Sucho nás přimělo pomoci trochu zahrádce a s tímto cílem jsem se vydal koupit hadici na kropení. Dodávám, že užitkovou vodou, nikoli pitnou, vodovodní. V železářství jsem vyslovil svoje přání, dohodl se s prodavačem na průměru hadice a vyžádal si na její konec něco, co proud vody usměrňuje, případně rozprašuje. Vyjadřuji se laicky, přiznám se, že moje technické nadání není slavné. Patřičné součástky se mi dostalo, přesněji mohl jsem si vybrat z řady druhů. Zvolil jsem nejjednodušší, cenově příznivější. Pak už jsem jen požádal o sponu, takovou tu kovovou kulatou se šroubkem, kterou se běžně hadice upevňovaly na nějaké koncovky. Prodavač se vlídně usmál a poučil mne, že to je minulost. Z police vytáhl jakýsi objekt, dva spojené válečky, a poučil mne, že „tohle se rozšroubuje, sem se strčí konec hadice a zas se to sešroubuje“. Tedy žádná kovová spona, která se utahovala šroubovákem.

Odcházeje z obchodu jsem si, pokolikáté už, uvědomil, že jsem bytost minulého století. Stává se mi častěji, že shledávám, jak mne moderní technika předběhla. Někdy je to příjemné. Před desítkami let jsem se v autoškole učil, kde má vůz značky Škoda mazací místa, jak vyměňovat svíčky. Jediná slabina byla v tom, že jsem po další desítky let auto neměl. Když jsme se na něj konečně jako rodina zmohli, šlo o značku Škoda, o mazacích místech nebylo řeči. Podobně cvičení z autoškoly - jak sundat z disku pneumatiku (pamatujete termín „montajzny“?), opravit píchlou duši a vše uvést do původního stavu - zní dnešní mladé generaci asi stejně, jako mým rodičům vyprávění o tom, jak okovat koně.

Jednou jsem v rozhovoru s mladými lidmi řekl, že jsem se narodil v první polovině minulého století. To je na chvíli očividně zarazilo, a zřejmě přemýšleli, zda by se nemohli zeptat, jaké bývalo posezení v kavárně s Nerudou. Pak to spočítali správně. Některé výroky opravdu matou, nemluvě o tom, že mladým se naše minulost zdá samozřejmě být ještě vzdálenější minulostí. Pochopitelně. Zažil jsem ještě muže, kteří bojovali v první světové válce. Ta dnes mladým pomalu splývá s třicetiletou. Prostě je to dávno. I tohle je pohled na minulost očima přítomnosti. Jde o to, kdo se dívá.

Líčím svůj pohled člověka, který ještě posílal z pošty telegramy. Mladším posluchačům musím celý proces podrobně popisovat; v době mailu a kde čeho je to něco obtížně představitelného. Už to, že jsem musel kvůli odeslání telegramu někam jít, na poštu, a že to trvalo i hodiny, než došel adresátovi. Ostatně ani telefon nebyl tak běžný. Když jsme pobývali na chatě, nedaleko Prahy, abych zavolal svému otci, musel jsem rovněž na poštu, paní za okénkem sdělit požadované telefonní číslo a posadit se. Paní navazovala spojení. Pokud uspěla, vyzvala mne, abych šel do kabinky a tam bylo sluchátko. Po skončení hovoru jsem u okénka zaplatil patřičnou sumu.

Jiným reliktním dokladem je moje diplomová práce, psaná v té době, jak jinak, na psacím stroji. Studenti se podivují – a svým způsobem obdivují, když se dozvědí, že se překlepy opravovaly nesnadno a když jich bylo moc, stránka se musela prostě přepsat. Grafy, práce byla přírodovědná, se rýsovaly tuší na pauzovací papír (takový průsvitný, leč pevnější), musely se ofotografovat, a po vyvolání filmu vyrobit obrázky. Musel jsem to líčit podrobněji, znělo to možná v podobném duchu jako popis tisku s Guttenbergovými pohyblivými literami. Ono to od nich zas tak propastně daleko nebylo.

Vzpomínky na to, jak jsme naskakovali do rozjíždějící se tramvaje, vyvolávají představu filmových kaskadérů. Někteří mezi námi skoro takoví byli. Podobně seskočit na stanici, když tramvaj zastavovala. Ostatně ani jízda na stupátku v přeplněném voze nebyla jen tak. Dnes nic z toho nejde, jen ta přeplněnost občas zůstává. Někdy bylo lepší jít pěšky, když bylo zřejmé, že zájem o přepravu přesáhl možnosti dopravních prostředků, takže než se mačkat v tramvaji, procházka byla prospěšná.

To prospívalo udržení fyzické kondice. I v tomhle směru jsem shledal svůj rozdíl člověka minulosti od dnešní doby. To jsem si uvědomil, když jsem v jakémsi časopise zahlédl zmínku o Olivovně. Proslulá ozdravovna v Říčanech u Prahy, kdysi založená manželi Olivovými původně jako zařízení pro děti neduživé. Po válce nás bylo takových většina. Mne školní lékařka, na níž jsem na těchto stránkách vzpomínal, chtěla téměř každé léto poslat do Olivovny, aby se zvýšila moje tělesná hmotnost. Ta dobrá žena se marně snažila na mém břiše nahmátnout podkožní tuk. Moji rodiče ji ubezpečili, že právě do blízkosti Olivovny jezdíme, neb tam máme chatu, a o stravu mám doma postaráno. Když jsem pak v létě běhal s kamarády po okolních lesích, vídali jsme skupiny vrstevníků, stejně hubených jako jsme byli my, jak jdou na procházku pod dozorem odborného personálu.

Od těch dob, je to mnoho desítek let, se mi Olivovna ve vzpomínkách vždy spojovala s hubenými dětskými postavami. Jsem člověk minulosti. I tady se odehrála hluboká změna – ve zmíněném textu se psalo, že dnes toto zařízení slouží léčbě dětí obézních. Učí se, jak vhodnou stravou a pohybem váhu snížit.