Jak to bylo s policejním zákrokem na Národní třídě před 25 lety

Tak se dozvídám, že brutalita policie během demonstrace 17. listopadu 1989 zas nebyla moc velká… Byl jsem účastníkem téměř všech nepovolených demonstrací let 1987-1989. Během nich jsem byl svědkem řady velmi drastických zákroků a to jsem samozřejmě obsáhl jen malou část míst, kde se akce konaly. Popisuji tedy jenom to, co jsem viděl na vlastní oči a následně zaznamenal do svého deníku. Velmi drsné scény se objevovaly prakticky pokaždé, zdaleka nejen během 17. listopadu 1989.

Uvádím tedy pár příkladů. Během tzv. Palachova týdne od 15. do 21. ledna 1989 např. zcela bez jakékoli logiky napadl jeden policista slepce, který šel klidně po chodníku, aniž zřejmě tušil, co se kolem děje. Policajt mu zezadu podrazil nohy a nechal ho spadnout na obličej. Totéž se opakovalo o něco později, když jiný příslušník pohotovostního pluku srazil pána s berlemi, který se jen snažil uklidit do jedné z bočních ulic. 19. ledna, na tzv. „Černý čtvrtek“, dostoupila brutalita policie vrcholu. Zcela programově byli lidé po zuby ozbrojenými policisty v helmách a s plexištíty rozděleni na Václavském náměstí do menších skupin a ty pak natlačeny na výkladce obchodů. Nebylo kam uhnout a tlak byl tak velký, že jsme měli všichni apnoi. Kdo tohle někdy zažil, ví, že je to chvíle, kdy trpí postižený smrtelnou úzkostí, protože se dusí a nemůže popadnout dech. Jen zázrakem nepraskla obří skleněná tabule výkladu v Domě módy, nedovedu si ani představit, co by se stalo, kdyby nás zasypaly střepy. Celý tento manévr, který se opakoval několikrát na různých místech, byl předem pečlivě policajty secvičený. Pak sice tlak povolil a lidé se rozběhli všemi směry, policajti je ovšem pronásledovali a běda, když někdo cestou upadl. Nešlo jen o rány obuškem, ty se dají vydržet, ale byl jsem svědkem, když kdosi v tom letu zakopl o kamennou lavičku a po děsivém pádu skončil s otevřenou frakturou holenní kosti. Je pravda, že mnohé zákroky byly silné kafe i pro milicionáře, kteří dostali za úkol blokovat příčné ulice, aby nebylo možno z policejního sevření uniknout. Přes zákaz tedy pouštěli lidi dál. Podobné scény se opakovaly i během demonstrace k výročí ruské okupace 21. srpna a znovu 28. října.

17. listopad jsem se původně rozhodl strávit doma. Jednak jsem byl nachlazený a především jsem se nechtěl účastnit režimem povolené studentské akce, kterou pořádal Socialistický svaz mládeže. Ani ve snu mne nenapadlo, k čemu dojde. Když jsem poslouchal večerní relaci Hlasu Ameriky, hlásili, že se nic mimořádného neděje. Pak náhle přerušili zprávy a telefonicky se spojili se silně rozrušeným Ivanem Havlem, který referoval o tom, že se něco odehrává na Národní třídě. Naházel jsem na sebe šaty a běžel přes Letenskou pláň do centra. Město bylo černé a jakoby mrtvé, ozývaly se jen policejní sirény. Jak jsem se blížil k Národní třídě, přibývaly na chodnících i vozovce hromádky bot a šatů, což působily přízračně. Centrum jako po vymření, nikde ani živáčka. Až na Národní třídě byly hloučky lidí, včetně několika přátel. Byli bledí jak stěny a v šoku, neboť právě viděli, jak skupina běsnících policistů zkopala mladou ženu (později jsme se dozvěděli, že byla těhotná). Odvážela ji právě sanitka, ale přítomní byli přesvědčeni, že tak brutální útok nemohla přežít (naštěstí přežila, byť s trvalými následky, dítě se narodilo zdravé). Po ulici jel pomalu autobus se zhasnutými světly. Náhle se zastavil a ze dveří vyběhla skupina vojáků s dlouhými bílými pendreky, které jsem nikdy předtím neviděl. Chovali se jako naprostí šílenci, z odstupu to na mne dělalo dojem, že byli zfetovaní (dnes víme, že šlo o tzv. červené barety). Rozběhli se jako smyslů zbavení k nám a začali kolem sebe řezat těmi tyčemi, takže se lidé v hrůze rozprchli, ale oni je pronásledovali. Ozýval se křik a svist pružných – asi laminátových - tyčí. Pak se komando zase vrátilo do busu, který se rozjel, aby se přízračná scéna za chvíli zopakovala. Demonstranti byli totálně šokovaní, stáhli se po čase zpět a zasypávali komando nadávkami. Postupně jsme se pak dozvídali o desítkách vážně zraněných, fotky znetvořených obličejů některých z nich jsme pak věšeli za okna Mánesa, kde v následující pondělí 20. listopadu spontánně vzniklo centrum Občanského fóra výtvarníků.

Jistě, policie nejedná s demonstranty v rukavičkách ani v těch nejdemokratičtějších režimech. Ale tady ji nikdo neohrožoval, neházel kameny, natož Molotovovy koktejly. Proti po zuby ozbrojeným mužům jen ty holé ruce. O to byly tyto zásahy nepochopitelnější. Je zázrak, že nikdo na následky policejní zvůle nezemřel…