29.3.2024 | Svátek má Taťána


VZPOMÍNKA: Dimitrij Sergejevič N., část 1.

21.4.2009

Věnováno muži, na jehož pohřbu jsem byl před pětatřiceti lety

„Není to špatně napsané, ale víte, spíš je to tak trochu pastýřská idyla.“ Muž sedící proti mně si prohrábl sněhobílou bradku a dodal, že je ale rozhodně zázrak, když taková kniha mohla vyjít. Bavili jsme se o tehdy vydaném proslulém díle Alexandra Solženicyna „Jeden den Ivana Děnisoviče“. Starší pán, Dimitrij Sergejevič, měl nárok na poněkud přísnější kritiku knihy – vrátil se před časem z týchž míst, kde byl i slavný spisovatel, totiž z gulagu. Jen jejich cesty tam byly odlišné. Tak jako mnoho jiných před ním i po něm, ani Dimitrij Sergejevič nikdy nestál před soudem, tak jako oni se dozvěděl jen od kohosi v podstatě bezejmenného, že je za spolupráci s mezinárodní buržoazií odsouzen na deset let uvěznění v koncentračním táboře. Ostatně i tu spolupráci mu vysvětlili jiní a později. V těchto kruzích se samozřejmě nezmiňovala možnost předčasného podmínečného propuštění. Spíš následovalo varování, že další roky lze bez problémů přidat. Pochopitelně také bez soudu.

Dimitrij Sergejevič vstoupil do mého života shodou okolností, jíž do nemalé míry napomohla skutečnost, že můj tatínek byl rovněž Rus. Oba muže spojovala kromě původu také zbožnost, víra v Boha a v jeho zázraky. U tatínka to byl zázrak, že se do gulagu nedostal, u Dimitrije Sergejeviče, že ho přežil. Tento muž soudil, že máme alespoň jednou v životě nárok na zázrak; jde pak o to, zda si takovou skutečnost uvědomíme a vezmeme si z ní ponaučení do dalších let. Přiznám se, že v jeho případě a jemu podobných to bylo ponaučení, které je obtížně přenosné. Pokud je to vůbec možné. Můžeme opakovaně naslouchat varovným osudům, ale, jak dějiny mnohokrát ukázaly, především si to sotva představíme, ovšem hlavně, v lidské povaze je hloupá, pošetilá důvěřivost. Minulé století bylo stoletím totalit, a vždy byl jejich model velmi podobný, až dětinsky prostý: lákavé sliby následované krutou represí, aby se ti, kdo nesplnitelné sliby dali, udrželi u moci. Jen se ptám, zda nás něco podobného zase nečeká … Zapomínáme až příliš rychle.

Když byl Dimitrij Sergejevič propouštěn z gulagu, velitel tábora mu prý tehdy řekl, že to byla berijovština, tedy vlastně jakýsi omyl, přehmat. Tím byl v prvním kole vyřešen akt rehabilitace, v baráku, který sloužil jako táborová kancelář, především přijímací. Poměr mezi přijímanými a propouštěnými vězni byl výrazně ve prospěch prvně jmenovaných. Dimitrij Sergejevič byl tak prostě zaznamenán jako jedna z nesčetných a dodnes nespočítaných obětí represí posléze nazývaných dnes již zažitým eufemismem „nezákonné“, i když, jak ještě uvidíme, ve skutečnosti trestní zákoník v tom hrál roli, byť pohříchu jen formální.

Konstatováním, že došlo k jakémusi podivnému a normálnímu člověku sotva pochopitelnému omylu, jako by vše bylo napraveno. Deset let života v táborech, kde si v kterémkoli okamžiku nikdo nebyl jist, zda v příští chvíli ještě bude naživu. Připomínám pro ty, kdo nepamatují, že termín „berijovština“ se pojí s Lavrentijem Pavlovičem Berijou (1899 – 1953), šedou eminencí sovětské moci, od roku 1940 ministrem vnitra, jehož svědomí bylo obtíženo snad vším, co nás ze zločinů napadne. Možná, že nám ani fantazie nebude stačit. Několik měsíců po Stalinově smrti byl za okolností dodnes nepříliš jasných zatčen a popraven.

Třebaže v kanceláři tábora rehabilitován, v tehdejším Československu měl Dimitrij Sergejevič i nadále pečeť podezřelé osoby. Především ruský emigrant, navíc, kdo ví, za co byl vlastně vězněn, nemluvě o tom, že asi tím nenabyl vřelých sympatií k sovětské moci. Poslední závěr byl skutečně oprávněný. Jako podezřelý měl problém sehnat práci, takže ho do jisté míry živila manželka. Aby si přivydělal, začal Dimitrij Sergejevič překládat z ruštiny, což mu střídavě zakazovali a pak zas na čas povolovali. Jistě, dá se někomu tak podezřelému svěřit důležitější překlad? Můj tatínek se zabýval také překladatelskou činností, ovšem oficiálně, povětšinou večer doma. Bral tedy občas překlady krajana na svoje jméno. Až později jsem si uvědomil, že našim institucím nebylo divné, jak pilný překladatel je můj tatínek a jak široké spektrum odborných témat překládal. Nebo si někdo toho přece jen všiml a mlčel? I v tehdejších dobách se našli slušní lidé.

