Začátkem letních prázdnin 1974 mě otec, chvála Pánu Bohu, vzal do Českého ráje. Už jsem tady o tom psal. Bylo mi deset roků a sestřička Evička (8) a matka Věra (35) zůstaly doma, ve Starém Plzenci. Já a táta ne. My dva se ubytovali v Sobotce - pod Humprechtem, což je pro mne od té doby až doteď i onen "krásný zámek nedaleko Jičína, kde žila panna, co ovčáčka milovala a psala jemu v tajnosti psaní plné milosti", i když... I když, pravda pravdoucí, písnička pojednává buď o jiném anebo dokonce docela imaginárním místě. Existuje na to několik teorií a snad se na některou dostane v komentářích pod tímhle článkem (ano, to je výzva)...

Netypický zámeček Humprecht jsme navštívili hned první den, jak jsem to už vylíčil 17. 1., a jako klukovi mi jeho "podivné" jméno znělo věru ohromně. Opakoval jsem si ho. Humprecht! Humpál (to byl prý zase Jičínský starosta)! A Humpolec a Humberto... Jen jména jako Humphrey Bogart anebo Humbert Humbert jsem ještě neznal.

To byl tedy první den ráje. Ten druhý den byla neděle (30. 6.) a když jsem se ráno probudil v sobotecké škole a páté á, táta řekl, že se půjdeme podívat na koupaliště. Jak řekl, tak jsme i udělali.

Ale cestou si to rozmysleli, otec asi shledal, že je na dítě moc chladno, anebo nevím, a řekl, že se vrátíme a po snídani že už půjdem na hrad Kost.

Vrátili jsme se tedy, ale ještě celou hodinu před snídaní. Nicméně byli ochotní i operativní a vydali nám rohlíky a spol. dřív. Připomínám teď znova, že jsme tehdy v Českém ráji žili v rámci každoročního setkávání známého i dnes jako Šrámkova Sobotka a že tatínek sice byl tenkrát komunisty zbaven možnosti vyučovat, dostal se však do Sobotky nějak místo mé maminky, která mimo prázdniny učila v Plzni dál.

Můj táta se Šrámkovy Sobotky zúčastňoval už v letech předtím, ale teprve onoho osudového roku 1974 přibral i mne a byl natěšený, jak mi v kraji "všechno ukáže". Druhý den ráno jsme tedy měli dojít na Kost.

Ne bez přípravy. Vzal jsem si sebou skicák, pastelky a propisku, protože jsem chtěl hrad i nakreslit. S tím sice taky přišel táta, ale chopil jsem se podobného nápadu nadšeně. "Nakreslíš si tam všechny hrady, zámky a věže. I Jičín!" "Tak jo."

Nejdřív jsme šli po asfaltové silnici. Na konci městečka Sobotka jsme opět minuli hřbitov, podle kterého se dá odbočit k Humprechtu, ale tentokrát pokračovali dál. Najednou se táta zastavil mezi loukami a ukazoval veliký strom na obzoru: "Semtínská lípa."

Znova vykročil a blížili jsme se k obrovské lípě. Zvětšovala se, ale táta najednou k mémz zklamání zahnul ze silnice vlevo a vedl mě přes vesnici, tuším, že Vesec, kde všude stály hrozně pěkné a už starobylé, roubené domy. Hotový skanzen, řekl bych dneska, a tím skanzenem jsme prošli a obklopili nás další louky a na nich jsme vstoupili... Anebo spíš sestoupili... Ano, chvíle napětí... Do Plakánku.

