Slovo „brigádník“ v nás obvykle navozuje představu skupiny osob, které provozují společně činnost s nějakým cílem. Činí tak dobrovolně, nebo z donucení. Třeba vojenská brigáda nebývá útvarem dobrovolným. V mládí jsem zažil zvláštní formu, totiž brigády, které jsme někdy nazývali dobrovolně-povinné. Formálně sic dobrovolné, účast v nich se však kontrolovala, nebo se jim prostě nedalo vyhnout. Byly organizovány coby „pomoc národnímu hospodářství“ a jako vhodní pomocníci jsme sloužili my, školní mládež, protože odpadal problém brigádníky shromáždit. Zvlášť v době školní výuky, což jsme nejednou docela vítali.
Někdy o pozdním jaře roku 1957 jsme se, žáci jedenáctileté střední školy, takto ocitli v Krkonoších na Lesní boudě, abychom v okolí, doslova věrni názvu ubytovny, vysazovali lesní stromky. Ujal se nás muž v lesnické uniformě, něco přes třicet let, který ani neskrýval nechuť k Pražákům. Nebyl v mém životě zdaleka první, ani poslední, kdo takovou averzi choval. Přehlédl naši barvitou skupinu, ukázal připravené krumpáče a vysvětlil, že těmito nástroji jest vykopat jamku, dost hlubokou, a to čtverec 50x60 centimetrů. Řídil se jinou geometrií. Naši vyučující, pedagogický dozor, nás seznámili s honoráři – v běžném terénu jeden stromek tři, v obtížnějším pět a v náročném osm haléřů. Ano, tehdy byly měnovou jednotkou i jednohaléřové mince. Předešlu, že jsme utratili víc peněz za občerstvení, jímž jsme doplňovali skromnou stravu, než kolik činil náš závěrečný honorář.
Ale počasí nám přálo, prostředí krásné. Jen ten lesník. Objevoval se nenadále, možná nějaké příbuzenství s Krakonošem, a vždy neomylně sáhnul po sazenici, kterou jsme, dnes přiznávám, vložili do země opravdu dost symbolicky. Vytáhnul ji, změřil nás varovným pohledem a přikázal vše předělat. Všechny jamky kolem. Nakonec jsme jednou obalili kořen stromku koulí z vlhké hlíny, zasadili smrček do jamky, a hodně udusali. Ovšem sama jamka vypadala tak, jako ty, které vzbuzovaly nevoli zeleného muže, jehož jsme oslovovali „pane adjunkt“. Neznali jsme hodnosti v této oblasti. Pan adjunkt se objevil, zkušeným okem okamžitě spočinul na podezřelé jamce a zatáhnul za stromek. Ten se přetrhl. Pak už byl klid. Ale jako trestný prapor (nebo brigáda ?) jsme byli vysláni do hustého borůvčí sahajícího po kolena, jamky předepsány opravdu čtvercové 80x80. Právě ty byly za osm haléřů.
Naše pomoc národnímu hospodářství zasahovala především do zemědělství. Vcelku příjemné bylo vynechání výuky na jaře, kdy nás autobus vysadil kdesi v polích a byli jsme poučeni, že budeme jednotit řepu. Byla tu nesnáz v tom, že naše výuka sice spočívala na třídních základech, věděli jsme o vykořisťovatelích a vykořisťovaných, ale coby městská mládež jsme neznali dostatečně většinu rostlin, malou řepu nevyjímaje. Tehdy hojně proklamované úspěchy sovětského zemědělství nám rovněž moc nepomohly. Byla to teorie, tady však rostly skutečné rostliny, navíc odlišné od učebnicových. V těch se neprobírá plevel.
Pravda, na obrovském lánu kdesi v dáli pracovala skupina žen, ale my dostali prostě motyčky, načež malý náklaďáček zmizel. Osaměli jsme u zarostlého pole. Pozorné oko občas zaznamenalo jistou zákonitost – v zeleni poměrně husté plevelné vegetace byly občas rostliny vykazující pravidelnost. Tyčily se v řádku. Ale nebyly tam pořád, mezery byly hojné, takže se stopa občas ztrácela. Moje generace, odchovaná ještě Vinnetouem a rodokapsy, sice znala slavné stopaře, ale ti sledovali zvíře či nějakého zlotřilce. Oba tvorové zanechávají stopy dost pravidelné. Dobový výsev řepy tuto podmínku nesplňoval. Vykopávali jsme kde co. Odpoledne nás odvezli a za námi zůstal kus lánu, kde nebylo prakticky nic zeleného …
Bylo to aspoň v příjemném počasí. Sklizeň brambor, bohužel, se odehrává za podmínek obvykle nehostinných. Za sychravého podzimního dne jsme stáli zas na kraji lánu, kde jakýsi stroj - pak jsme se dozvěděli, že je nazýván „čert“ - vyorával brambory a naším úkolem bylo vstoupit do rozmoklé půdy a úrodu shromažďovat. Měli jsme na poli společnost, jak bylo zvykem – opět ženy, zemědělství bylo genderově nevyvážené. K poli nás dovezl muž, další muži nám dali ty motyčky, načež všichni zmizeli. Na poli zůstaly jen ženy, řada z nich mohla být našimi babičkami. Na rozdíl od nás však byly pohyblivé. Naše holínky se zakrátko změnily v nestvůrné hroudy bláta, lepily se do rozorané půdy a pocit galejníků nebyl nadsazený. Zato jsme byli čas od času častováni čajem, který byl „posílen“ lihovinou, tehdy ještě známou jako rum, což naši učitelé přehlíželi. Ten jeden den stačil.
