aneb Řešení staré dámy

Po válce se u nás vynořila hra Divotvorný hrnec, sice americká, leč, pro nástup lidové demokracie a zářných zítřků upravena, taková vcelku veselá taškařice, kde ačkoli socialistický realismu ještě nezavládl, už lidové dobro bojovalo s kapitalistickým zlem. Byly tam však hezké písničky (excelovala Soňa Červená - však jí to méně excelující soudružky nikdy nezapomenuly, až jí také nezbylo než vydat se za kopečky) a ty písničky byly populární (dokud se ještě směly hrát, ba dokonce i potom, co už zase zas některé hrát směly, neb inklinovaly k jazzu) .
Tu základní si, v níž se pravilo, že šerý stín kraj už halí, starý mlýn vidím v dáli, v údolí řeka hučí, …a tak dále, vyvolávalo náladu skoro jako protektorátní filmový trhák Řeka čaruje.
Inu řeka, staré mlýny, pára stoupající z luk za chladných jiter, jsou vždy poetické. Žel, onu základní melodii musila lidová tvořivost záhy upravit do této verse:

Starý mlýn - znárodnili,
mlynáře - vyhodili,
údolí --- združstevnili
a jen ta píseň má,
zůstala soukromá
Točilo se to vše kolem Starého mlýna, nikoli zrovna ve formě, jakou české mlýny popsal pan Tůma, a dokonce ani vzdáleně od téměř shodně otitulované knížky pana Prospera Merimée, kterou jsem byla kdysi v mládí, já dítě městské, totálně okouzlena. Kdybych si raději místo toho řádně prostudovala Stendhalova Červeného a černého (s vypuštěním pasáží věnovaných lásce k paní de Renal) byla bych bývala byla, bývala byla bych, na život v socialismu lépe připravena. Jen mi, a to až dodnes, není jasné proč pan Stendhal sám, když do toho tak dobře viděl, osobně dopadl celkem podprůměrně.
Zde se mi nějak proplétají čas a místo a tudíž zpět ku předmětnému starému mlýnu. Nebude to ten, u něhož sídlil vodník Čochtan, ba ani ten starý mlýn o cosi báječnějšího pana Merimée, ale jeden úplně jiný, kdež ovšem, také hučel splav a život byl tak zvaně pěkňůčký, zvláště za teplých letních nocí (jako ta Srpnová od Hrubína), jejichž tmou poletovaly světlušky, dívky byly přítulné.maso propečené, pivo osvěžující a vyhlídky nadějné.
Tyto zajisté dosud nesourodé vzpomínky mi momentálně přinesla návštěva Zlatunky. Zlatunka přijela i s maminkou, o níž se v našem rodu traduje, ba docela určitě ví, že za mlada byla nejen zlatovlasá pěknice, ale i zatraceně nerozumná uličnice, navíc jako holka ze mlýna s pěkným věnem. Nicméně pak údajně někomu naletěla. Takže klady projevily se jako zápor? To neposoudím, zcela určitě však sešlo z věna, neb mlýn byl, přesně jako v té písni znárodněn. Maminka se přišla rozloučit. Nikoli však, že by se chystala zemřít. Jen našla řešení.
Dnes je jí 75, ale výraz obličeje pořád prozrazuje snovou dívčinu. Právě ovdovělá se zase jednou všeho vzdala a nehledě na věk se stěhuje za dcerami do Ameriky; aniž tedy ví, do čeho se to vlastně vrhá a ještě ke všemu je jí to úplně jedno. Zřejmě trvající stav nerozumné uličnice.
No a během té návštěvy ovšem přišel na přetřes i onen starý mlýn, vlastně jádro pudla onoho řešení staré dámy. Mlýn, v jehož zdech se střídaly generace a o příhody nebyla nouze. Ty, které neodnesl čas, neb pro příhody toho jména hodné není čas vlastně vůbec důležitý. Tím víc, že ten starý mlýn už neexistuje, neb zařval jednak na zářné zítřky, tedy ideologii, ale mnohem víc asi na obyčejnou závist vypuštěnou ze řetězu, tou ideologií. Mlýn už existuje jen ve vzpomínkách a budete se divit, dokonce i jako malý model v samotném Památníku písemnictví, či snad o kus dál ve Hvězdě. Nejsem si právě jistá.
