Podzimního dne roku 1964 se nás sešla skupinka v neútulné místnosti autoškoly v pražském Starém Městě s cílem získat „oprávnění k řízení motorových vozidel“, tedy řidičák. Pár stolků, židlí, a na stěně jako ve škole – schematický průřez vozem Škoda, opatřený čísly a šipkami. Bylo jich hodně. Instruktor, pan Hubínek, příjemný, klidný a zdvořilý, nás stručně seznámil s tím, co nás čeká, doporučil knihy, především dopravní předpisy, a také manuál, jak pečovat o škodovku. Začal s výukou, právě od toho schématu, kde ukázal, co kde v autě je. Množství šipek směřujících na spodek vozu označovalo „mazací místa“, tedy kde je potřeba pravidelně vpravit mazací tuk do čepů umožňujících pohyblivost tyčí na spodku vozidla. Ty ovládaly otáčení kol volantem. A příště si, prosím, přineste nějaké pracovní oblečení.
Stalo se. V sousední dílně jsme převlečeni stanuli před několika volně položenými koly, a také spodkem auta na rampě. Mechanik vzal dvě monterajzny, nevím, jak je to správně, taková plochá železa, a zručně jednu pneumatiku sundal z disku, čímž odhalil duši. Když píchnete, takhle se to dělá. Zkuste to teď sami. Bezdušové pneumatiky byly ještě vzdálené. Tady naštěstí byla ta kola tolikrát obuta a zuta, že pneumatiky spíš spadly. Také jsme si na tom torzu auta zkusili mazat čepy. Mírně zašpiněni, umývárna odpovídala dobovému koloritu, jsme se rozcházeli do ztemnělých ulic.
Pán středního věku kráčející se mnou mručel, že potřebuje řidičák a nemíní se stát automechanikem. Asi byl lépe situován. V té době totiž, pokud bychom pátrali, pak snáze než autodílnu bychom našli perníkovou chaloupku. Když jsme u pohádky – v chaloupce to začalo slibně, ale pak se to trochu zvrtlo. V servisu to bývalo opačně. Když byl malý, tak pan vedoucí, později ve větších přejímací technik, zalistoval v sešitě objednávek, čelo se svraštilo a po tváři se rozlil smutek: „Mám tu volno tak za štyry tejdny.“
Nastal okamžik, kdy bylo třeba přesunout na opačnou stranu stolu vhodnou tiskovinu, kde text hlásal, že je kryta aktivy státní banky a padělání se trestá. Obvykle se tvář naproti rozjasnila: „Podívejte, vidíte to, mám tu zrovna okýnko – můžete za tejden?“ Kdo by nemohl. Byla tu i další možnost, nelegální. Češi jsou národ kutilů. Viděl jsem, samozřejmě neoznačené, domácí autodílny na venkově, kde zručný muž opravil většinu problémů. Tihle lidé nesli označení meloucháři, jejich výdělek míjel daňový úřad. Tradice pokračuje dodnes, ale spíš v jiných profesích.
Já, školený na škodovku, jsem byl v jiné situaci. Měli jsme s bratrem ojetý vůz Opel Rekord, tedy nestandartní. Majitelé této značky založili klub, kde si vyměňovali zkušenosti, případně i součástky, a nejednou skutkem pomohli. Naším opatrovníkem byl dávný známý rodičů, pan Konopický. Vlídný a ochotný muž. A měl opla, ještě staršího. Původně byl voják, za války zbrojíř 311. bombardovací perutě Britského královského letectva. Po válce pokračoval v armádě, štábní kapitán, a pak, v padesátých letech byl asi šest let v péči tak zvaných „nápravně-výchovných zařízení“, Bory, ale také podzemí Kladna, aby mohl přemýšlet o své chybě, že za války bojoval proti Němcům na nesprávné straně. Po propuštění se stal automechanikem a vděčíme mu za to, že náš vůz byl stále pojízdný.
Zpět do autoškoly. Učili jsme se dopravní značky, o dálnicích tehdy nebyla zmínka, a také „řešení dopravních situací“. Tehdy obrázky všelijakých křižovatek a na nich nejrůznější vozidla směřující ze všech směrů, a pokud možno odbočující také na všechny strany. Ani v Praze to ještě nebývala situace moc běžná. Pan Hubínek nám vštěpoval svoje krédo: „Nemá cenu zemřít s předností v jízdě.“ Tedy pokud jiné vozidlo pochybí, nevynucujme si přednost, přibrzděme. Dělám to dodnes.
