Nechtělo se mi, ale ty stupidní útoky na Karla Gotta od lidí, kteří o životě v „socialismu“ nic nevědí, nic nedokázali, o muzice nemají ani ponětí anebo produkovali „pahudbu“, která skoro nikoho nezajímala, tihle paraziti mě donutili vůbec poprvé v životě vydat svědectví tom, co mi Karel řekl, když jsem ho neformálně na Bertramce navštívil. Čtěte, prosím, a možná pochopíte…
Nejprve jsme si povídali o Elvisovi, ale pak se hovor stočil na to, co jsme oba zažívali – já jako bezvýznamný „bigbíťák“ na Pražském kulturním středisku a on, skutečná hvězda, na Pragokoncertu a nejenom tam. Třeba na těch „přátelských“ pohovorech na ÚV KSČ se soudruhem Müllerem a jemu podobnými. Samozřejmě, zeptal jsem se ho i na Antichartu. Karel se rozpovídal a já se pokusím jeho slova, tak jak je mám v paměti z roku 1996, alespoň přibližně interpretovat… Řekl mi:
„Ty přece víš, jak to za Husáka chodilo. Mě tehdy politika opravdu příliš nezajímala. Byl jsem šťastný, že se mi podařilo prorazit a získat si tolik fanoušků. Snažil jsem se držet od politiky tak daleko, jak jen to šlo. Ale ono to nešlo. Ti komouši na mě vytvářeli neustálý tlak. Abych jim pomohl, díky své popularitě, stabilizovat ten jejich normalizační režim. Já se k tomu moc neměl a snažil jsem se nějak vykroutit. Snažil jsem se jim vysvětlit, že chci zpívat - a pro všechny, bez rozdílu politického přesvědčení. No a potom ta přátelská atmosféra rychle ochladla. Ne že by mi někdo přímo vyhrožoval, to ne… jenom mi bylo jemně naznačeno, že když jim pomůžu, tak mi vyjdou ve všem vstříc. Ovšem pokud ne, tak mě nebudou schopni proti tlakům „seshora“ donekonečna bránit.“ (To jsem zažíval také, a proto jsem Karlovi perfektně rozuměl)
Karel nikdy neřekl přímo, koho tím „oni“ myslí, ale věděli jsme to oba, ale teď už dál…
„Oni mě nikdy nenutili, abych třeba vstoupil do KSČ. Dokonce to řekli napřímo. To by bylo k ničemu. Jako nestraník budeš mít na tu naši nezbednou mládež daleko větší vliv. Dneska se do mě kdekdo strefuje. Ale ti lidé nevědí, o čem mluví. Oni nikdy nepochopí, že mně šlo o jediné, zpívat pro lidi a starat se o kamarády v kapele. Kdybych se znelíbil já, odskákali by to i oni. Bože, jak já jsem ty kožené, bolševické tlamy nesnášel, ale na vybranou jsem neměl. Neměl jsem ani trochu radost, že mě zatáhli do té neblahé Anticharty. Šel jsem tam strašně nerad, ale doufal jsem, že mě moji fanoušci pochopí. Že jim dojde, že to nemyslím vážně, ale musím udělat povinnou úlitbu režimu, abych mohl zpívat dál.
Po čase mi ale došlo, že už jsem tak známý a populární zpěvák, od Moskvy až do Mnichova, že už si na mě netroufnou. Myslím, že by mě byli klidně schopni zakázat, ale ono už to nešlo. Báli se a věděli, že by jim to neprošlo ani u nás, ani na západ od našich hranic. Ten režim mi nikdy v ničem nepomohl a já jemu dobrovolně taky ne. Jenom hlupák by se mohl domnívat, že zpěvák, který zpíval v Americe, ve Vídni nebo v Mnichově, může milovat ten jejich hloupý režim. Hrál jsem s režimem „na kličkovanou“ a docela mi to šlo. S režimem jsem nebyl nikdy kamarád, stejně jako bráchové Štaidlové. Když Láďa říkal do televize, že „chce klid na práci“, měl na mysli jediné – běžte do prdele, komouši, a nechte mě psát muziku.
Byla o strašně složitá doba a ten, kdo ji nezažil, nemá žádné právo nikoho hodnotit anebo kádrovat.