ale autobus nám nepřijel.

Táta se tedy znovu podíval do řádu, ovšemže jízdního, a dočetl se, že má přijet až v 9.40. To bylo pro mne za dlouho, a tak jsme se procházeli. Jistě, půl hodina mi byla věkem.

Konečně ten autobus do Sobotky přijel, ale řidič nám vysvětlil, že pokračuje bez zastavení až do Jičína a vůbec v nějakém Lochově nestaví. Otec to nejspíš v jízdním řádu přehlédl, anebo ne, ale zatajil mi, že správný autobus nám ujel a teď chtěl šoféra přemluvit, aby...

"V Jičíně jsme byli včera," povídám.

"To máš pravdu." Vrátili jsme se "normálně" domů, tedy do školy a "naší" třídy, ale s tím, že pojedeme po jedenácté. Jenže táta si to opět rozmyslel a řekl, že vlastně "musíme" jet až v jednu. Místo abych zatím sportoval na hřišti, jak byste mi doporučili vy a skoro každý, lehl jsem si tedy znovu na lůžko a zkusil číst jakousi hrozně nudnou detektivku (ale netuším už, co to tenkrát mohlo být). A táta šel na přednášku.

Kdo ví, možná na ni více anebo méně vědomě chtěl anebo dokonce musel jít už od začátku. Já ale ne. Když se vrátil, přinesl mi knihu Návrat Sherlocka Holmese - a bylo to kromě filmu Touha Sherlocka Holmese (1971) asi vůbec poprvé, co jsem se s tímto pátračem setkal blíž, zatímco dnes budu pomalu desátým rokem členem jeho České společnosti. Den prvního čtení přesto zůstává. A Prázdný dům. Když se mě táta zeptal, co tomu říkám, odpověděl jsem tenkrát úplně po pravdě: "Hrozně přesný!"

3.

Potom jsme šli na oběd a koukejme, jedli "zvláštní" jídlo. Jmenovalo se čevapčiči, jak mi táta vysvětlil, a tvoří ho řízek, brambory, cibule, salát, hořčice, okurka a rajče, jak vy všichni už víte. Chutnalo mi. Navíc jsem vzpomínal i na zločinného profesora matematiky Moriartyho a - co je trochu zvláštní - považoval v tu chvíli Doylovu povídku Prázdný dům (na jejímž začátku se domněle mrtvý Sherlock Holmes znovu po letech zjeví jako knihkupec doktoru Watsonovi) za první kapitolu celého románu! Ale když jsem pak zjistil, že jde o povídky, byl jsem ještě radši...

Po jídle jsme se vrátili na náměstí. Napotřetí to vyšlo, my sedli jsme do autobusu a dojeli do Horního Lochova, tam vystoupili a přímou čárou polem se jde k lesu, který už jsou Prachovské skály. Tak to aspoň bývalo a já toužil (vždycky) po pořádku. Taky v tomhle případě mi bylo umožněno onu touhu naplňovat, protože jsme začali prvním turistickým okruhem a pranic nevynechávali, vše okoukli a šli a šli. Hrozně pěkný! říkal jsem srdcem a cítil se to odpoledne do morku kostí nejšťastněji. Přesto... byly mé tehdejší "srovnávací" představy absurdní. Krása. Až skoro jako ty Paříkovy loutky! říkal jsem si. Ano, tak nesmyslně jsem poměřoval své zážitky, nicméně mě Prachovské skály fascinují dodnes a nesli jsme se po písku a protahovali se po cestičkách i soutěskami, vystupovali po skalních schodištích a zase slézali, ostražitě. Nikam jsem nespadl a na jednom místě mě soutěsky zvlášť zaujaly. Ne nadarmo, končily jeskyní. Pro Rumcajse? Obra rabijáka s malým R? To už spíš. Podle pana Václava Čtvrtka sice "obr rabiják" po druhém utkání s Rumcajsem v Prachovských skalách zkameněl, později však se v cyklu povídek (kterých je hodně přes sto) píše i ještě o dalším gigantovi.

4.

Stále jsem tenkrát dbal, abychom dodržovali trasu okruhu jedna a vůbec žádnou skalní zvláštnost jsme nevynechali. Nic nesmí uniknout! snil jsem. Rok nato vše ukazoval mladší sestře a matce, ale teď tu byl jen s tátou. Postupovali jsme jako objevitelé a on byl poslušný. Bylo to závratné, když jsme se opětovně ocitali nad úžasnými propastmi i na jejich dnech, aby se před námi pak zase otevírali překrásné výhledy. Přes zábradlí, jak podotýkám.

