Na psací stůl se mi jemně snesla sněhová vločka. Je to neobvyklé, ale v daném případě to nebylo zvláštní. Stůl byl v laboratoři chemického ústavu, v jedné ze tří místností, kde působila naše pracovní skupina. Místnosti měly jedno společné – byly pod střechou budovy a všechny měly v šikmém stropě velká ateliérová okna, vše památkově chráněné, takže na kovové konstrukci byla jen volně položena skla, těsnění žádné. Naopak, místy byly mezi sklem a rámem škvíry, kudy mohly pronikat sněhové vločky, jindy kapky deště.

K tomu ústřední topení nejasného stáří obsluhované kotlem na uhlí, to nebylo valné, což vedlo k tomu, že radiátory rozhodně nebyly horké. V lepším případě teplé, ale podobně tomu bylo i nižších patrech. Stávalo se mi, že jsem přednášel v posluchárně, kde studenti seděli ve větrovkách, zatímco mně bylo horko – přednášky z fysikální chemie nejsou snadné, psalo se křídou na tabuli, takže jsem měl dostatek pohybu.

Možná ještě dodám, že ve vědeckých publikacích se běžně uvádí teplota, při níž pokusy proběhly. Pokud stačil jen rámcový údaj, obvykle se psalo „laboratorní teplota“ a předpokládá se dvacet stupňů. My to psali také, ale v našich místnostech to kolísalo mezi deseti a třiceti stupni … Přesto ty publikace nebyly špatné.

Byl začátek sedmdesátých let, já byl mladý asistent. Významnou částí mé činnosti bylo také vedení praktických cvičení, kde měli studenti převést znalosti z přednášek do práce s přístroji, některými ještě z dob předválečných. Mimochodem, ty bývaly docela spolehlivé. Ne tak ty novější. Místnost praktika, velká, měla okna na protilehlých stranách, sice dřevěná, ale zub času už dávno vylámal poslední zbytky kytu, takže prostorou občas táhnul vítr, v létě naopak bylo horko. Roční období se nedala přehlédnout.

O praktikum pečoval pan Novák, jemuž jsme od studentských dob přezdívali „otec“ Novák, ač by vzhledem k věkovému rozdílu mohl být naším dědečkem. V modrém plášti, jaké mívali prodavači v železářství, připravoval roztoky, nahrazoval rozbité skleněné nádoby. Měli jsme ho úctě – byl to někdejší laborant profesora Heyrovského, laureáta Nobelovy ceny. Otec Novák byl hodný, občas, když se studentům nějaké měření nevedlo, a čas kvapil, na cvičení byly jen dva týdny, „náhodou“ zapomněl na stole starší protokoly o daném pokusu.

Dostávám se konečně k titulku, k benzíňáku. Občas se znečištěné chemické nádobí muselo čistit alkoholem, což, jak netřeba rozvádět, mohlo svádět i k jinému použití než k mrhání na nějaké baňky. Proto byl tenhle alkohol denaturován benzínem, což mu dalo název. Snad každá generace studentů hledala vhodný postup, jak alkohol zbavit nemilé příměsi. Kolegové na organické chemii mívali komplikované destilační aparatury, ovšem postup býval moc složitý.

Jednou v zimě se v praktiku porouchala třepačka a já, výzbrojen šroubováky a dalšími nástroji jsem ji odnesl do místnosti otce Nováka a pokusil se stroj rozebrat. Jako všechny ostatní byla i tahle místnost studená, ruce křehly, třepačka vzdorovala. Otec Novák, který pořád něco dělal, najednou kamsi sáhnul a přede mnou stála kádinka plná žlutavé tekutiny. Vedle se objevila láhev se zabroušenou zátkou, zpola naplněná. „Na zahřátí“ pravil můj dobrodinec. Shrnu to – opravdu jsem se zahřál, třepačku jsem nespravil. Tajemství nápoje otce Nováka jsme se nikdy nedozvěděli, jen to, že se na závěr přidalo pár kapek peroxidu, takže nápoj uměle zestárnul.

Samozřejmě naše laboratoř nebyla výjimkou, měli jsme náš postup, jehož slabina byla jen v tom, že čištění benzíňáku doprovázelo uvolňování benzínu do vzduchu, atmosféra v místností si nezadala s benzinovým čerpadlem. Digestoře nefungovaly poté, co byly v padesátých letech „opraveny“ s tím výsledkem, že místo aby od nás odčerpávaly případné plyny a páry, foukaly nám do místnosti produkty reakcí z nižších pater. Pod námi byla organická chemie, takže třeba jsme měli týden zápach zkažených vajec.

Při téhle činnosti jsem měl možnost přesvědčit se o jisté zákonitosti. Přes naší čistírnu alkoholu se procházelo do další místnosti, knihovny katedry. Byl by to námět pro odbornou studii, protože skoro vždy, když jsme čistili, potřeboval něco v knihovně vedoucí katedry, jehož jsme jinak nevídali celé týdny. K jeho cti budiž řečeno, že vstoupil do benzínový par, pozdravil – a nehnul brvou. Nikdy jsme se neodhodlali pozvat ho na výsledný produkt.

Jiné pozorování. Patrně každý šéf je přesvědčen, že jakmile se vzdálí, jeho podřízení dělají vše jiné, než co by měli. Nejinak docent, který vedl náš tým. Měl pozoruhodnou vlastnost – když se vrátil po kratší či delší nepřítomnosti, prošel naše tři místnosti a naprosto neomylně zamířil tam, kde byla ukryta láhev benzíňáku. Se smutným výrazem ji vyndal ze skrýše, otevřel, přičichl – a beze slova postavil na stůl. Byla to pravidelná pantomima, ať jsme láhev ukrývali kdekoli, takže jsme si zvykli na trapné ticho, které následovalo.

Nakonec jsme se uchýlili k malé pomstě, což mohu dnes prozradit, protěž jsem posledním ze svědků. Pan docent odjel na jakousi konferenci, a my nečistili. Vzali jsme klasickou láhev, trochu přidali otisky prstů a nalili jsme do ní vodu obarvenou na zlatavo anorganickou solí. Ale hlavně – přidali trochu čpavku. Následovalo ukrytí. Po návratu náš šéf opět neomylně zamířil k úkrytu, zatímco my se vzdálili do sousedních místností. Nějakou doby byl klid a pak se pan docent objevil s kapesníkem u nosu: „Dala se do mě nějaká rýma“.