To vám je soutěska. Cestička se propadne pod batami, vpravo nalevo začnou vystupovat nahoru kopřivami zarostlé svahy a vzápětí i skály. Setmí se, je to kouzlo a my šli stále dál a hloub. Listí křovin vonělo, šero ještě houstlo a teď zas probliklo shůry modré nebe. Plakánek. Dost často se zatáčel. Šli jsme i kolem močálu. Po stranách "rostly" krásné, vysoké a velice strmé, čistou vodou omleté pískovcové skály. Hustý! řeklo by dítě dnes, ale tenkrát jsem říkal: Přesný. I kluci ve třídě tak mluvili. Nejvíc se mi líbily převisy. Byl... jsem fascinován. Ano, z četby Čtvrtkova Rumcajse jsem sice už věděl, že někde v Českém ráji "u Jičína" se také nacházejí Prachovské skály, kde žil např. obr Rabiják, nicméně o skalním Plakánku mi tatínek záměrně předem pranic neřekl a vsadil na moment překvapení, čímž u mne totálně uspěl, protože... Bylo to zkrátka strašně pěkný, byl jsem šťastný a naživu, abych tak řekl, i když jsme vlastně šli korytem dávno už vyschlé a tudíž mrtvé řeky (potůček ovšem, tuším, zůstal).

Šli jsme. Všude bylo ticho. A však to také byla "oblast ticha", aspoň tedy podle cedule na začátku, a když jsme se konečně dostali na druhý konec Plakánku, tyčil se před námi k mému údivu hrad Kost, to další překvapení. Otec totiž rafinovaně navázal na ranní "změnu s koupalištěm" a ve chvíli odbočování ze silnice mi řekl: "Taky tu Kost jsem si vlastně rozmyslel, víš co, půjdeme zatím jinam." O to větší byl výsledný efekt, ale tuším, že na tátovi už pár let předtím stejný efekt vyzkoušel i některý jeho kamarád, dost možná pan Demel anebo Aleš Fetters anebo doktor Samšiňák, roztočolog, který má v Sobotce statek po básníku Šolcovi. A na mnohém z těch kamarádů už totéž předtím vyzkoušel někdo jiný a tak bychom se dostali zpátky v čase až ke Šrámkovi, kterýžto básník vzal do Plakánku samotného Karla Čapka, což je prokázaná věc, že, a těšil se, jak se bude prozaik kochat - asi jako se později kochal Rudolf Hrušínský ve známém Menzelově filmu. Nu, Čapek se možná i kochal, byl to citlivý člověk, ale po svém se kochal a navenek se to moc neprojevovalo. Celou dobu prý intenzivně mluvil a mluvil a Fráňa Šrámek tím zůstal do jisté míry znechucen.

Ale teď jsme stáli pod hradem Kost my dva. Já – a táta. Nebo ještě dva kluci? Dívali jsme se.

Hrad byl překvapivě velký a krásný. Jako namalovaný. Vypadal pevně. Ihned jsem začal kreslit. V louce tam trčí jakési vyústění potrubí nebo co, a na jeho stříšce jsem kreslil. Otec čekal, byl trpělivý, protože ze mne chtěl mít malíře. Asi. Jak dlouho mi to trvalo? Nelze už určit, ale docela se mi to povedlo a kresbu stále mám, je dokonce vybarvená, pamatuji si však, že jsem to vše nevybarvoval na místě a barvy si na stěny hradu a věže jenom naznačil. Tam v trávě. Z malé části jsem sice Kost vybarvil už na místě, ale pak si řekl: Dokončím to až doma. Čímž jsem měl na mysli tu školní třídu, kde jsme žili. Ano, řekl jsem si to, otec to totiž uměl zorganizovat až tak, že já i měl skutečný pocit, že jde... o čistě moje rozhodnutí!

A zda bych ještě i dnes dokázal nakreslit hrad Kost, tak jako třeba Karel Hynek Mácha? A jiné "hrady spatřené"? Sotva. Respektive: daleko hůř. Ale vyfotografovat bych Kost jistě dokázal. Tedy digitálem. A blbě. A radši bych fotil kost s malým k.

2.

Když jsem dokreslil, vykročili jsme k hradu. Až dosud to byla kulisa, ale jak jsme se blížili, stával se skutečnějším. Větším. Vyšli jsme z kraje ticha a já užasl. Brána, kterou jsem předtím tak pečlivě nakreslil, neexistovala. Při pohledu zblízka... byla zazděná.

Nebo mi zazděná aspoň připadala, ve skutečnosti je to ještě jinak. Z Plakánku, na jehož začátku bydlí dnes stárnoucí komik Josef Dvořák, vidíte ve skutečnosti klenutý most, který není branou, ale teprve vede... k jedné z hradních bran. A ten most pozorujete z boku, takže skutečně působí jako obrovská brána, ale abyste se ale dostali dovnitř do Kosti, musíte ji ještě předtím úplně obejít. A tam je tzv. Podkost, osada. Pak přejdete jiný most a teprve se dostanete k hrabám, které jsou jaksi "vyšikmené" směrem ven, což jsem tenkrát viděl poprvé v životě – a že lze i takhle a "nad propast" stavět, když jste středověkým architektem.

Následoval druhý, tentokrát padací most, a vstoupili jsme do hradu, koupili si lístky, jeden jediný pohled (tehdy stáli asi dvacet haléřů) a také knížtičku "Hrad Kost". Až pak jsme s tátou prošli chodbou a stanuli na prvním hradním nádvoří, kde ke mně (dodnes) "i kámen hovoří, když vzpomínám na Joriku," jak napsal čtyři roky předtím Rytíř, zhudebnil Petr Hapka a nazpíval Václac Neckář. Tu písničku už jsem samozřejmě znal, ale jaksi jenom podvědomě.

Z nádvoří je pěkný výhled a přímo pod hradbami mě tenkrát ohromovaly hluboké strže. Nevím, jak jiné děti, ale já byl srázy, skálami, propastmi a závratnými výšinami vždycky jako uhranutý. Také tam - a měl čas se nechávat uhranout, protože jsme na tom prvním hradním nádvoří čekali - ještě s houfem jiných - na průvodce.

A fungovalo tam i ještě jedno zvláštní kouzlo. Právě na ono nádvoří totiž navazuje most, který jsem nakreslil z Plakánku jako bránu, a pod ním zeje propast. Ta směrem k hradu končí skálou a stěnou a funguje jako obrovský komín. Hodil jsem tam na tátův pokyn peříčko, asi holubí, a "vzdušný vír" (tak jsem si proudění nazval) jej nikoli vynesl, ale spíš znovu a znovu vynášel vzhůru, až dokud přece neskončilo na střeše!

Pak přišel průvodce a začala prohlídka, tedy nikoli zdravotní, i když šlo o KOST.

Poslušně a kolektivně jsme prošli branou vedle toho vertikálního průvanu a zastavili se na dalším nádvoří, které bylo – pro mne překvapivě – celé porostlé zelenající se travou (vedle navíc ležela i malá hradní zahrada).

Zábradlí bylo k mé radosti nižší než mnohde předtím, a tak se přes něj šlo krásně koukat do hloubky. Co jsem viděl? Pivovar.

Průvodce nám zatím něco řekl a ne že by mi to tenkrát hlava příliš brala. Pak jsme prošli další, asi už milióntou branou a na úplně nejvnitřnější nádvoří obklopené ze všech čtyř stran budovami, čtverhranou věží a vysokou, zubatou zdí. Traduje se, že Kost Jan Žižka nedobyl, ale než odtáhl, odplivl si se slovy: "Kost patří psu." Je to jen legenda, jak tvrdil i průvodce, Po schodišti jsme vstoupili do srdce hradu, kde jsme si prohlédli pár sálů, a to mělo být všechno. Po té na můj vkus dost krátké prohlídce jsme se vrátili dolů na ústřední nádvoří, na kterém jsem o rok později měl shlédnout i večerní divadelní představení, ale to jsem v létě 1974 ještě netušil. Průvodce nás ještě kamsi postrkával. Do jedněch dveří. Přece tedy ještě něco?

Uvnitř byla středověká kuchyně s hrnci z cínu. Hm. To je toho! Tak, a tou prohlídkou kuchyně skončila i celá prohlídka hradu, ale můj táta zavrtěl hlavou, když jsem se ho optal, jestli tedy "všechno končí".

