Dnes všude kolem nás rostou cyklostezky, někoho těší, jiným vadí. Tak je to se vším. Především však – je obrovský výběr jízdních kol od těch obyčejných přes všelijaká terénní a kdo ví jaká, až po elektrická. Nedokážu všechny typy vyjmenovat a není to ani cílem této vzpomínky, která svými počátky sahá do dob neporovnatelně skromnějších, do mých dětských let krátce po válce a do následujícího mládí.
V chatě na kraji Říčan u Prahy se jednou objevilo jízdní kolo. Jeho původ neznám, bylo předválečné, bytelné dámské, hodně těžké. Původní kožené sedlo bylo nahrazeno jakousi pevnou látkou snad z provázků či co. Hodně škrábala, což mi zprvu nevadilo, protože jako malý jsem beztak nedosáhl ze sedla na šlapky. Musel jsem na nich stát, na druhou stranu na dámské kolo se snadno nasedne. Tušíte, že to zrovna pohodlné nebylo, však jsem nejezdil moc daleko. Naučil jsem se i za ztížených podmínek na nerovných stezkách držet rovnováhu a také zastavovat to těžké monstrum klasickým „torpédem“, kdy se muselo prostě šlápnout dozadu. V mém případě plnou vahou, která byla malá. Mohutný stroj zpomaloval spíše podoben přistávajícímu boeingu, brzdil jsem proto se značným předstihem.
Střídali jsme se s bratrem, on starší, dosáhl ze sedla na pedály, takže jeho akční rádius byl rozsáhlejší. Nakonec, byli jsme větší, jsme dostali skutečná kola, řídítka „vlaštovky“, lankové brzdy a přehazovačka. Na zadním kole byla tři ozubená kolečka. Tehdy něco jako mercedes. Z Říčan to je blízko k jevanským rybníkům, které byly naším častým cílem. Od Prahy to jsou, pokud si dobře vzpomínám Požár, Louňovák, Pařez, Vyžlovák, Jan, Švejcar a Jevaňák. Prosím případné znalce, aby mne opravili.
Výčet sice delší, možnost koupání jen v Louňováku a Jevaňáku. Ostatní, snad se nemýlím, byly v péči rybářů. Jevaňák měl pláž u hotelu, asi předválečného. Kdysi noblesní, Jevany byly vyhlášené středisko letních hostů, v naší době stavba označená hotel Moskva sloužila rekreaci ROH (Revoluční odborové hnutí). Samozřejmě vybraným zasloužilým odborářům s rodinami. Na pláž určenou rekreantům nás nepouštěli, občerstvení v restauraci bylo obtížné. V lepším případě se muž ve výčepu uvolil prodat nám sklenici vody, kam nejprve na dno nalil něco sirupu „Lesní směs“, což bylo deklarováno jako limonáda. Byla i „Zahradní směs“ podobné barvy a chuti.
Zbýval nám Louňovák, rybník z valné části zarostlý rákosím, ale na jedné straně se louka mírně svažovala ke břehu a od něj se táhlo nepříliš daleko písečné dno. Bezpochyby uměle vytvořené. Dál už bylo bahno. O louku jsme se dělili s kluky z okolních vsí, a také se včelami na jeteli a s husami, které plavaly nejraději v rákosí. Bylo to klidné soužití, jen nechtěné šlápnutí na včelu komplikovalo odjezd s oteklým chodidlem. Další možností bylo šlápnout na výsledek husího trávení, v horším případě na to sednout.
Nebyl tu plot, žádné vstupné, ale ani nějaké kabinky. Vlastně jsme je nepotřebovali. Byla to doba, kdy jsme my, kluci, byli uniformovaní – téměř všichni měli červené trenýrky; jiné se obtížně sháněly. Pod nimi plavky, ale občas trenýrky sloužily oběma účelům, jako oděv plavecký i společenský. Občerstvení, pokud jsem ho vůbec měli, jsme brali také z domova. Dalo se sice vyrazit do blízkých Louňovic, ale ani nevím, jestli tam byla hospoda. Občerstvení by asi bylo stejné jako u odborářů, „Lesní směs“ byla jediným ochucovadlem.
