1.

Když jsem se 1. července 1974 probudil v Českém ráji (a bylo mi deset let), vzal jsem si do postele Karavanu Poklad v hlubinách a šup, dočetl do konce, trvalo mi to hodinu a tři čtvrtě a ne, dnes už bych nic podobného asi nedokázal, tedy ne takhle po ránu.

V sedm jsem vstal, umyl se krapet nad třídním umyvadlem a ne, moc už si nevzpomínám na pána, který tam s námi bydlel - v té páté á, rozhodně však mi naprosto nevadil. Oslovil mě ostatně nejspíš jedinkrát. V ruce svíral - k mému údivu – můj modrý notýsek.

"To je tvé? Zapomněl sis to v zadní lavici."

Šok! Údiv egocentrika. Přece... V poslední lavici jsem zápisník nezapomněl, já přece soboteckou třídu kompletně - i včetně pionýrské kroniky (schované vzadu ve skříni) – a od začátku a automaticky vnímal jako čistočistě vlastní teritorium. A vida, pán mi do teritoria klíďo vstoupí a myslí si, že jsem zapomněnka. Normálně mi donese normálně a v poklidu odloženou věc, která ale přece na mne oddaně čekala, až se tam po dalším pěkným dni vrátím s propiskou. Tihle dospělí! Taky by si měl víc dávat pozor, myslel jsem si. Když si totiž den předtím natahoval trenýrky, povstal mírně z matračky a já mu nechtěně koukal na zadek, což mi utkvělo. Dále pak to, že hovořil vlídně. Přesto mě otec nijak nevedl ke komunikaci s ním.

Nedostatek? Snad. A před pár lety jsem na tohle léto v tátově přítomnosti znovu zavzpomínal a jeho okamžitá první reakce mě udivila: "Trochu pokažený. Jak nám tam přidali toho třetího člověka." Kdo ví, zda pána nepokládal (nebo nepokládá) za "agenta" KSČ, co měl dejme tomu za úkol informovat, zda sesazený školní inspektor správně instruuje a vychovává syna. Ale dost, film Po přečtení spalte běží v kinech.

2.

Když jsme toho rána vyšli ze školy, okamžitě jsem poznal, že v noci pršelo.

Přešli jsme silnici. K snídani byla houska s máslem. Vrátili jsme se do "naší" třídy a dopisoval jsem deník, zatímco táta po chvíli odešel - na jakousi schůzi. Ovšemže ne stranickou.

Pán asi taky, zůstal jsem tam sám. Dokončil jsem záznam a začal psát dopis sestře Evě, která byla o dva roky mladší. Nakonec měl víc než dvě a půl stránky a toho jsem si tenkrát považoval. Potom jsem ve skicáku skoro dovybarvil hrad Kost, ale jestli budu opravdu tady v Českém ráji kreslit i všechny další hrady a zámky, o tom jsem nijak nepřemítal. Pokud přece pár vteřin, asi jsem se těšil. Už nevím.

Pak jsem se došel podívat na hřiště za školou, ale na MiGu-15 vládlo mokro, tak jsem si moc nezalezl a hlavně pozoroval jednu z veverek, kterých jsem si všiml už den předtím v parčíku před budovou. Jsou fajn, veverky, za chvíli jsem se ale radši vydal za tátou. Potkal jsem ho překvapeně na chodníku o kus dál a vrátili jsme se do třídy, ale on se na schůzi taky vrátil! Přišel mě totiž jenom zkontrolovat, ale to mi tenkrát nedocházelo. Byl jsem možná citlivej, ale taky řádně natvrdlej, hrál si stále ještě pomalu jako nejmenší děcko, snil za dne a fascinoval mě i obyčejný sokl. Toužil jsem třeba po něm obejít školu - a kousek i zvládl. Na tom zahradním letadle jsem v duchu prožíval celé nekonečné příběhy a vedl krvavé boje, v kokpitu i na křídlech, jejichž okrajů jsem se pokaždé chutil v poslední chvíli – vysoko nad imaginárními propastmi - a šplhal zpět. Představoval jsem si, že ta tráva pod křídly jsou stromečky-vrcholky džungle - a já spouštím bomby nebo se vrhám dolů s padákem. Ne, nikdy mě netrefili.

3.

A to vám byl taky ještě i čas, kdy mi bylo úplně putýnka, co mám zrovna na sobě.

Vnímal jsem oděv, to jo, ale neuvažoval naprosto na téma, jak mě asi vnímá svět. Nějací lidé... To dnes jsem takřka paranoidní. Právem.

K obědu byla tenkrát rýže, maso a salát. Vrátili jsme se "domů" a odpoledne šli na výstavu v roubeném Šolcově statku, kde nás halasně uvítal zábavný doktor Samšiňák, pražský to badatel "v roztočích", kterého jsem si rychle oblíbil. Ba zamiloval.

Pak... Návštěvníci poetického festivalu učitelů, básníků a přátel češtiny Šrámkova Sobotka (letos proběhne po padesáté třetí) se rozdělili na dvě skupiny.

