Na pražení a rozvoz kávy po celém Československu měla v šedesátých letech minulého století monopol společnost národního podniku Balírny obchodu. Nejen, že v tom jménu nebylo nic o pražení a rozvozu kávy, ale samo o sobě to jméno nedávalo vůbec smysl. Když jsem odpověděl na inzerát, v kterém tento podnik hledal řidiče nákladního automobilu, vůbec jsem netušil, co budu rozvážet. Podnik mě přijal, protože v té době byla o řidiče nákladních vozidel nouze. Řidič tehdy musel být tak trochu i mechanik a umět si poradit nejen v případě nouze, ale umět i jednodušší opravy, protože nákladní vozidlo bylo v jeho péči. Národní podnik automechanika nezaměstnával a každou první sobotu v měsíci jsme my řidiči měli údržbářský den. Ten sestával nejen z toho, že jsme ladili motory, vyměňovali svíčky, seřizovali čističe paliva u naftových motorů, ale hlavně zalepovali duše u pneumatik, které jsme ten týden píchli. Tuhle práci jsem z celé duše nenáviděl, bohužel jsem ji však musel provádět skoro každý měsíc. Pneumatiky byly k ráfku jako přirostlé a dostat je z kola bylo silácké umění, ke kterému jsme měli jen dřevěné klíny, železné páky a těžká kladiva. Byla tam ale dobrá parta, pomáhali jsme si a učili se jeden od druhého.

Pro začátek jsem dostal k řízení staré auto značky Garant, nejmenší ze všech náklaďních vozidel, která Balírny vlastnily. S tím jsem mohl jezdit jen ve středních Čechách po městech, která byla „nedaleko“ Prahy. Vlašim, Kolín, Příbram, Mělník apod. Auto bylo nejen staré, ale i dost nespolehlivé, jenže já se osvědčil, neboť jsem měl trénink, o jakém se obyčejnému řidiči ani nesnilo. Celý rok před vojnou jsem chodil po večerech do Svazarmu, kde jsem se učil nákladní vozidla nejen řídit, ale hlavně jim rozumět a umět je i opravit. Dělal jsem to, protože jsem jednak chtěl řidičský průkaz a ten byl při civilním získávání dost drahý, zatímco ve Svazarmu to bylo zadarmo, ale hlavně proto, že jsem věřil, že armáda mé úsilí odmění nějakou zašívárnou. Místo toho jsem však narukoval do Tábora k tankům a celý rok se učil naftové motory, aby ze mne byl řidič tanku. Teď mi to přišlo vhod! Garant co chvíli nechtěl startovat nebo přestal táhnout, se vším jsem si poradil. Jen když jsem jednou šlápl na brzdu a auto pořád jelo dál, jsem nemohl nic dělat a abych se vyhnul bouračce, raději jsem „položil“ garanta do příkopu u silnice. Nic se mně ani závozníkovi nestalo, ale Balírny obchodu konečně pochopily, že držet i nadále ten stařičký vrek si říkalo o průšvih, a tak jsem do měsíce dostal zcela nový náklaďák, a to východoněmecký Robur. To už bylo auto, jaké měli i ostatní řidiči, a tak jsem mohl jezdit i na dálkové trasy.