Naštěstí bylo hezky. Sledovat šlo i horolezce. Vše mi připadalo tak nádherné... Lví sluj, dejme tomu. Až jsme došli k Turistické chatě a dali si segedín. Matně si také vzpomínám na setkání se třemi dívčinami, které nás chvíli doprovázely, ale Císařskou chodbou už jsme zase šli sami. Přes Lochov potom i na zastávku. Autobus ovšem měl jet až za hodinu.

Ty tři tam zase čekaly. Taky se vracely do Sobotky. Zkoušely navíc stopovat, kupodivu marně. No, kupodivu... Ono tam za tu hodinu moc aut neprojelo.

Ve škole jsem si šel rovnou lehnout a když se v sobotu ráno probudil, chvíli si zase četl Sherlocka Holmese. Teprve pak jsem vstal, umyl se, k snídani byl zase rohlík s máslem a se sýrem, a pak jsme došli na náměstí. Znovu se podívat na jízdní řád, ale teď kvůli tátou plánované výpravě do Drábských světniček.

Nic tam ale nejelo, bohužel. A tak jsme se shodli, že pojedeme ještě jednou do Prachovských skal. Ve 13. 45.

Máte snad za to, že jsme koncem pobytu zlenivěli? Anebo táta? Nesmysl. Velice chtěl do těch Světniček, které jsem si představoval jako Hrubínovy Jeskyňky, a netušil ještě nic o třiceti místnostech vydlabaných ve třech skalách a propojených lávkami s schůdky, vysoko nad propastí. Až po dvou letech jsem se tam dostal a vzpomínám, jak máma trpěla závratí, protože místy nad těmi škvírami opravdu končila legrace, anžto by stačil chybný krok. Roku 1974 jsem ale naštěstí netušil, jak je to tam báječné, protože jsem především toužil "dokončit" Prachov. A včerejšek! Odmala jsem trochu pedant a snad i pečlivec. Rozhodně systematik, i vadilo mi, že jsme ani nedoprošli zelený okruh a už vůbec nešli po žluté. Co tam všude asi ještě čeká? Táhl jsem tátu silou osobnosti a touhou. Musíme do Prachovských skal znova, a tak jsme jeli. Ten den dopoledne se ale vrátili do školy a já vzal skicák a šli jsme na jedno místo u Sobotky, tam jsem si sedl do trávy a vcelku báječně nakreslil zámek Humprecht. Je to nejhezčí z mých soboteckých kreseb a kdyby to nebyl nesmysl, snad bych i uvěřil, že jsem se tak rychle zlepšoval! A potom jsme šli rovnou na oběd, na maso s vejcem, ale že to je roláda, jsem opravdu ještě nevěděl! K tomu byly brambory a představte si, že právě během oběda (kdy jsme původně měli být v Drábských světničkách), jsme obdrželi telegram od mámy.

Ta se zatím nacházela na zájezdě v Hradci, ale psala, že hned zítra ráno přijede a že prý autobusem v sedm. Byl jsem rád, ale jak moc se mi po ní ten týden stýskalo, opravdu už nevím. Každopádně jsem jí tu chtěl všechno ukázat, což ale stihnout nepůjde.

Po obědě jsme se vrátili do páté á. Táta ještě někam odešel a já si znovu četl Sherlocka, možná že Stavitele z Norwoodu anebo spíš už některou z dalších povídek, ale pointa Stavitele z Norwoodu mě fascinuje dodnes (jak ti policajti zahulákají na Holmesův pokyn, že hó-ří) a mám i zřetelný pocit, že mi ten závěr otec předčítal.

Nebo jsem ho předčítal já jemu? Anebo mu to prostě šťastně vyprávěl?

Ve 13. 45 jsme každopádně odfrčeli a opět se vyloupli v Lochově. Horním. Došli jsme už známou cestou do srdce Prachovských skal a nejdřív doprošli zbytek zeleného okruhu. K mému překvapení však (a právě tak to v životě chodí) už byl zbytek hrozně krátký.

A kvůli tomu jsem obětoval Drábské světničky.