Jedna šla na blízký kopec, odkud je krásný výhled (zapomněl jsem jeho jméno a vyzývám k doplnění, Palánek to ale není), druhá skupina chodila (a my taky) po Sobotce a zastavovala se u "kulturních památek": na náměstí, u domů, pomníků..., ale mně se obzvlášť líbila prohlídka kostela, protože jsme nakonec vystoupali i do věže a shora byl bezva výhled po městečku.

Pod Samšiňákovým velením se poté pokračovalo i na hřbitov, ale já a táta jsme zůstali na náměstí, něco si koupili - a šli domů.

A táta si lehl a já zase psal a pochopil, že to dnes bude spíš "odpočinkový den", a co? Potom jsme už šli na večeři a zase domů a já si četl Honbu za meteorem, kterou jsem měl nejspíš z plzeňské knihovny, to už nevím, a že ji Verne napsal akorát z polovičky, to jsem, lidičky, tenkrát vůbec netušil, ale můžu s klidným svědomím říct, že mě ta Honba docela bavila. Bylo to ovšem i tím, že jsem si ještě živě pamatoval finále rozhlasové adaptace. Bavil mě taky hrdina - vědec–bordelář. Pokaždé, když chce uklidit, shrne knihy a jiné věci se stolu. To se mi líbilo a netušil jsem, že onu figurku vlastně do románu připsal Vernův syn. Zase tak na tom ale opravdu nezáleží.

4.

Před půl osmou večer jsme pak s tátou odešli do místní spořitelny, ale ne pro prachy.

Recitovaly se verše, jak je v Sobotce ve spořitelně zvykem. Nebo bylo. Až skoro do půl desáté se recitovaly a šel jsem tedy spát později a když jsem se ráno probudil (opět brzy), četl jsem si dál Honbu za meteorem a potom jsme šli s tátou na snídani, slupli chleby s máslem a paštikou a on šel zase na nějakou přednášku a já doma dočetl tu Honbu za meteorem a šel za ním a myslel, že ho přitáhnu, ale zůstal. Musel. Tak jsem se vrátil a začal číst Doktora Oxe.

Je v tomtéž albatrosím svazku, hned za Honbou za meteorem, ale připadal mi to trochu neslaný-nemastný. Zlatý Poklad v hlubinách, říkal jsem si. S báječnými obrázky Václava Junka. Ne, Vraštil mě moc nebral.

Před obědem táta konečně přišel. Protože jsme chtěli odpoledne jít na Trosky, rychle jsme se zaběhli najíst, svižně slupli svíčkovou a chvíli nato už šlapali silnicí po žluté. Tedy značce.

Zanedlouho jsme však odbočili na obyčejnou polní cestu a z loučky tam je Sobotka vidět jako na dlani. Ono místo mi utkvělo. Rok poté jsem tam napodoboval tátu a cestu na Trosky jsme opakovali už jako celá rodina - i včetně Evy - a to, co mi teď táta ukazoval, jsem ukazoval veledůležitě a hlavně šťastně jí.

Lidi by, plyne mi z toho, měli pokud možno mít vždy nejméně dvě děti.

5

Roku 1974 ale Eva a máma zůstaly daleko a na Trosky jsme šli jen já a táta. Bylo krásně. Opustili jsme žlutou značku, vstoupili na obyčejnou, neznačenou cestu a pak se napojili na zelenou značku a zase chvíli šli silnicí. Auta? Veškerá žádná.

Po chvíli jsme procházeli vsí. Uviděl jsem poštovní schránku. Hurá! Měli jsem totiž dopis pro mámu. Táta na něj chtěl zrovna dopsat adresu, když se odněkud vynořila listonoška. Ehm, poštovní doručovatelka. Tak to táta rychle dopsal - a dali jsme jí ten dopis. Přímo.

Šli jsme dál silnicí, ale opět zatočili na polní cestu a poprvé jsme uviděli Trosky, i když ještě v neskutečné dálce. Jak mi aspoň připadalo. A v oparu. Maličké, ale už charakteristické. Víte čím! Dvě věže. Panna... a Baba.

A mnoho let poté jsem si občas představoval, že se tam vrátím se Zuzanou... S Ivanou... S Lídou... To se mi nikdy nepovedlo, jednoduše jsem to nedokázal a dnes už bych se tam radši vrátil se synem. Nebo hlavně se synem. Za rok mu bude deset, jako bylo tenkrát mně, ale protože je vyspělejší, než jsem byl tenkrát já (a děti jsou vůbec vyspělejší), měl jsem to s ním projít už dávno. Ty trasy. Měl!

6.

Pořád, hodně dlouho jsme šli tou polní cestou a někde tam na zemi občas ležely zaryté veliké bílé křemeny, což se mi strašně líbilo. Začalo pršet. Ale málo - a za chvíli zase přestalo a vyjasnilo se. Už natrvalo.

