V téhle zemi už se dneska vůbec nic nevyrábí. Všechno je rozkradeno. Průmysl žádný. Snad jen ta automobilka v Mladé Boleslavi, ale ta patří Němcům. Konstatování, s nímž lze dnes uspět nejen v hospodách nejnižší kategorie.
Když jsme kdysi budovali socialismus, vedoucí politická síla, Komunistická strana Československa, kladla obzvláštní důraz na rozvoj socialistického soutěžení; tak to měli nařízeno z Moskvy. V závodech se tvořily kolektivy uzavírající socialistické závazky, jejichž plněním se z kolektivů stávaly brigády socialistické práce. Zajisté ne hned; na cestě k získání hrdého titulu musely prokázat, že umí nejen socialisticky pracovat, ale i socialisticky žít. Soutěžící kolektivy například společně navštěvovaly hodnotná divadelní představení a podobně.
Panující moc si přála, aby se o socialistickém soutěžení, jmenovitě o hnutí brigád socialistické práce, hojně referovalo, nejlépe denně. Redakce novin, rozhlasu a televize tedy přesně věděly, co se po nich žádá.
Nebylo úplně snadné zaplňovat stránky a minuty blábolením o socialistickém soutěžení, o závazcích a kolektivech usilujících o získání hrdého titulu ... atd. Redaktoři do slintů na toto téma vkládali alespoň nějakou věcnou informaci, třeba o tom, co se vlastně v onom závodě vyrábí. A protože o pitomosti zvané socialistické soutěžení museli psát či vysílat denně, vytvářeli – vlastně mimoděk – jakousi mapu československého průmyslu. Takže každý tenkrát věděl, že Okula Nýrsko vyrábí brýle, Desta Děčín vysokozdvižné vozíky, Spolana Neratovice nějakou chemii, Zetor je v Brně a když jste řekli Loana, ozvěna vám vrátila Rožnov, atd. Opravdu široký přehled o tom, co, kdo a kde vyrábí.
Taškařice s budováním socialismu skončila a byl také konec socialistického soutěžení a referování o něm. Ze stránek novin a z relací rozhlasu a televizí zmizely hrdé kolektivy pracujících a s nimi i jejich závody. Věděl jsem o malé továrničce, která se vrátila původnímu majiteli a velmi se jí dařilo. Ptal jsem se kamaráda šéfredaktora, jestli by jeho list nechtěl o úspěšném podniku napsat. „Ale jistě, ať si k nám zadají inzerát.“ Takže vy o téhle pozoruhodné firmě napíšete, jen když tam někdo v noci probodne vrátného? „Ano, to bychom nejspíš zaznamenali,“ připustil ten dobrý muž.
Takže si dávám pozor. Občas pronikne do zpráv, nejspíš nedopatřením, zmínka o nějakém našem podniku, který získal zakázku ze zahraničí za miliony eur. Jindy zas, patrně omylem, se dozvídám o úžasném úspěchu jakéhosi řemeslníka. Skládám tyhle útržky dohromady a říkám si, že někde se u nás asi ještě něco přece jenom vyrábí. Ale není snadné se o tom dozvědět.