1.

Bylo mi deset let, v létě 1974, s tátou jsme týden žili v Českém ráji, v jedné jeho škole. V Sobotce. Každý den jsme chodili nebo autobusem jezdili na výlety, jak jsem o tom už tady na Neviditelném psu psal. Tradičně na hrady, na zámky, ale taky k různým lidem. Jindy se prostě šlo.

Specialistou na rychlé přesuny, někdy i noční a někdy, tuším, i půlnoční byl v těch časech dávných Šrámkových Sobotek i pražský redaktor Jaroslav Šimůnek. Každý jeho nohám nestačil, přesto mě později, roku 1976, taky na jeden výlet přibral - a mou desetiletou sestru. Už bohužel nevím, jestli kvůli nám i na tempu ubral, ale mám tu poznámku, že vlastně šlo jen o desetikilometrový okruh kolem zámečku Humprecht, během něhož se navíc stálo a rvaly se třešně ve známé třešňovce (dnes už sotva existuje).

Hltali jsme moc, sestru večer bolela jak hlava, tak i břicho, ale měl jsem pana Šimůnka rád. Můj táta pak už ne. Sliboval si od něj chybně nemožné. Asi tak roku 1977 mu vnutil mé rané literární dílko, možná notně krvavou Zhoubu metropole (brak z Londýna), nebo už nevím co, a redaktor mu hůlkovým písmem úhledně popsaný, velký sešit (dosud jo mám) po právu hodil na hlavu. Nic lepšího jsem nečekal a chápal už tenkrát velice správně, že mě táta přeceňuje, tak jako často přeceňujeme děti a toužíme, aby byly lepší. A že mě přeceňuje i jako kreslíře, i jako spisovatele, onomu Šimůnkovu setkání s mou naivitou, neřku-li blbostí jsem však zabránit nedokázal. I bylo mi to volné, taťulda však reagoval nasupeně:

"Nedávej nikdy Šimůnkovi, co napíšeš, ano?" prosil mě. "Není to dobrý redaktor, nerozumí věci." Vraťme se ale do čtvrtka 4. července 1974. K snídani chleba s pomazánkou, která mi ale nejela (nejela mi už od školky). Vrátili jsme se do své páté á a před devátou došli na literární program v místní spořitelně. Ne, to jsem ještě nevěděl, že v téže budově o pár desetiletí později uspěju právě v literární soutěži. Tenkrát jsem se bohapustě nudil a snažil se sice sledovat program, ale... Táta to akceptoval! Unikli jsme do místní knihy, jedna paní nám to poradila – a že tam prý "mají pěkné knížky". Nekoupili jsme nic, na rádkyni ale vzpomínám v dobrém, zabývala se výslovností, už roku 1975 učila sestru a taky já tenkrát snaživě a co nejrychleji vyslovoval: Naše lomenice je ze všech lomenic nejlomenicovatější. Aniž jsem zpočátku ale věděl, co to lomenice je...

2.

Z knihy na náměstí(?) jsme šli zase do školy a zůstali ve třídě do oběda, ke kterému se podávala rýže. Nato jsme se vrátili na náměstí, vsedli do autobusu a odjeli do (mnou) vytouženého Jičína. Konečně! Město, které jsem doposud znal jen z knížek Václava Čtvrtka – a skutečně existuje, jest to možný? Místa, kde malýmu panu Cafourkovi (tak se Čtvrtek ve skutečnosti jmenoval) maminka zpívávala, dědeček vyprávěl a... Tatínek? Vyprávět nemohl, bojoval v první světové válce.

Jak jenom jsem se do rumcajsího a knížepánského Jičína těšil – a hlavně na to náměstí (ve večerníčcích z něj víc vidět nebylo)! Kdybych prvně zavítal dnes, kdo ví, jak bych byl zklamán? Tenkrát však jsem nebyl a Jičín mě vítal zrovna takový, jak jsem si ho díky televizi i knížkám představoval. Rumcajse jsem tehdy miloval už léta.

Už roku 1969 jsem ho poznal u tety Čížkové, k níž jsme s babičkou chodívali i za tmy a skrz naši kůlnu v plotě, přes její zahradu a stodolou... i slepičím dvorem. Ve staré kuchyni teta vždycky sňala z televize přehoz a já okouzleně koukal na obrázky. Nejdřív na (svého oblíbeného) pana Vajíčka, jehož kreslenými příhodami byly, jak jistě víte, prokládány reklamy. pak i na Pilařovu znělku večerníčku. Tehdy ale ještě byla trochu delší a trochu i jinak nakreslená.

Nato přišel Rumcajs, který už ale mnoha dnešním dětem připadá statický, a nakonec jsem ještě chtěl "očičko" – to byla znělka zpráv. Ty už jsme ale, pokud vím, neposlouchali (tenkrát se i televize spíš poslouchala) a šli. Zase tím temným dvorem, skrze stodolu a zahradou plnou mňoukavých koček, kůlničkou a další, už naší zahradou, roku 1930 odkrojenou z tetiny. Cestou jsem ještě snil o jičínském rynku, o knížepánovi s kněžnou Majolenou, o... Co mě fascinovalo nejvíc? Podloubí.

