Kdosi prohlásil, že naše generace – generace dětí narozených ve válce a krátce po ní - je zdravější než dnešní děti. Říká se také, že když přijde k lékaři babička, maminka a dítě, je na tom prý nejlépe babička a nejhůře dítě.

Nevím, je to totiž zpráva agentury JPP (jedna paní povídala). Nevím, co si o tom mám myslet, ale pokud to pravda je, pak se naskýtá otázka, co za tím vězí. V čem byl náš život jiný?

Výživa?

Byli jsme hubená vyžlata. Nestrádali jsme hladem, to ne, ale z hlediska současných dietologů a výživových poradců jsme byli podvyživení. Nikoli kvantitativně, ale kvalitativně. Do školy jsme nosili suchou housku, chleba s máslem nebo se sádlem, a žádné pití. Teprve po příchodu domů ze školy a pak ještě potom, když jsme se vylítali venku, jsme vypili naráz půllitr plný vody se sirupem (to byla taková přeslazená, bůhví čím obarvená, hustá tekutina). Obědvali jsme doma a nejčastěji to byly škubánky, hrách, vdolky pečené nasucho, bramborové šišky s mákem, smažený květák, dušená mrkev nebo žemlovka a podobně. Maso bývalo pouze v neděli.

Více jsme se pohybovali venku

Docházet do školy pěšky, někdy třeba i kilometrové vzdálenosti za jakéhokoli počasí, nebylo vůbec výjimečné, ale ani nám to nevadilo. Ráno jsme sice chvátali, jak to jen šlo (komu by se chtělo časně vstávat), abychom stihli včas začátek vyučování. Ale ta nádhera, když jsme se vraceli, přesněji řečeno courali, spolu s kamarády domů cestou necestou. Občas jsme přitom vyvedli nějakou neplechu a také to pak pořádně schytali, když se to rodiče náhodou dozvěděli. Byli jsme dosti „zvlčilí“ a ještě dnes se divím tomu, že jsme většinou dokázali přežít bez vážnějších úrazů. Odřeniny, boule, modřiny, žihadla ani štípance se moc neřešily. Když jsme brečeli příliš dlouho, riskovali jsme spíše pohlavek nebo výtku, že si máme dávat pozor, než soucitné utěšování.

Hygiena také nebyla dostatečná

Ovoce jsme si nemyli a šťovík, hloh a jiné podobné chuťovky už vůbec ne. Koupali jsme se v rybníce plném sinic spolu s husami a na břehu jsme občas šlápli i do jejich řídkých hovínek. Očkovali nás jenom proti obrně, která po válce opravdu řádila, také proti tbc a samozřejmě proti pravým neštovicím. Myslím, že to bylo všechno. Když se ve škole vyskytla žloutenka, dostali jsme injekci gama-globulinu. Ruce jsme si museli oplachovat v páchnoucí desinfekci (Chloramin), byly jí napuštěny textilie, kterými se obalovaly kliky u dveří, a máčely se v ní hadry na rohožkách. Smrdělo to hnusně, ale byla to tehdy jediná možnost, a také to asi docela přijatelně fungovalo.

Spali jsme zdravěji

To proto, že v noci bylo více tmy a méně hluku. Auta i motorky jezdily sporadicky, dokonce i ve městech. Nerušil nás hukot dálnic, protože žádné neexistovaly, neobtěžovaly do půlnoci televize, protože také žádné nebyly. Pouliční osvětlení na vsi bylo tak nedostatečné, že bylo nutné chodit s baterkami. Ani plynové lampy v Praze moc světla nevydávaly. Mýty o tom, jak první dělnický prezident Klement Gottwald chodil po večerech studovat marxistické spisy na chodník pod lampu, protože nesměl v podnájmu plýtvat petrolejem, patří opravdu jen do říše pověstí a bájných vyprávění.