3.4.2020 | Svátek má Richard


VZPOMÍNKA: Dimitrij Sergejevič N., část 2.

22.4.2009

Věnováno muži, na jehož pohřbu jsem byl před pětatřiceti lety

V předchozí části tohoto vyprávění jsem zanechal hrdinu příběhu opouštějícího Československo směrem na východ. Kam, to mu nikdo neřekl. Jen se dalo ze zacházení s ním a se spolucestujícími vcelku snadno vytušit, že nejde o výlet. Výletníky nedoprovází ozbrojená stráž. Až kdesi v Sovětském svazu mu řekl jakýsi důstojník, rovněž s vínově červenými výložkami vojsk NKVD, že on, Dimitrij Sergejevič N., je odsouzen na deset let koncentračního tábora. Život ve Francii, v Československu a v protektorátu se složil do obvinění ze spolupráce s mezinárodní buržoazií. Paragraf ten a ten, písmeno to a to sovětského trestního zákoníku. Takže označení „nezákonné“, jak jsem ho použil v předchozí části podle dobové terminologie, která v některých politických kruzích nevymizela dodnes, není tak docela přesné. Zákon tu byl, soud a soudce nikoli.

Bylo to opravdu podle zákoníku, díla to předválečné Stalinovy školy. Dimitrij Sergejevič ho měl, docela malou brožurku, neukazoval nám však „svůj“ paragraf, ale jiný – trest smrti pro nezletilé. Když před válkou za hladomoru vyvolaného násilnou kolektivizací vesnic chodily v noci na pole i děti uřezávat klasy obilí. To odbočuji. V případě Dimitrije Sergejeviče skutečnost, že nebyl sovětský občan, nebyla nikterak na překážku jeho odsouzení, ba naopak, byla to významná přitěžující okolnost. Měl takovým občanem být, a také by byl, kdyby neuprchl do nepřátelského zahraničí. Tudíž navíc zrádce a přisluhovač buržoazie, takže výše trestu, nejnižší možná v daném paragrafu, jak mu později jiný velitel vysvětlil, prý jen dokládá humánní přístup sovětské moci k takovému elementu. Používám opět dobovou terminologii; Dimitrij Sergejevič se stal číslem v gulagu, obecně pak elementem, samozřejmě nepřátelským.

Zmíněný humanismus se navíc projevil také tím, že Dimitrij Sergejevič směl za deset let párkrát napsat dopis manželce. Za odměnu. Pozoruhodné a ke cti pošty je, že dopisy došly snad všechny. Opačným směrem to tak dobře nefungovalo. Možná i proto, že na rozdíl od manželky se Dimitrij Sergejevič častěji stěhoval a ne vždy bylo předem jasné, kde skončí. O svém životě “tam”, jak obecně označoval tábory, jimiž prošel, vyprávěl jen málokdy. Kácel stromy, stavěl silnice, ale především šlo o budování velkých staveb komunismu, jak byly nazývány různé přehrady, továrny či zavodňovací kanály. Na stavbě jedné z přehrad se podíleli společně se ženskými tábory, samozřejmě stále nejpřísněji oddělenými. Jen zdálky viděli ženy, jak nosí stavební materiál, písek, cement, míchají beton. Stejně jako oni, muži.

Když se Dimitrij Sergejevič jednou rozpovídal trochu víc, zeptal jsem se, jak to mohl přežít. Opět pokřižování – Bůh Hospodin tak rozhodl. Tentokrát však nadpřirozená moc přibrala na pomoc osobu světskou. Pomocníkem v přežití se stal Alexander Dumas starší. Podivná kombinace si žádala vysvětlení a toho se nám dostalo. Když se v táborech spoluvězňové dozvídali, že Dimitrij Sergejevič žil na „západě“, dožadovali se vyprávění o neznámém vzdáleném světě. Pro ně opravdu pohádkovém; dalo by se dodat za sedmero horami a sedmero řekami. Těch řek bylo ještě víc. Pohádkový svět doplnil právě Dumas, o jehož díle někteří vězňové slyšeli, jiní dokonce něco četli.

Tak se stalo, že byl Dimitrij Sergejevič opakovaně žádán, aby vyprávěl děj těchto knih. Když na to vzpomínal, napodoboval jazyk vězňů, kteří žádali, aby jim vyprávěl „rómany“. To je podružný detail; faktem bylo, že pokud se naskytla příležitost, a bývala vzácná, přicházeli tři mušketýři, hned, i po dvaceti letech, hrabě Monte Christo trestal, o královnu Margot se ucházeli nápadníci, a nastupovaly další a další postavy z knih slavného romanopisce. Naštěstí byl Dumas velmi plodný autor a Dimitrij Segejevič měl jako právník výtečnou paměť. Byly to příběhy, pohádky pro ty, kdo žili ztracení, odepsaní. Mnoho z nich zapomenuto rodinou a příbuznými. Lidé žijící současným dnem; ten příští mohl být poslední. Nejen den, i hodina.