Ale ne! Kvůli žlutému okruhu, přece! A opět jsme sledovali horolezce, což mi tehdy ještě přišlo jako docela rozumné "povolání". Hodně jsem se také zajímal o Mount Everest, zatímco dnes už bych do nešel, přenechávám to Bémovi a Messnerovi, což ale neznamená, že si myslím, že jsem zmoudřel. Možná spíš naopak. Jak se však vyvíjíte, dotkne se vás v určitých chvílích řádka věcí, po kterých zaprahnete.

Nejen po horolozectví. Třeba i po domolezectví, které tak zvládal Harold Lloyd. A v jinou chvíli vás ovanou staré bugyny a jiná auta. Toužíte v tom i jezdit do kopců. Fascinuje vás to. Někoho zase letouny, ne ale jen na obrázcích. A pak mě zase na čas uhranuly historické terče a toužil jsem marně pozdvíhat starodávné střelné zbraně, ohmatat si je, pálit... Někdo má štěstí, sny si uchopí a naplní. Většinou jsou to ale jenom některé. Vše nelze stačit – a někdo si nenaplní takřka žádný a jenom sní a třeba píše. Čímž neříkám, že jsem ten poslední člověk. Určitě se mu ale dost blížím.

5.

Ten den zrovna lezli na Jehlu, jenom vám už nepovím, jestli na Žlutou anebo Kočičí. Možná ale ještě nebyla jedna z nich pojmenována, nevím. Každopádně se skály v Prachově jmenují kouzelně a jsou i přízračné. Na špičku Jehly se sotva vešel jediný z těch horolezců.

Z mnoha vyhlídek jsme si prohlíželi i další a další skály. I ty byly zvány podle tvarů. Je tu Krakonoš a Čarodějnice a Pes a Slon a Vodník a Mravenčí věž i Bella Vista. Obelisk, Velbloud, Mechová věž a Prachovská čapka. Krákorka. Palcát. Zelená věž. Velký a Malý Zbrojnoš. Orel. Mnich. Lví věž a Šikmá věž. Sluneční věž a Richelieu, ten kardinál.Taky Velký Kapucín. Želva. Čertova věž. Dubnová a Hroší věž. Hladová věž. Křeslo. Zub. Lebka. Komenský. Dívčí věž. Prašivec. Májová věž. Kladivo. Komínová věž. A Fráňova věž. Více než dvě stě padesát skalních útvarů najdete na 187 hektarech, a právě žlutá značka vedla, pokud si vzpomínám, víc po výšinách (ještě že jsme se vrátili!) Od roku 1974 se ale pochopitelně ledacos změnilo, což vyplynulo i z toho, že celou oblast už roku 1637 koupil šlechtic Jindřich Schlik, jehož rod o ni sice zase přišel, nicméně jehož potomek tady od roku 2000 provozuje "soukromou přírodní rezervaci" – ve vlastní režii. Území mu přitom vrátili už roku 1993...

Co mi však přijde zvláštnější? Že až teprve roku 2002 byly Prachovské skály oficiálně připojeny k "Chráněné krajinné oblasti Český ráj" vyhlášené přitom už roku 1955, tehdy ovšem pouze na ploše třiadevadesáti čtverečních kilometrů. Dnes, už sedmým rokem se tenhle název vztahuje na plochu 181,5 km, přičemž roku 2005 se Ráj navíc i stal světovým geoparkem v rámci UNESCO, což představuje ještě širší území zhruba sedmi set čtverečních kilometrů - i včetně Jičínska, Boskovských jeskyní a Nové Paky.

6.

Vrátili jsme se na zastávku, kde už žádné holky nebyly, a mně se najednou začínalo stýskat. Už se třeba nikdy nevrátím. V ještě ranějším dětství jsem byl tak týden lyžovat v Železné Rudě, a to ani není od Starého Plzence tak daleko. Bydleli jsme ve vilce pod temně zelenými jehličnany, uprostřed závějí, a právě do té chaloupky jsem se zamiloval tak, až mi to při odjezdu mohlo srdce utrhnout. Co přesně? Vědomí, že se nikdy nevrátím- A jen trochu mi pomáhalo pomyšlení na Krkonoše, kam jsme měli brzy jet na další týden, vraťme se však do Ráje. Zase jsme hodinu čekali na autobus, to bylo tenkrát nekonečné, a z něj jsme chytře vystoupili rovnou před jídelnou. Byla zase svíčková, anebo něco hodně podobného, a udělal jsem rekord. Šest knedlíků. A šli jsme domů a já viděl, že někteří odjíždějí. Táta šel sám na koncert a já psal, on se ale hned vrátil. Že by ho to nebavilo? Spíš mě nechtěl nechávat samotného. Stejně jsem ale psal dál. Tenhle deník. A až potom si šel lehnout... a usnul. To člověk nikdy neví, kdy se to stane. Nejprve čekáte, čekáte, a pak už je najednou ráno. Nebo, v horším případě, ještě noc.

