Krátce po mém narození nechal tehdejší předseda vlády, Antonín Zápotocký, osobně vyhodit z redakce Lidové demokracie mého kmotra a strýce, Jiřího Roubala. Ten se moc nerozmýšlel a „zdrhl za kopečky“, v důsledku čehož se můj otec musel každý týden chodit hlásit na služebnu SNB.

Později, když už jsem jako předškoláček začínal brát rozum, tak můj nejlepší kamarád, Toník Švarců, který byl z dřevní komunistické rodiny, mi tajuplně sděloval, že „v ulici, kde bydlíme, žije rodina amerického špiona“, a když jsem se hodně naivně zeptal, která že rodina to je, tak s gustem odpověděl: „No přece vy.“

Ale komunistický teror postupně ztrácel na síle a já si vůbec nejsem schopen vzpomenout, zda a jak fungoval na střední škole ČSM. A vůbec, ideologické indoktrinace bylo na průmyslovce jako šafránu a to jediné, co se od nás vyžadovalo, byly znalosti a včas odevzdané protokoly z měření. Jinak nás systém nechával naprosto v klidu.

Jednoho rána na jaře 1966 jsem si v tramvaji č. 23 četl noviny a než jsem dojel na Slintáč, kterému se tak ještě neříkalo, tak jsem zjistil, že od toho pondělí přijímají orgány pasů a víz žádosti o vycestování do nesocialistické ciziny i na pozvání nepříbuzných osob. To byl ten začátek průlomu, to byly ony „Dubčekovy doložky“, které s Dubčekem ale neměly vůbec nic společného.

Od toho okamžiku se život v „socialistickém“ Československu stával stále snesitelnějším a snesitelnějším. Taková možnost relativně svobodně vycestovat, zamířit do Německa, Francie, vidět Paříž nebo Londýn, to byla po těch letech za železnou oponou úžasná změna. A není pravda to, co šíří protinožci. Tu doložku mohl získat skoro každý. Byla tam samozřejmě omezení pro ozbrojené složky a podobné případy, ale jinak si požádat mohl každý a skoro každý tu doložku získal. Zpočátku stačila obálka orazítkovaná někde na Západě (já první výjezd získal dokonce na obálku odeslanou z východního Berlína s textem, že dotyčný západní Němec je tam zrovna na návštěvě), později myslím bylo potřeba ověřené pozvání.

Takže, v roce 1968 jsme si žili jako prasátka v žitě. Sice chudě, ale v zásadě nikde nebujel nějaký silný ideologický teror. Ale s jídlem roste chuť, a tak jsme se rozhodli „udělat díru do světa“, vymyslet „socializmus s lidskou tváří“. Tuto hloupost já stále a neustále srovnávám se zmrzlinovým pohárem pečeným 15 minut na 200°C. Je to prostě něco, co je neuskutečnitelné. Socializmus se s demokracií vylučují. Socializmus potlačuje lidskou přirozenost vlastnit výrobní prostředky a podnikat a jakmile se lidem trochu povolí, tak okamžitě začnou.

Já absolutně nechápu, jak lidé, kteří v Moskvě studovali a žili, jako byli třeba Dubček a Mlynář, ale určitě i spousta dalších, si mohli myslet, že československé, z řetězu utržené blázny nechá Moskva tak dlouho takto příšerně blbnout. Je přece nad slunce jasné, že kdyby se Československo trhlo z východního bloku, tak to bude mít lavinový efekt na ostatní satelity.

Je tedy zcela nepochopitelné, jak mohl Dubček, který byl ostatně v Moskvě velmi dobře zapsán, mohl tak nestydatým způsobem Brežněvovi lhát a slibovat něco, co vůbec nebyl schopen a ochoten uskutečnit. Svým způsobem to připomíná jistého zesnulého ministra životního prostředí. Ten, i přes veškeré zákazy a varování, vyrazil do lavinového svahu a zahynul tam i s dcerou. A podle mě by tam neměl mít pamětní, nýbrž varovnou desku. A totéž samozřejmě Dubček. Varování před lidskou hloupostí.

A všichni ti nadšení komunističtí reformátoři z roku 1968. Co vzkázat jim? Svojí blbostí jste, soudruzi, zavinili nejen vpád sovětských vojsk do ČSSR, ale i dvacet let normalizace, a tak byste raději měli chodit kanálama a držet ústa a nikoli tu bláznivou ideu „socializmu s lidskou tváří“ propagovat ještě čtyřicet let poté, co se ukázala naprosto životaneschopnou.

P.S. A že na nás „Rusové“ v roce 1968 vlítli? Vy se tomu divíte? Já osobně, vzhledem k poznanému, tedy vůbec ne. Spíše se divím, že velká většina lidí ty pohádky "osmašedesátníků" stále baští.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem