(Doučovací kroužek)

Zavřít Karlovy Vary před cizinci nebylo možné, přiváželi totiž náramně potřebné valuty. Bylo však zapotřebí čelit vlivům nepřátelských ideologií, nejlépe z prověřeně třídních pozic. Jenomže – a právě to byl malér - Varům chyběly spolehlivé třídní pozice, totiž dělnická třída.

Lázeňský personál lékaři počínaje, přes sestřičky, maséry, pokojské, číšníky, kadeřnice, pedikérky až po vrátné nebylo možné za dělnickou třídu považovat, už kvůli jejich veřejně či skrytě natažených dlaních. Ústřední výbor KSČ, který se neblahou situací zabýval, dospěl k jedinému možnému řešení: do Karlových Varů je nutné dělnickou třídu přivést. Stranický úkol všem straníkům! Tak vznikl, vedle jiných, velký národní podnik Pozemní stavby Karlovy Vary, stavějící paneláky po celé republice, vyrostla i velká panelárna, jejíž výrobky rozvážely náklaďáky také do všech koutů země. Mimochodem – parádním kouskem i z dálek sestěhované dělnické třídy se mělo stát arcidílo Pozemních staveb Karlovy Vary, hotel Thermal poskládaný i s bazénem z výrobků místní panelárny. Straší tam dodnes.

x x x

Ve velké jihočeské nábytkářské továrně vyměňovali telefonní ústřednu se všemi pobočkami až po nejnovější přístroje z Tesly Stropkov. Přijela na to parta dráteníků i se spojovacím inženýrem, který je právě na obědě v závodní jídelně s místním technologem (UHO, tedy Univerzální hnědá omáčka, kousek masa a knedlík).

„Pane kolego, můžete mi říct, proč pořád vyrábíte ty pitomý ložnice, které snad už vůbec nikdo nechce?“ tázal se mladičký šéf dráteníků. „Říkáte nikdo nechce,“ opakuje technolog, „tak to se hrozně mýlíte. Na ty pitomé ložnice máme takového zákazníka, že už jsme loni zrušili vývojové oddělení. My totiž už žádný vývoj nepotřebujeme. Náš spolehlivý zákazník tyhle ložnice bere a bude je brát, dokud nebude mít tuhle pitomou ložnici každá rodina v Sovětském svazu. A víte, jak je to velká země? To budou ty pitomý ložnice vyrábět ještě naši vnuci. Klidně dojezte, nemáme žádný kvalt.“

x x x

Do továrny na svrchní dětské oblečení na Valašsku dorazil ředitel krajského muzea i se svou zástupkyní. Vzácnou návštěvu po uvítací kávě pozval ředitel do zasedačky, kde pro ně nechal připravit malou výstavku. Na stolech byly rozloženy dupačky ve fantastických barvách, odstínech a kombinacích. Paní zástupkyně ředitele muzea byla bez dechu. „Proboha, tohle vy opravdu umíte? Kde to mohu koupit?“

„Koupit to nemůžete nikde, protože si to nikdo neobjednal,“ vysvětlil ředitel továrny na svrchní dětské oblečení. „Jednou za rok přijedou dvě soudružky z obchodu textilem a udělají u nás objednávku pro všechny obchody v Čechách a na Moravě na rok. Mají své zkušenosti. Říkají, že tohle dětské oblečení kupují především babičky, a ty jsou konzervativní, takže chtějí bílé, bleděmodré a růžové. Soudružkám nákupčím se tyhle barevné také moc líbí, ale nakonec objednají pro všechny prodejny na příští rok dupačky bílé, bleděmodré a růžové.“

„Tak proč tyhle vzorky ...?“

„To my jen pokaždé znovu zkoušíme, jestli ty dvě báby nezlomíme.“

(Pokračování někdy)