Díky fantazii francouzského spisovatele měl Dimitrij Sergejevič nad sebou v některých táborech ochrannou ruku kápů, rekrutujících se z kriminálních trestanců. Psychology to nijak nepřekvapí, když mnohonásobní vrazi dojatě naslouchali vyprávění o lásce d’Artagnana a paní Bonacieuxové, když je nadchl osud tajemného hraběte. Jeho bohatství také nepostrádalo na zajímavosti, byť bylo vymyšlené, jako celé dílo. Svět hodnot těchto mužů byl karikaturou normálního. Bez zaváhání by zavraždili kohokoli, a přitom byli uchváceni osobností Edmonda Dantese. Ovšem Dimitrij Sergejevič nevyprávěl celých deset let romány. Je to jen ukázka toho, jak bizarní to byl život, kdy románový příběh mohl znamenat kousek chleba zvyšující naději na přežití, či místo blíže u kamen, aby se člověk mohl alespoň trochu ohřát v sibiřských mrazech.

V jiných táborech si občas vzpomněli na to, že Dimitrij Sergejevič je vzdělaný člověk, a tak příležitostně vypomáhal v kanceláři. Psal různé podklady, ale občas také tlumočil. Po roce 1945 se v gulagu ocitlo mnoho německých válečných zajatců a než se naučili rusky, pokud to stihli, bylo třeba občas něco přetlumočit. Sice jen vzácně, ale přece. S těmito vězni se příliš nebavili. Stejně tak později, když začínaly boje v tehdejší francouzské Indočíně, setkal se Dimitrij Sergejevič v táborech s vojáky cizinecké legie. I tentokrát se mu občas hodila znalost francouzštiny. Pak se různými cestami dozvídal, že tito muži zajatí v Indočíně byli se Sovětským svazem vyměňováni za dodávky zbraní pro vietnamské bojovníky.

Když se po deseti letech Dimitrij Sergejevič dozvěděl, že je propuštěn, opustil tehdy staveniště hydroelektrárny v Bratsku na Sibiři a vybaven malým ranečkem se vydal na cestu. Osobní doklady mu nahradil proužek papíru s nezřetelným cyklostylovaným textem a jakýmsi neméně nečitelným razítkem. Nicméně i nečitelné razítko dělalo člověka. Ten papírek provázel Dimitrije Sergejeviče přes celý Sovětský svaz, protože mířil zpět do Československa. Na rozloučenou se mu totiž dostalo v táboře poučení, že smí odcestovat, dost silné to slovo na vybavení, které měl, do kteréhokoli státu Varšavské smlouvy. S oním papírkem se však dala překročit i hranice, jinak ne právě prostupná. Po cestě občas dobří lidé dali něco k jídlu, jindy se Dimitrij Sergejevič svezl načerno nákladním vlakem. Nakonec došlo k tomu, co by Dumas přes všechnu fantazii romanopisce sotva kdy napsal – bývalý vězeň, úplně bez prostředků, posléze dorazil do Prahy. I v nevzhledné postavě poznala Jelizaveta Viktorovna svého manžela.

Kruh se uzavřel. Bludný kruh, který byl jedním z četných obrazů minulého století. Příběh se dokonce dočkal epilogu, jenž si svou bizarností nezadává s předchozím dějem. Deset let po návratu z gulagu, v roce 1965, dostal Dimitrij Sergejevič na sovětském velvyslanectví v Praze další papír, tentokrát trochu většího formátu, kde v předtištěném textu bylo dopsáno jméno. Dokument hlásal, že Dimitrij Sergejevič N. je v plné míře občansky rehabilitován. Nevím, zda to byla obecná praxe. V každém případě tak kus papíru uzavřel deset let života.

Dimitrij Sergejevič o něm vyprávěl opravdu málo. Nebyly to lehké vzpomínky, a přitom by si zasloužily mnohem větší auditorium, než nás několik málo jeho přátel a známých. Jsou to dodnes varovné vzpomínky. Doporučovali jsme mu, aby je sepsal, ale nevím, že by tak učinil. Častěji jsme se bavili o věcech současných; tématika bývala velmi pestrá. Stalo se, že jednou došlo na debatu o nových vědeckých výzkumech, jejichž cílem bylo prokázat přítomnost neutrin v kosmickém záření. Tyto částice mají obrovskou energii, takže doslova prolétnou i naší planetou, jako by to nebyla žádná překážka, a proto není snadné zachytit je a prokázat jejich existenci. Dimitrij Sergejevič se nad novinovým článkem opakovaně zamýšlel a posléze jednou uzavřel, že neutrina, tím spíš, že jsou neviditelná, nejsou ve skutečnosti nic jiného než andělé, když dokonce procházejí bez nesnází pevnou hmotou. Tehdy, třebaže mne zápal mládí k tomu poháněl, jsem se z úcty ke stáří nepokoušel příliš oponovat. Teď, po mnoha letech, letos je to třicet pět let, co jsme Dimitrije Sergejeviče doprovodili na cestě poslední, kterou mu určil Bůh Hospodin, jsem nesmírně rád, že jsem se zdržel pokusů o fyzikální vysvětlování celého jevu. Muž, který poznal peklo, věděl nepochybně lépe než já co jsou andělé.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.