Šance obejít náměstí pod klenbami, i z toho důvodu jsem se do Jičína tak těšil. Teď tu stál. A taky že jsme náměstí ihned obešli.

Ne celé, což mě zamrzelo, ale skoro celé. Omrkli jsme i Valdštejnův palác, který kdysi tak nešťastně vybuchl, kostel..., a pak táta řekl, že se jde i do věže nad bránu. Právě ji jsem nejlépe "znal" a ukrutně se těšil. Věž, se kterou Rumcajs i rumcajsí silou pohnul.

3.

Ve druhém díle večerníčků, které právě vycházejí na řadě DVD, snímá bývalý švec a loupežník z nebe právě hvězdu a umísťuje ji na špičku věžové brány. V knize ale scéna chybí. Roku 1974 hvězda na věži opravdu byla – a pořádná, i když ne na špici, nýbrž pěkně v průčelí a byla pěticípá, socialistická. Kulturní památku, pravda, poněkud hyzdila.

Vystoupali jsme k ní. Krásný je výhled na Jičín z ochozu - a uvnitř měli malou výstavku. "Mé dětsky literární" výstavky uvnitř soboteckého Humprechtu se však nevyrovnala.

4.

Šli jsme se s otcem projít parkem, ale alejí - a k zámečku v Libosadu - došel jsem až později, roku 1977, a obklopen už celou rodinou. Tehdy, během první návštěvy jsem si místo toho sedl vedle kašny, tam na náměstí, na lavičku, otevřel jsem skicák vybavený žlutými papíry, kde už se skvěly hrady Kost a Trosky, a začal kreslit. Právě věž.

I s tou rudou hvězdou. Ani na vteřinu mě ostatně nenapadlo, co symbolizuje. Když si dnes všechny ty "rájové" kresby prohlížím, tahle je nejdokonalejší nebo aspoň nejvíc propiplaná. Určitě věrná, přesto bych ji pro Psa nenaskenoval. Až do skonání nezapomenu na dva chlapíky (mladíky?), kteří zvolna přicházeli blíž, až si přisedli, ne, laviček bylo víc. Táta asi chodil opodál nebo zašel do podloubí. Já... Hned jsem se krapet začal styděl, že jsem moc jako by důstojný... a vůbec. Oslovili mě. Asi toho se mnou moc nebylo. Jen jsem popřel jejich úvahu, že to je školní úloha. Divili se a dál se bavili spolu a jako bych tam ani nebyl. "Tohle, ty vole, nic není. Jen kopíruje. Viděl jsem ale skutečného malíře. Ten ti nedělal nic než čárky! To ti bylo! Rychlý, tak neskutečný množství čárek dělal, ale vyjuklo mu to. Z toho. Tohle nic není."

Tak rozumovali, na mne ohled neberouce, ale ani potom a ani ne ve snu mě nenapadlo zkoušet to s nějakým "pitomým" čárkováním a dobře si - ještě dnes, roku 2009 - pamatuji, že se tudíž před dítětem i včetně mého syna nemá moc pouštět huba na špacír. Dítě slyší. Vše. Pamatuje si to a někdy může i vyvodit úplně nesprávně závěry. Tak třeba můj táta si – později - v pracovně občas povídal pro sebe. Měl jsem pokoj vedle. Jednou, to už jsem byl o dost starší než v Českém ráji, jsem zaslechl přes dveře i: "Nevěrný děti, nevěrný!"

Bylo mi to strašně líto, nebo mě to spíš vyděsilo. Týkalo se to ale vůbec mne a mé mladší sestry? Řekl to táta schválně tak nahlas? Měl jsem tomu rozumět – a nerozuměl? Určitě to ale souviselo s nějakou předchozí rodinnou hádkou, během které asi táta získal pocit, že jsme se já a Eva přiklonili na máminu stranu, kdo ví. Pokud se tak stalo, udělali jsme to však bezděky. Nevinně. Nevím. Nebyl jsem si zkrátka vědom ničeho a tudíž tátu tenkrát nechápal. Léta předtím, roku 1974 jsem však byl teprve desetiletý kluk a mám pocit, že absolutně šťastný. I když, pravda, uzavřený. Snivý. Nevědoucí. Právě díky tomu jsem byl těch pár let absolutně šťastný. Kluk, kterému "svět ležel u nohou". A tenhle svět byl na týden totožný s Českým rájem, víte? Zvláštní! Nebylo to ani třicet roků po válce, a přece nám ve škole připadala druhá světovka jako pravěk. A když nám stále dokola vykládali o Lidicích. Jako by se nás to tak úplně netýkalo. Nebo vůbec netýkalo. Tak dávno... Tak jiný svět... A to se přece nemůže už vrátit. V žádné jiné formě. Dnes je mi o pětatřicet roků víc, od války už uplynulo skoro pětašedesát let, Mengele už se taky utopil, anebo jak vlastně umřel, ale nepřipadá to všechno už ani zdaleka tak vzdálené. Tak jako druhá světová tenkrát mi dnes připadá vzdálená první světová. Asi tak nějak.