Den poté, v sedm ráno měla přijet máma, jak už víte. Autobusem na náměstí. Ještě předtím odjeli skoro už všichni zbývající lidé, snad jenom s výjimkou pána, který s námi spal v páté á. Jeho jméno jsem nikdy neznal, bohužel, a odjel vlastně až ve chvíli, kdy jsme se s mámou vrátili z rodinné vycházky po Sobotce. Jestlipak četl můj "Sobotecký zápisník"? ptávám se někdy ještě dnes. A vadilo mu něco? Osobně mi bylo trochu nepříjemné, že se mu dostal do rukou, asi jako mi nesedí chvíle, když četl albatrosí redaktor Jarda Šimůnek mou pseudokrimi. Dlouho jsem byl strašně pro sebe. Psát "světu"? Ne. Bohužel mi to zůstalo. Viewegh loni prodal Románů pro muže sto tisíc už za první dva měsíce, ne že bych se chtěl s ním srovnávat, ale fakt je, že jsem podle všeho ani za dva roky neprodal ani stokrát méně výtisků knížky Smíš zůstat mrtev (2006). Pravda, vlastně to zase tolik neznamená a ta knížka není špatná.

7.

Tenkrát v neděli před máminým návratem jsem se probudil v "naší" třídě a chvíli si četl Sherlocka. Nato jsem vstal. Snídaně už se nevydávaly. Oblékli jsme se a šli na náměstí. Chvíli čekali. Přijel autobus a vystoupila máma. Už jsme se na ni těšili, tak jsme byli hodně rádi, a já se navíc ukrutně těšil na provádění. Šli jsme všichni Sobotkou ke škole a ve třídě jsem jí ukazoval dokonce i kalendář ve skříni, tu místní pionýrskou kroniku i svou novou Karavanu Poklad v hlubinách (číslo 44). Ale v mých hlubinách byla poklad maminka. Tak se rodina znovu sešla, i když chyběla má sestra a maminčina máma. V té třídě pak máma chvíli i ležela na lůžku, už nevím kterém. To asi aby náš "život v ráji" líp pochopila. Zase však vstala a když prohlédla celou třídu, šli jsme ven a později až na Kost. Pokud vím, odjeli jsme vlastně až v pondělí, ale už předtím se kolo otočilo o celý kruh a jako bych začal nanovo od začátku. Galatská věž, chci říci Humprecht, ústřední oválný sál, ale už s mamkou. A tam zazpíváte - a ozvěnou vážně slyšíte varhany! A pak i albatrosí výstavou znova, to už jsem celý já. Byla tam od května 1973, ale roku 74 jsem prováděl a teprve na konci pobytu si i zapisoval knížky, které si půjčím. Když to ale dnes čtu, chápu už své okouzlení jenom nevýrazně. Baron Prášil - s Boudovými obrázky. Doktor Bolíto Korněje Čukovského! A Mikeš. Nicméně jsem všechno trojí už stejně předtím četl. A co mě mohlo lákat na průvodci Do Tatier s fantáziou? No, asi to, že jsme to léto měli do Vysokých Tater jet, a taky pak jeli (ale nebojte se, o tom už psát nebudu).

Okouzlovala mě však i zmiňovaná už tady knížka o Praze Krásná a slavná, anebo ještě mi tenkrát neznámá verneovka Osm set mil po Amazonce. Taky dvě "motoristické" elstnerovky Saharou a pralesem (1956) a S kamerou za volantem třemi díly světa (1957). Jistě, taky mi to dneska už připadá málo, ale byla jiná doba.

Kromě toho jsem ve skutečnosti ani netoužil ani po jiných dílech světa docela mi stačil tenhle soukromý ráj.