Jiná brigáda mne čekala před zahájením vysokoškolského studia. Abychom pomohli, už to nebudu opakovat, byli jsme vysláni na chmelovou brigádu. Ty byly běžné, nás však tehdy, koncem srpna, čekala změna. Nikoli pracné otrhávání šištic chmele do věrtelů, ale mladí muži šli na kombajn. Tedy část na stroj, část strhávat štoky na chmelnici. Poznali jsme se a spřátelili, zjistili jsme, že i hoši vypadající jako svatouškové se občas dokáží vyjadřovat velmi nespisovně. To když se v syrovém ránu potáceli po chmelnici, holínky obalené blátem, a měli kolem krku omotanou jako nadýchanou šálu rostlinu chmele, kterou právě nepříliš šikovně podsekli a padající liáně nedali správný směr. Stvol rostliny se podobá velmi tvrdému a drsnému struhadlu, které dokáže rozedřít kůži do krve.
Nejen proto jsme se neholili. Souviselo to rovněž s ubytováním v jakési hale, snad tělocvičně, na zemi tři řady slamníků po dvaceti, mimo budovu turecké hygienické zařízení, a místo vodovodu pramínek prýštící ze stráně za stavbou. Hygienu jsme hodně omezili. I strava bohužel odpovídala. Údajně špekáčky, které jsme jednou dostali k večeři, odmítali pozřít i psi, jimž jsme je nabízeli cestou do hospody. Navíc kombajn byl sovětské výroby, trpěl poruchovostí. Často jsme stáli, načež jsme dostali vynadáno, že jsme předem podsekli moc rostlin a ty zvadnou. Bohužel ano, kombajn stál jednou dva dny a byli jsme vysláni na klasické česání chmele. Výsledek brigády byl, že jsme se navzájem seznámili, pár kamarádů mám dodnes – a nevydělali si.
Tyhle vzpomínky jsou smíšené. Je v tom klasický vzpomínkový optimismus, kdy se nám mládí jeví v lepších barvách. Ale ono bylo. I na tom bramborovém poli jsme byli parta ze třídy proklínající v tu chvíli všechno. Na druhou stranu to je obraz dobového hospodářství, které si vypomáhalo silou snadno manipulovatelnou. Formálně dobrovolní brigádníci, ale ve vyučovací době, kdy dobrovolnost končí. Je pravda, že jsme nejeden nahlédli, že práce v zemědělství není snadná. Někteří to znali, byli z rodin selských, občas rozkulačených. Připomínám mladší generaci – statek byl zkonfiskován, v horším případě rodina vystěhována.
Naše „pomoc národnímu hospodářství“ se odehrávala na groteskním pozadí. V pozdějších letech, to už byly různé kombajny, jsem vídal, jak z pole odjíždějí valníky plné zrní, které se z nich ale škvírami sypalo na silnici. Přitom v mediích, i na plakátech se všude objevoval „boj o zrno“, zněla hesla „ani zrno nazmar“. Nejen zrno. Již jako dospělci, v sedmdesátých letech, jsme na vsi za Prahou chodívali s dětmi na pole po sklizni cukrovky. Tehdy již kombajnem. Na zemi zůstala hojnost řepy, kusy celé, nebo jejich části, jak je stroj přeseknul. Sbírali jsme, seč nám síly stačily – nejpozději za dva dny bylo pole přeoráno. Lán se hemžil podobnými brigádníky, tentokrát opravdu dobrovolnými, kteří se vyrojili i z okolních vsí. Mnozí totiž ještě chovali králíky. Moje tchyně také, ale část téhle sklizně posloužila doma pečení řepánků, skvělého moučníku.
Nad tím vším si vzpomínám na to, jak jsem jako malé dítě pobýval po válce v létě na statku, jak se říkalo „na letním bytě“. U známé rodiny; byla tam se mnou babička, naši přijížděli na víkendy. I tehdy jsem zažil brigády. Na statku, když bylo obilí sklizeno, dostaly jsme my, děti, košíčky, a byly jsme vyslány na pole hledat klásky, které tam zůstaly. Někdy se tomu říkalo „paběrkování“, v jiných místech „kláskování“. Tak si nepočínalo později jednotné zemědělské družstvo, ale obyčejný sedlák.