Vešli jsme najednou do temně zeleného lesa. Sestupovali. Níž a níž. Chvíli jsme šlapali i podle říčky, když se najednou zelená stočila do prudce stoupajícího svahu. Škrábali jsme se tam, přidržovali se spousty kořenů a ty kořeny se pak změnily v kamenné schody. Vyšli jsme z lesa mezi pšeničná a žitná pole a Trosky se znovu tyčily před námi, zase větší a zase jenom na chvíli. Jak se k nim totiž blížíte od Sobotky, střídavě se objevují a zase mizí a o to jde! Pokaždé se vypaří, zjeví se pak větší, to je ten vtip, v tom tkví kouzlo. Táta mě to naučil.

Rostou – a dítě rozeznává víc a víc a ještě víc detailů. Dospělý? Jakbysmet.

Konečně jsme byli hodně blízko. Pod námi se rozkládalo poslední údolí. Všechny ty pohledy nemají ovšem nic společného s velehorami, je to Český ráj, ale mně asociují úžasný alpský obraz Johna Bretta Val d´Aosta.

7.

Zastavili jsme se u jednoho domu. Na žluté lavičce jsem si Trosky tužkou nakreslil a zase jsme šli dál a blíž. Už rovnou do hradu - a cestu si krátili přes dvě pole. Hned dvě. Minuli jsme asketicky i hospodu, vystoupali z opačné strany k té hrozné skále a mne naštvala zelená cedule Lezení po zdech a věžích přísně zakázáno.

Přísně bylo podtrženo.

Měl jsem snad za to, že kdyby tam výstraha nestála, nechal by mě tatínek po sopce šplhat? Kdo ví. Koupili jsme si dva lístky, prošli branou na druhé nádvoří a někdo tomuto říká osmý div světa, ale já otráveně zjistil, že z vlastního hradu skutečně... zbývají jen trosky. Ale zase tolik mi to nevadilo.

Vystupovali už jsme po schodištích k Panně, tedy té nikdy nedobyté věži, a stanuli na terásce hluboko pod ní. Dál... to nešlo. Výš... se nesmělo. Podlaha terasy znamenala bohužel i vůbec nejvyšší dosažitelný bod - pro nás - což mě opět zklamalo, i když, pravda, výhled nádherný. Kraj!

Nemám ale dost kvalitní čidlo pro výhledy. Vždy jsem čučel víc do sebe a necítil se fascinován tím "páni, to je toho vidět". Tak je toho vidět, no...

Na druhé straně nepopírám, že mi nepřijde nezajímavé, že zatímco z pavláčky okolo "minaretu" Humprecht byla vidět jak Semtinská lípa (vysoká 36 metrů, v obvodu měla osm metrů, bylo jí 270 roků, ale bohužel se v bouři 27. 5. 2000 zřítila), tak hlavní Bílá věž hradu Kost (ta s lichoběžníkovým půdorysem), tak od Semtinské lípy Bílá věž vidět není, protože se schovává v důlku jako kulička, ale, pozor, Trosky je možné pozorovat.

Teď jsem stál na nich. Točila se mi hlava, zely pod námi hrozné hlubiny... Nad námi? Mraky. Jen pár. A stoupaly až do věže příšerně krkolomné žebříky a závrať závratí, ale bylo to ono...

I když... "Podaří se někdy dovést schodiště až na vrchol Panny?" ptá se ještě i Milan Lajdar v knížce Tajemné stezky. Český ráj (Regia 2006).

Já bych momentálně řekl, že sotva.

Už tenkrát... jsem pohlížel v hrůze jak nahoru, tak přes propast k věži naproti... Od věže k věži je to sto metrů a... Ne, žádný provazochodec Blondin (přešel Niagaru), ani jiný... se to, pokud vím, ještě překonat neodvážil. Šlo by to vůbec? Kdo ví.

Ta šestiboká věž nad námi byla tedy každopádně Panno... a ta čtyřboká a hranolová, ta se čtvercovou základnou..., to byla Baba, ale ne dle ženské. To proto Baba, že se obránci kdysi zachovali jako baby, a tato níže položená věž dobyta byla...

8.

Slezli jsme s tátou zpátky na nádvoří a setkali se s nějakými jeho známými, s pánem a paní. Asi to nebylo domluvené, ale nevím. Oni chtěli teprve nahoru, tak jsme se všichni vrátili pod Pannu a až pak šli pod hrad, do té hospody. Už v krámku jsem si ale důležitě koupil limonádu a Tatranku.

"Chceš jít do Sobotky pěšky anebo jet autobusem?" zeptal se mě starostlivě táta - a ti dva vyzvídali taky.

"Pěšky."

Stalo se. Ve čtyřech jsme se vraceli úplně stejnou cestou. Mezi obilím, údolími, nahoru a zase dolů a zase nahoru. Jen jedno pole bylo jetelové, což se mi líbilo a hledal jsem čtyřlístek a cestou se občas otočil. Trosky se zmenšovaly. Někdy byly vidět, pak zase už ne, pokaždé jsem je rozeznával méně a pokaždé vnímal méně podrobností, až nakonec zůstala jenom silueta, ale cesta, ta se neměnila a jen její konec jsme ušli větší díl silnicí. Až do Sobotky.

S tátou jsme se před večeří ještě zastavili ve škole a pak si dali brambory a sekanou s vejci a zase šli domů a já se převlékl do pyžama a za chvíli jsem šel spát. Hezký den.