Bydleli jsme na Vinohradech, v části, kde je pěkná pravoúhlá síť ulic. Tam jsem se poučil o dalších nepsaných pravidlech. Platila tam sice oficiálně často přednost zprava, ale z mé zkušenosti i pravidlo většího auta. Když tedy jel velký nákladní vůz uhlířů, ač jsem najížděl zprava, počkal jsem. Stejně tak pravidlo vozu jedoucího dolů, tedy z kopce. Hned příčná ulice u nás taková byla, a třebaže jsem směřoval zprava, dolů jim to jelo rychle.
Jinou specialitou bývalo odbočení doleva na některých křižovatkách, kde to upravovaly značky. Pan Hubínek přímo miloval odbočení doleva na Karlově náměstí, tedy když se přijíždělo od Spálené ulice, a cílem bylo zamířit doleva do Ječné. Úprava spočívala v tom, že vůz takto směřující se před křižovatkou zařadil kupodivu doprava a na zelenou najel před auta stojící v kolmém směru, tedy z Resslovy ulice. Když padla zelená jim, nejdřív se hnuly tyhle vozy před nimi, které je vlastně blokovaly, a pak oni sami. Nevím, kdy to bylo zrušeno.
Nastaly praktické jízdy. Měl jsem pocit kaskadéra, když jsem na kolejích tramvaje pokrytých sněhovou kaší, a tedy strašně kluzkých, zamířil do tunelu Karlových lázní. Ale šlo to. Jezdili jsme vozem tuším Škoda Octavia, modrým to kombíkem, který ledacos pamatoval. Pan Hubínek nás povzbudil, že je to už nové, takže se dolů, z dvojky na jedničku, neřadí s meziplynem. Když jsem pak jezdil k tchyni za Prahu, v některých autobusech to ještě bylo.
Přes toto zlepšení nelze říci, že by vůz byl spolehlivost sama. Blinkr byl tenká tyčka vyčnívající z palubní desky vlevo od volantu, občas ho některý elév řidičáku ohnul nebo jinak poškodil, takže jsme dávali znamení rukou vystrčenou z okénka. Pokud šlo sklo spustit. Někdy to pak zas nešlo zpátky nahoru.
Při jedné jízdě, někde v okolí „Kulaťáku“ v Dejvicích jsem musel zastavit na červenou. Rutinní činnost, spojka, neutrál. Zelená, zařadil jsem jedničku a tím to skončilo. Dvojka prostě nešla. Pan Hubínek si povšiml mého boje s řadicí pákou, pravil: „Sakra, už se to zas poškodilo (výraz byl mnohem expresivnější).“ Dodal, že pojedeme do dílny, bude mi říkat kudy. Tuhle část Prahy jsem neznal, naštěstí nebyla ještě tak rozrostlá, ale dílna mi připadla nekonečně daleko. Byla to moje nejdelší cvičná jízda. Těžko popsat – auto jedoucí na jedničku, zvuk připomínající nějakou menší formuli, rychlost parního válce. Ale povedlo se.
Cestou do města veřejnou dopravou mi pan Hubínek vyprávěl, jak jedna žačka nezvládla řízení na nábřeží, auto prorazilo zábradlí a bylo předními koly nad Vltavou. On rychle vyskočil, sedl na zadek vozu a slečnu poslal zatelefonovat pro havárku. Vysvětlil také svou nervovou odolnost – za války byl totálně nasazen v Německu, v Porúří, kde zažil těžké nálety. Epizoda na nábřeží pak byla maličkost. Vše je relativní.
Konečně přišla zkouška. Za volantem já, vedle mne pan Hubínek, za mnou další adept řidičáku, ale hlavně policista, dopravák. Ten mi určoval směr. Také tradičně, do Spálené ulice, nepochybně s cílem na Karlově náměstí doleva. Když jsem však opouštěl Spálenou ulici zpozoroval jsem, že zprava, z Myslíkovy, jede nějaká skříňová dodávka, a to dost rychle. Já byl na hlavní. Nastalo dilema. Dodávka nejevila tendenci zpomalit, já měl udržovat rychlost a vzdálenost mezi námi se rychle zmenšovala. Jinak než střetem, by to podle všeho nemohlo dopadnout. Tehdy jsem pominul radu pana Hubínka o nerozumném skončení života s předností v jízdě a plyn jsem neubral. S nervy nevydržel řidič dodávky a zastavil těsně u našich pravých dveří.
Pan Hubínek ani nemohl vystoupit, ale policista ano, a okamžitě byl u hříšníka. Nevím, co se odehrálo, snažil jsem se uklidnit. Po chvíli byl policista zpátky, s nějakými papíry, a tam, uprostřed křižovatky, mi řekl: „Výborně, máte řidičák.“ Ale tenhle postup dodržování přednosti v dnešním provozu opravdu nedoporučuji.