Na základní škole jsem byl poměrně dobrým žákem. Když jsem se však hlásil na průmyslovku, bylo to zamítnuto pro špatný kádrový profil mého otce. Byl sociální demokrat a krátce po sloučení sociální demokracie s komunisty z KSČ vystoupil. A jako úředník se za to v rámci akce 77.000 úředníků do výroby stal pomocným dělníkem. A ve fabrice viděl, jak jsou na tom vyučení řemeslníci lépe, a tak mi poradil, abych šel do učení. Se samými jedničkami mě do učení na nástrojaře v jednom větším holešovickém závodě bez problémů přijali.

Do učení jsem nastoupil v roce 1961. Učňovské středisko bylo v přízemí a suterénu domu ve Vratislavově ulici na Vyšehradě. Když vám teď popíšu, jak to v učení chodilo, bude vám to možná vzdáleně připomínat některé scénky z filmu Černí baroni. Já ale ničeho jiného neznaje jsem to bral za normální.

Když jsme se 1. září do učňovského střediska dostavili, bylo nás sedm kluků a osm děvčat. Budoucí nástrojaři, zámečníci a zámečnice, frézařka a soustružnice. Přivítal nás vedoucí učňovského střediska a mistr výrobního výcviku. A pak to začalo. „Jistě jste všichni byli pionýry, a tak teď vstoupíte do ČSM (předchůdce normalizačního SSM). Tady máte přihlášky a zítra je přinesete vyplněné.“ Za nějakou dobu se dostavil bezpečnostní technik a dal nám školení o bezpečnosti práce. To bylo v pořádku. A po něm přisel nějaký funkcionář a pravil: „Teď jste všichni dělníci. A jako takoví vstoupíte do ROH. Tady máte přihlášky a zítra je přinesete vyplněné.“

A tak jsme se stali svazáky a odboráři. Když jsme odevzdali přihlášky do ČSM, mistr pravil: „Musíte si mezi sebou zvolit předsedu učňovské svazácké organizace. Koukal jsem se do vašich papírů a tady Honza Hajský měl ve škole nejlepší známky, navrhuji ho za předsedu.“ Všechny ruce vyletěly nahoru, každý byl rád, že to nepadlo na něj. Tak jsem se já, syn rodičů se špatným kádrovým posudkem, já, který jsem do pionýra vstoupil až v sedmé třídě a ne jako většina mých spolužáků už ve třetí, stal předsedou svazácké organizace. Někdy si osud s člověkem pohraje.

Další dny už nám začalo učení. Začátek učebního dne byl v 6:00 a měl přesný řád. Nastoupili jsme do řady a určený učeň nebo učnice (rozpis byl na nástěnce) zavelel: „Pozor! Čest práci, soudruhu mistře, první učebně-výrobní skupina nastoupena k zahájení výrobního výcviku v počtu 15. Politickou aktualitu má soudruh XY.“ Načež mistr odpověděl: „Čest práci, soudruzi.“ Témata politických aktualit byla také na nástěnce na měsíc dopředu. K různým výročím, úspěchům sovětské vědy, rejdům imperialistů a podobně. Pak byla na řadě rozcvička. V zimě na dílně, ale když bylo tepleji, tak od března do listopadu, jsme vyběhli i s mistrem (byl mladý, asi 24 let) na vyšehradské šance a tam na vyhlídce na Prahu cvičili. A pak zase běh zpět do dílny a kolem sedmé začalo učení.

V zimě jsme odjeli na týden do podnikové chaty v Dolních Mísečkách na lyžařský výcvik. Já a někteří další jsme na lyžích stáli poprvé, kdo neměl vlastní lyže a boty (myslím, že většina), tomu byly půjčeny. Na horách bylo fajn, ale nejvíc se pamatuji na závěrečný večírek. Na dnešní poměry je s podivem, že nevadilo, že k obědům jsme si mohli my, patnáctiletí, dopřát pivo. Na tom závěrečném večírku jsem také prožil svou první opici. Když jsem se od výčepu vracel s dalším půllitrem do klubovny, asi jsem se už dost motal, protože jsem zaslechl mistra, jak na mě volá: „Honzíku, kolikátý máš pivo?“ „Teprve pátý, soudruhu mistře.“ „Tak už si další nedávej.“ Vše prošlo v klidu.

Na začátku druhého ročníku si nás mistr po rozcvičce na Vyšehradě svolal a oznámil nám, že zítra, ve čtvrtek, my kluci pojedeme do patronátního JZD v Kondraci na brigádu a budeme tam do soboty. Za vedoucího ustanovil mě (asi jsem měl nejméně průšvihů) a dal nám instrukce, jak se tam autobusem dopravíme.

Když jsme vystoupili v Kondraci z autobusu, koukali jsme, koho bychom se zeptali co dál. Pojednou jsme uviděli chlapíka v gumákách, který se k nám blížil. Už z dálky volal: „Vy jste brigádníci, že?“ Představil se jako předseda JZD a taky národního výboru a že nás hned odveze do vedlejší vesnice asi kilometr vzdálené, kde budeme pracovat. Ptal se, jak tam máme být dlouho, my že tři dny, a on že to nepřipadá v úvahu, že si to ještě o týden prodloužíme, že to v závodě zařídí. My měli radost – ulejeme se z učení. Ve vesnici Dub, kam nás na traktorové vlečce odvezl, nás zavedl do restaurace U Štětinů. Že tady budeme bydlet a dostaneme snídani, oběd a večeři. Dopolední a odpolední svačinu si vezmeme s sebou. A potěšil nás tím, že řekl, že ke každému jídlu kromě snídaně dostaneme láhev piva a ráno nám hostinská dá vždy deset cigaret (Lípy, pamatujete ještě?). A spát budeme, až večer odejdou štamgasti, na nafukovacích matracích pod stoly v lokále.

Dovedete si představit, že by dnes předseda obecního úřadu nebo starosta dával šestnáctiletým klukům oficiálně pivo a cigarety? To je nemyslitelné. A přesto jsme žádný průšvih neprovedli, kus práce odvedli a ještě na učňovské středisko putoval pochvalný dopis.

Jo, jo, časy se mění.