Dítě... si myslí, že co se stalo před třiceti lety, už se ho naprosto netýká a je to jenom jičínská pohádka. To dítě má přitom svou dětskou pravdu. A dospělý? Ten si zase, mizera, myslí, že je to "všechno pořád tady". Jako třeba Arnošt Lustig. Si to myslí. "Ví to." A že by se různá tragická období měla připomínat dětem - a má takový dospělý taky pravdu svou. Ale to odbočuji. Dneska to v Jičíně na "návsi" vypadá takhle: http://www.virtualtravel.cz/jicin/zizkovo-namesti.html. A když jsem tenkrát dokreslil, šli jsme s tátou zase na nějaký ten autobus a uháněli silnicí do Sobotky, snědli v jídelně kuře s bramborem a odebrali se do "své" školy. Otec šel ještě do divadla a já si četl a psal a možná byl na MiGu, to už nevím. A usnul. Dneska už pochopitelně tak dobře nespím, i když jsem nikoho nezabil, tedy kromě veverky a jiných zvířat, a vprostřed noci se často probouzím. Mívám zlé sny, marně dešifruji jejich význam i to, odkud se berou. Také Vojtěch Kopic z Českého měl ale sny. Dobré – i zlé. Nevím, kdy se narodil, ale zemřel roku 1978. Co vytesal "krompáčem" do skal pod svým statkem u Kacanov (a při okraji zalesněné rokle) působí dnes už pomalu jako ty kříže vztyčované Heinrichem Christianem Spissem, hororovým spisovatelem, okolo jeho bezděkovské poustevny. Jenže on vztyčoval už koncem osmnáctého století, zatímco pan Kopic "zanechával stopu" uprostřed století dvacátého.

Narodil se kdesi u Havlíčkova Brodu a do vsi Kacanova se přiženil roku 1932. Jeho žena ovšem nebyla přímo z vesnice. Pocházela z roubené, tzv. Jirošovy rychty, z domu s pavlačí a dvorem. Ten statek dál čeká asi kilometr od hradu Valdštejn a zůstává cennou ukázkou jizerské architektury počátku 17. století a od roku 1986 i národní kulturní památkou. Ne sám.

I včetně reliéfů a soch, které právě svérázný lidový umělec Kopic po více než čtyři desetiletí (zhruba od roku 1935) tesal do pískovcových skal v údolí za svou stodolou...

5.

Vyjevovat se tedy začal asi tři roky po svatbě, činnost však zintenzívnil na počátku války. Nejspíš byl ve skalách rád sám a utíkal tam. S krumpáčem, se špičákem a s paličkou. Výjevy, které tesal, doplňoval i tesanými průpovídkami. Po Svatém Václavovi (tím začal) vytvořil i Přemysla, také jeho nejslavnější dceru-prorokyni, také rozevlátého Horymíra, a to i se Šemíkem – a jak skočili. Dále Konstantina, Metoděje, svého jmenovce Svatého Vojtěcha, Mistra Jana Husa, Žižku, Jiříka z Poděbrad i s heslem "Kdo chce vyhověti všem, nevyhoví nikomu", Karla IV. - Otce vlasti, Komenského, Karla Havlíčka, "Tatíčka" Masaryka, ale i lidické matky, ale i partyzána. Taky různá zvířata a zvířátka, amorka s lukem, andílka a dokonce u Ježíše Krista, což se komunistům naopak nelíbilo. Konečně Kopic vysochal i monumentální varhany a sám sebe. "Hudba a zpěv odpoutá z pozemského shonu a povznese duši k Bohu," připsal. Reliéfy jsou rozmístěny, kdybyste tam chtěli dojet, v jakémsi skalním bludišti a některé se před vámi vynoří úplně nečekaně. Pozor ale, mnohé "visí" tak vysoko, až byste je přehlédli. Kopic totiž používal i lešení!

Věštící kněžna Libuše, se kterou začal až roku 1978 (a jako by se tak chtěl v předtuše vrátit na samý začátek), zůstává už nedokončena. Vojtěch Kopic zemřel, ale v reliéfech žije, i když je počasí nemilosrdně stírá. Když Kopic netesal anebo nepracoval na statku (na zachování jehož podoby velmi dbal), sedával prý i za nocí doma u harmonia a třeba o půlnoci se nesla hudba údolím zvaným Jezírka. Až do Kacanov-

Lidé prý ale slyšeli zpívat i anděly...

A že je celé Kopicovo dílo podle někoho bohapustý kýč? Ale prosím vás! Já tam byl! Taky s Kopicem jsem mluvil. Zdál se mi úplně normální. Ale byl jsem tam jenom jedinkrát - jako dítě - a od té doby ne, a právě proto už nikdy na obludárium nad "ďábelskou" skalní průrvou (přes kterou vede malý most z roku 1850) nezapomenu...

Dokončení příště