Vzpomínky na totalitu se nám vynořují chtíc nechtíc, zejména když přichází doba různých svátků a tradic, které se komunisté snažili potlačovat. Mimo lidí, kteří se nebáli a dokázali si vždy zachovat svoji důstojnost, byli mnozí, kteří to prostě neuměli. Vyprávěl jsem kdysi jednu svoji příhodu mikulášskou skupině mladých studentů a dívali se na mě nevěřícně, jakoby chtěli říci, že se něco podobného stát nemohlo.

Mikuláš k nám domů chodil odedávna. V jisté době jsem přišel na to, že pod bílým vousem je tvář tatínkova a čertem že je naše sousedka, leč dodnes to kouzlo mikulášského večera ctím. Teprve později jsem si něco přečetl o původu a smyslu mikulášské tradice a velice příjemné vzpomínky mikulášské mi nezkazila ani informace o tom, že dnešní podoba Mikuláše (muž s dlouhým vousem v plášti s kapucí a lemovaným kožešinou) byla vytvořena asi před sto lety německým malířem Moritzem von Schwind. Snažil jsem se, aby stejné příjemné pocity z návštěvy Mikuláše prožívaly i moje děti. V okolí našeho paneláku jsem byl znám tím, že jsem na večer na Mikuláše přestrojoval za onoho dávného biskupa nadělujícího hodným dárky. A to i v období zuřivé normalizace.

Jednou mě požádal soused z vedlejšího vchodu, zda bych náhodou u nich nemohl také udělat Mikuláše. Měli dvě pěkné malé děti, a tak proč ne. Domluvili jsme se, že mi dají na balkon (bydleli v přízemí) koš s dárky, já že si ho z ulice podám, vejdu do chodby, zazvoním, atakdále. Ještě mi sdělili drobné neřesti svých dětí, abych je jako nabádal správným směrem. A tak se i stalo. Ještě před naší domácí mikulášskou nadílkou jsem se vypravil k sousedům. Koš byl na balkoně a za chvíli jsem zvonil.

Otevřel mi soused se zděšeným výrazem ve tváři a s prstem na rtech. Cosi šeptal a gestikulovat, nechápal jsem z toho nic. Strčil mě do kuchyně a sepjal ruce, něco jako v tom smyslu, abych byl zticha a nehnul se odtud. Za chvíli se vřítil znovu do kuchyně a postavil na stůl láhev koňaku a skleničku. A něco jako popelník, což byl vrchol, neboť oni byli zarputilými nekuřáky. A tak jsem kouřil, kouřil a nakonec i tu lahvičku otevřel. To skrzevá pocení, víme? Bylo mi pod těmi vousy a v mitře docela teplo. Ovšem za půl hodiny jsem začal být nervózní. Naštěstí jsem slyšel nějaké hlasy, poté klapnout dveře a soused znovu vtrhnul do kuchyně, tentokrát již klidnější. A snažil se mi vysvětlit, co se stalo.

Byly u nich na návštěvě soudružky z uličního výboru, protože na něj měly psát posudek. Měl se v práci stát mistrem. A tak pohovorem zjišťovaly jeho politický profil. Nu, a kdyby viděly Mikuláše, bylo by po mistrovi, to bylo jasné i mně. Tedy jasné mi to bylo z hlediska těch kádrováků. O tom, že je soused zas takový poseroutka, to jsem tedy nevěděl. Odmítl jsem v té komedii pokračovat. Koš jsem nechal v kuchyni a poradil jsem jim, aby se vyklonili z balkónu a křičeli na celou ulici, že žádný Mikuláš není, a že chodí jen ke zpátečníkům. Možná, povídám, že vás ti soudruzi ještě uslyší. A odešel jsem, protože i u nás doma byly děti. Ani vám nevím, jestli se ten soused tím mistrem stal nebo ne. Naštěstí této mé příhodě asi nikdo z mladších čtenářů nebude rozumět. Zrovna tak, jako mi nevěřili oni studenti.