Pracovalo to tak, že jsme se se závozníkem vrátili pozdě odpoledne z nějaké té túry a na stěně v garáži si přečetli rozvrh na další den. Já jsem jel třeba Plzeň, Domažlice, Tachov a Stříbro a začínal v šest ráno, zatímco závozník jel s někým jiným někam jinam a začínal až v sedm. To podle toho, jak daleko která túra jela. Nakládat se daly najednou jen dva náklaďáky, víc se jich k rampě nevešlo, proto ty různé začátky. Závozníky střídaly Balírny úmyslně, aby zamezily sehrání dvojic. Zkrátka aby se řidič se závozníkem nesehráli tak, že by mohli krást kafe. To bylo skoro nemožné, protože jsme rozváželi kafe už namleté do směsí a zalepené do sáčků, které byly zalepeny v balících z papíru, tuším po pěti stech. Tedy pět set sáčků v každém balíku. Zrnkovou kávu, nemletou, která byla v jutových pytlích, kterým skladníci omotali pevným provázkem „krk“ a zapečetili jej kovovou pečetí, kupovaly převážně hotely. Tu pečeť mne učil překonávat zasloužilý řidič Robert, který si mne z praktických důvodů oblíbil. Do utáhnutého středu „krku“ pytle propasíroval dutou trubičku, pytel obrátil vzhůru spodkem a z trubičky se začalo sypat kafe. Robert odborně odhadl jeden kilogram a těsně před odevzdáním třicetikilového pytle do hotelu, kde jej převážili a přezkoumali pečeť, trubičkou nalil dovnitř pytle litr sodovky. Proč sodovky, ptal jsem se užasle. Protože sodovka se vypaří rychleji než voda a kafe nezplesniví...

Kafe jsem stejně nekradl, i když jsem už tedy věděl jak, ale jinak ze mne měl Robert radost. Když mu končila túra řekněme v Náchodě (jel Hradec, Jaroměř, Náchod) a mně v Trutnově (jel jsem Hořice, Dvůr Králové, Trutnov), sjel zkratkou do Trutnova, odkud celou cestu táhl můj náklaďák až do Prahy na provaze. Jeho vůz sice vykázal větší spotřebu, ale tu jsme vyrovnali mou nulovou spotřebou a ještě nám zbylo na odprodej benzínových kupónů, na které jsme benzín nakupovali.

Jen jednou to Robertovi nevyšlo, ale to jsme ani šetřit benzínem nechtěli. Byla zima, všude sníh a opět nám končily túry, jemu v Náchodě a mně v Trutnově. Domluvili jsme se, že se sejdeme ve vinárně Moskva na trutnovském náměstí. Tam chodily ze závodů Juta nadržené přadleny, kterých byl Trutnov tenkrát plný. Bohužel, zkratka do Trutnova je pěkný sešup s kopce, na který když se v zimě vydáte, tak jej musíte dokončit. Nahoru se po náledí nedá vyjet. Asi v půli zkratky však končilo odházení sněhu, a tak Robertovi a jeho závozníkovi nezbylo než vytáhnout lopaty a prohazovat se skoro až na konec zkratky sami. Do Trutnova dorazili, když už byla vinárna Moskva zavřená a já s mým závozníkem jsme seděli na pokoji přadlen v internátu Horního Starého Města, kam nás holky propašovaly přízemním oknem...

Tyhle „výlety“, kdy jsme v místě zůstali přes noc, jsme nemohli dělat často, protože Balírny nám platily hotel, ale jejich účetní se při tom cukal. Museli jsme mít dobrou výmluvu, proč jsme se ten den nevrátili. Počasí bylo jednou z nich. Začal padat sníh a když jej silničáři hned neodstranili, byla výmluva na světě. Šli jsme do nejbližšího hotelu, ubytovali se a hned vyrazili na „lov“. Všechna ta pohraniční města byla plná mladých přadlen, které sem jezdily za prací až z Polska, a kluků v těch městech bylo málo. Ve Vansdorfu prý bylo až čtrnáct holek na jednoho kluka. Dá rozum, že v takovém prostředí se „lovilo“ snáze než v Praze. A kluky z Prahy ty holky preferovaly. Vozili jsme s sebou sako a kalhoty s čistou košilí, které v roburu krásně visely za řidičovým sedadlem, a byli jsme připraveni kdykoliv a kdekoliv (kde byly přadleny) zůstat přes noc pod sebemenší záminkou. Někdy jsme to dělali tak, že jsme v místě zůstali jen do čtyř do rána a pak jeli do Prahy a na další túru, aniž bychom oka zamhouřili.

Říká se, ať se mládí vydovádí. Byl jsem mlád a dováděl jsem rád...