Jednou, za onoho času, kdy se ještě nosily dlouhé sukně a klobouk byl nezbytnou součástí oblečení, bez něhož slušná žena neopouštěla dům, si paní mlynářka zašla k náhonu (proč, už nevíme) jisto však je, že uklouzla, spadla do vody, voda ji vzala a paní mlynářka se začala, i skrze ty dlouhé sukně, pěkně topit. Naštěstí kolem právě kráčel jakýsi čeledín od Volrábů (kdo byli Volrábovi, taktéž nevím, a tudíž to zde nebudu rozvádět), který vedl kolo. Když uviděl mlynářku ve vodě, nejprve smekl a slušně pozdravil a teprve potom se optal:
"Paní Winterová, proč se ráčíte koupat v klobouku?"
Mlynářku mu neméně slušně vysvětlila, že se nekoupe, ale topí, požádala ho, aby jí pomohl a zavolal lidi ze mlýna.
Mladý muž opřel kolo o vrbu, mlynářku vytáhl a šel zavolat lidi ze mlýna.
(Dnešní mladý muž by se nejspíš ozval v tom smyslu, co tam ta kráva leze, když neumí plavat a ještě ke všemu si ani nesundá klobouk.)
Wintrovi "ze mlejna" byli velká rodina a pokud sídlili jinde, což jich byla většina, scházívali se ve mlýně jako tak zvaní lufťáci každý rok přede žněmi, když mlýn byl prázdný, uklizený a bez práce. Mnoho generací jejich dětiček si tam hrálo na schovávanou, případně na doktory, a pokud žijí, dodnes na to sentimentálně vzpomínají.
Ještě za Císaře Pána tam u splavu dali postavit elektrárnu, či tedy elektrárničku, o kterou se bylo nutno starat 24 hodin denně. Což mlynáři vláda lidu laskavě trpěla, i když mlýn sám už byl, v rámci odevzdání výrobních prostředků lidu vyvlastněn, či tedy odevzdán do rukou tak zvaně společných. Čímž také jaksi pochopitelně sešlo z věna všech děv ze mlýna vyvdávaných, a to včetně mé momentální návštěvnice. Kupodivu to nikdy moc nevyčítaly komunistům, ale nejvíc svému bratru, který tam stran té elektrárny (za hrůzovlády presidenta Masaryka zmodernisované) směl zůstat, ale jejich věno, ba ani dědický podíl jim jaksi neměl z čeho vyplatit. Tyto výčitky setrvaly dodnes, ačkoli mlýn někdo, včetně té elektrárničky v sedmdesátých létech vypálil. Já myslím, že to bude tou buržoasní výchovou. To mají holky z toho, že se nikdy nezapojily do SČM, ČSM ba ani SSM. Ačkoli na to poslední už byly moc vyrostlé.
Jak čas běžel, tak na mlynářovic pozemku někdo ještě před sametem postavil novou elektrárničku a použil v ní i ty dvě staré turbiny, které neshořely a daly se opravit. Mlynáři opět dokonce dovolili, aby se o ně 24 hodin denně staral. Směl. Vysloužil si to tím, že pomáhal stavět.
Takže nynčko už se dlouho a úspěšně (pro soudy a advokáty) soudí a soudí. Nicméně, jako u starého Gershwina, vzpomínky tu zůstávají. Jak někdy mlynář elektrárnu zastavil, čehož si málokdo všiml, seděli v teplé letní noci venku a mlynář pak vidlemi nabodával pod náhonem v jalovém pstruhy, jichž tam prý byly tisíce.
Inu, Prosperovy vzpomínky na večery ve mlýně se kapánek liší, Francie měla jiné problémy. Určitá shoda tu však je. Hvězdy na francouzském nebi byly stejné, a když se noc vyvedla do své krásy, zářily úplně stejně. Splav hučel, světlušky prozařovaly tmou.
Ptej se vody, co ví voda
Ptej se vřesu, co ví vřes
Voda, jak známo, cosi odpověděla, ale více jak patnáct let neodpověděly naše milé soudy, komu ten mlýn vlastně patří. Snad proto, že taktéž hejna bílých hus, těch bílých hus, už se dávno nezvedají, když na ně štěkne pes, neb máme pokud jde o husy drůbežárny. Taktéž světlušky už jaksi vymizely a i na pstruhy se dá jen vzpomínat. Takže Zlatunčina maminka se ve věku 75 stěhuje do Ameriky, neb ví, že se odpovědí soudní nedočká a čekat se jí dál nechce, neb ten mlýn už není a vzpomínky jí zůstanou i za mořem.

Tůmo! Merimée! Čochtane !