"Kdepak. Víš, Ivo, z jednoho místa pod Kostí jsou, představ si, vidět téhle masivní, hlavní věži všechny čtyři rohy. Najednou."

"Ale to přece není možný."

"Ale je. Uvidíš."

A mně, blbému klukovi, zpočátku skutečně vůbec nedošlo, o co půjde, a tak jsem se opět stal očarovaným a napnutým.

Vyšli jsme z hradu do Podkosti a kráčeli silnicí nazpět k Sobotce. Víte, hrad Kost je divný tím, že zatímco ostatní hrady stojí porůznu na kopcích či skalách, tak třeba Trosky, o kterých ještě bude řeč, on je naopak schovaný v dolíku, že mu sotva ta věž vykukuje, a čeká na přátele i nepřátele tam, kde se setkává hned několik krásných údolí. I včetně Plakánku.

Tím pádem jsme tedy z Podkosti stoupali - a přitom hledali místo, odkud "to" bude vidět. Ale ať jsme dělali, co jsme dělali, viděl jsem stále jen tři rohy hlavní věže, jak je ostatně i přirozené. Copak by mohl být vidět i ten zadní? Táta se asi zbláznil! Pak jsme se ale zeptali - jedněch lidí - a ti nám řekli, že je to úplně jinde. Na takovém můstku. A musíme se vrátit. Sešli jsme silnicí znovu do Podkosti a tátovi to za to stálo a trochu jsme se vrátili směrem k Plakánku a... Opravdu. Od jednoho patníku, který jsem si označil, jsou vidět všechny čtyři rohy věže.

Pak už jsme si to vykračovali silnicí k Sobotce a cestou se (konečně!) i zastavili u Semtínské lípy. Zdála se mi... obrovská. Ne! Ona byla obrovská. Koruna nad námi šuměla a později jsem tam zažil i jeden večer, kdy se zpívalo. Nejen s tátou. S mnoha dalšími účastníky další Šrámkovy sobotky, i se svou mladší sestrou a s...

Ale teď jsme tu stáli sami - a rozhodně ani ve dvou nedokázali kmen obejmout. Zamiloval jsem se Semtínské lípy, dnes ale bohužel ten velebný strom už neexistuje.

Potom už jsme šli rovnou na oběd. Jak jinak běží čas dítěti! Půl dne může být i půl roku, ale měl by se vám aspoň občas někdo věnovat. Ne ovšem tak, že vás zavřou do koncentráku jako Ivana Klímu. Nebo jako Lustiga, i když byl starší. I tam je ovšem půlden půlrokem. Kdo si myslí, že jsem to celé tímhle odstavečkem zkazil, ať se jde zahrabat.

Ve dvě hodiny odpoledne se pak už kolektivně chodilo po Sobotce a na různých místech, u pomníku, u Šolcova statku a tak (zda také u kostela, to už nevím) se přednášely básně. Vše ovšem přesně podle programu. Když program skončil, šli jsme s tátou zase domů (protože TAM VE ŠKOLE byl tehdy můj domov), ale ještě si na zastávce autobusů bedlivě prohlédli jízdní řád. Proč? Zajímaly nás autobusy ty do Prachovských skal.

Večeře se ten den nepodávala, všichni kromě nás dvou byli totiž na velebném koncertě právě na tom nádvoří v Kosti - a večeřeli prý taky tam. A tak jsme se nějak najedli sami, to už si nepamatuji jak, a paní školníková nám na noc přidala hned tři deky. Tak už mi zima nebyla.

A abych nezapomněl, večer jsem si zase četl tu Karavanu s Pokladem v hlubinách od De La Hireho - a bylo to hrozně, hrozně napínavé.

A pravda, chtěl jsem si, tuším, i na chvíli pustit rádio, které jsem v naší páté á objevil, ale to mi tedy nevyšlo. Byl to školní rozhlas.

Pokračování příště