V prvních letech se u rybníka občas, vzácně, objevilo osobní auto budící pozornost. Černá hranatá karoserie sahající do hlubin předválečné republiky, ovšem vzadu byl zvenčí na karoserii velký válec, z něhož občas vystupoval slabounký kouř. Ano, auto si zachovalo válečný pohon, tedy dřevoplyn, válec byl kotel, do kterého šofér, starý pán, občas naložil pár dřevěných hranolků. Mladší čtenáře odkazuji na vhodné prameny o tomto pohonu. Tam, kde jsou zadní sedadla, spočívala v autě jakási skříň obsahující zmrzlinu. Nevím, snad to byla nějaká velká termoska. Podstatné je, že za peníz vskutku nevelký jsme dostali kornout této lahůdky. Jedno léto se pán neobjevil a pak už nikdy…
Jezdili jsme s bratrem hodně, nejen k rybníkům, ale prostě po širém kraji, kde zvlášť na vedlejších silnicích, obvykle válcovaných, prašných a kamenitých, kola přece jen trpěla. Někdy koncem padesátých let jsme zatoužili inovovat náš cyklistický park. Snem bylo kolo Favorit, závodní, ne právě levné, a především těžko k sehnání. Prý šlo z valné části na export. Nejdřív jsme si museli vydělat, abychom nezatížili rodinný rozpočet, a teprve po shromáždění patřičné sumy jsme začali hledat. Nemusím rozvádět, že to bylo klasické chození od čerta k ďáblu, Favorit byl vzácností a my chtěli hned dva. Někteří lidumilní prodavači nám říkali „ani to neshánějte“. Sloveso shánět se vztahovalo k většině nákupů, zdaleka nejen kol.
Pak, na doporučení kamarádů, jsme zašli v Praze na roh Karlova náměstí a Žitné ulice, kde nad prodejnou byl nápis „Jízdní kola, šicí stroje“. Tahle dvojkombinace byla klasická. Na dveřích stálo, že odpovědný vedoucí je nějaký pan Caperllari. Toho „pána“ přidávám, to tam samozřejmě nebylo, a nahrazuji tím křestní jméno, které jsem zapomněl. I to, zda ve jménu byla dvě „l“, nebo jen jedno. Snědý muž středního věku byl velmi příjemný, jak jsme se časem víckrát přesvědčili. Jeho životopis neznám, jméno italské, ale hovořil bezvadně česky. Narodil se tady? A přece mu z našeho jazykového bohatství vypadlo pár obratů tehdy v obchodě běžných, ba téměř nezbytných pro jeho provozování. Tenhle muž neznal idiomy jako „nemáme na skladě a nemíváme“, „je to úzký profil“, „zkuste se zeptat jinde“. V tehdejším styku s prodavači to často bývala klasická forma komunikace, protože to rovnou naznačovalo, že dotyčný očekává, že zareagujete patřičným způsobem – sáhnete po vhodné bankovce, která zmizí v jeho kapse, načež se žádané zboží objeví. Hned, bylo pod pultem, nebo s nějakou prodlevou.
Pan Capellari ve styku s námi, chodívali tam hodně mladíci našeho věku, neznal ani tohle. Když jsme řekli, že sháníme dva favority, vlídně odtušil, abychom se přeptali za dva týdny. Jen žádal upřesnění, jaké mají mít galusky, zda celoprotektorové, nebo polo- či čtvrprotektorové. Doporučil „polopr“ (tak to bylo na obalech), protože „čtvrtpr“ se snadno prorazí a „celopr“ jsou těžší. Dali jsme na jeho radu a po dvou týdnech odváděli dva zbrusu nové bleděmodré favority.
Sen se splnil a začala nová, poslední éra naší cyklistiky. To byla jiná jízda, po silnicích tehdy ještě skoro bez aut. Pak se bratr oženil, časem také já, přišly děti, a kola osiřela. Ale užili jsme si je. Když teď jdu po Karlově náměstí, vždycky se podívám na ten rohový obchod. Nevím, co tam zrovna je, protože spíš vidím pana Capellariho, který se zasloužil o třetí fázi naší cyklistiky, a vzpomínám na muže, který pomohl našim kamarádům a nám, dokonce kola opravoval. Snad teď jezdí na nějakém krásném po nebeských cyklostezkách. Zaslouží si to.