Oba ruské emigranty původně seznámil muž, jehož jsem znal jen málo. Bohužel. Také překládal, ale z angličtiny. Pocházel z Ruska, žil před válkou v USA, za války bojoval v americké armádě a byl vážně zraněn, tuším v Itálii, a po válce už zůstal v Československu. Neměl snadný život a to nejen pro následky zranění, na které posléze zemřel. Přitěžující okolností mu byla především služba v americké armádě; v oněch letech byl v očích oficiálních československých míst potenciálním špiónem. Navíc byl židovského původu, což už bylo moc najednou. Naštěstí na něj americké úřady nezapomněly a dostával vojenskou penzi, ne velkou, ale stačila k průměrnému životu.

Dimitrij Sergejevič se takové přízni sovětských úřadů netěšil, on se jí patrně netěšil nikdo z těch, jako byl on. Obýval tedy malý byt na Pankráci, kam jsme chodívali na čaj doplněný nezbytnou velmi sladkou zavařeninou. Hostitel sedával v rohu pokoje v křesle, nad nímž visely ikony. Obvykle jsme se bavili o současném životě, občas také o vědě či literatuře. Třeba o Solženicynovi. Jen občas se vynořovaly vzpomínky, z nichž se mi postupně skládal obraz Dimitrije Sergejeviče, obraz, jenž však bohužel zůstal velmi neúplný. Tento muž se nevracel do minulosti rád a činil tak spíš výjimečně. I z těchto zlomků vystupoval pohnutý život. Jeho pouhá rekapitulace, jak řečeno neúplná, však zůstává statickou scénou, jíž chybí tón hlasu, gesta, výraz tváře muže, který jen občas řekl něco o sobě, takže jsem se vlastně nikdy nedozvěděl, kde se narodil a kdy. Z narážek se dalo soudit na velké město a na rodinu rozhodně ne chudou, zase ale ne mimořádně bohatou, nepochybně však vzdělanou. Také způsob opuštění Ruska zůstává ve tmách.

Dimitrij Sergejevič se mi vynořuje ze svých vyprávění až v Paříži, kde působil jako právník. Žil tu s manželkou pocházející z polské šlechty; o dítěti či dětech nikdy nemluvil a my se neptali. Někdy roku 1937 nebo snad trochu později se mezinárodní situace vyhrocovala a nesla známky rostoucího napětí. A právě tehdy se manželé přestěhovali do Československa – opět to typické prohrábnutí bradky a krátké vysvětlení – aby byli blíž vlasti, Rusku. Pro Dimitrije Sergejeviče bylo vlastí stále Rusko, domovem pak stát, kde zrovna žil. Před Francií pobýval v Československu a měl jakousi krátkou mezihru v Německu. V předvečer války se mu stala domovem Praha, krátce poté hlavní město protektorátu Čechy a Morava.

Pamatuji se, jak jsem se dost nevhodně zeptal, moje mládí mne snad trochu omlouvalo, zda Dimitrij Sergejevič pokládá s odstupem let svoje přestěhování do Prahy za dobrý nápad. Opět pauza, pocuchání bradky, pokřižování – Bůh Hospodin vede naše kroky, ale nevíme, jakými cestami. Zamýšlel tudíž bezpochyby, abych skončil tady, v Praze. Vyplnilo se to; Dimitrije Sergejeviče jsme doprovodili na zdejší ruský hřbitov. To předbíhám. Zatím končila válka a s ní protektorát, znovu tu byla Československá republika.

V obnoveném samostatném státě kdosi zazvonil v květnu 1945 u dveří bytu Dimitrije Sergejeviče. Vojáci s vínově červenými výložkami, vojska to NKVD, ministerstva vnitra. Tedy sovětského. Dimitrij Sergejevič si měl vzít nejnutnější osobní věci, především teplé, a jít s eskortou. Kam? Neptat se. Jeho manželka se pak ptala opakovaně; mlčely naše i sovětské úřady. I ty věci na cestu, jak se ukázalo, byly spíš navíc. Většinu sebrala eskorta, zbytek později někteří spoluvězni. Tak začal našemu známému nový život, který si do té doby nedovedl představit, a to přesto, že jako ruský emigrant věděl přece jen víc o tom, co se děje v jeho vlasti, kterou kdysi opustil. Předpokládal, že ho nečeká pastýřská idyla, ale tehdy neměl dost fantazie na to, aby si představil skutečnost.